ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1576.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1576/2018-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalované Komoře patentových zástupců České republiky , se sídlem v Brně, Gorkého 12, PSČ 602 00, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 10, PSČ 602 00, o splnění povinností žalované ve věci zápisu žalobce do rejstříku patentových zástupců, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 30/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017, č. j. 18 Co 114/2017-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 082 Kč k rukám advokáta Mgr. Václava Kotka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 45 C 30/2012-256, zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal splnění povinnosti žalované vydat rozhodnutí ve věci připuštění slibu a zápisu žalobce do rejstříku patentových zástupců vedeného u žalované (výrok I), dále zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal splnění povinnosti žalované umožnit žalobci složení slibu do rukou předsedy Komory patentových zástupců České republiky a zapsat žalobce do rejstříku a seznamu patentových zástupců (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 18 Co 114/2017-281, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a ve výroku III jej změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, a to otázky „který ze zájmů převáží při střetu veřejného a individuálního zájmu za situace, kdy stavovský orgán nezajistil seznatelnost nastavených pravidel doplňujících obecnou dikci zákona tak, aby byl naplněn ústavní požadavek primátu občana nad státem, princip právní jistoty, předvídatelnosti a právo na spravedlivý proces“. Podle žalobce odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §8 odst. 1 písm. d) zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen „zákon o patentových zástupcích“). Toto ustanovení stanoví jako podmínku pro zápis do seznamu patentových zástupců získání odpovídající odborné praxe soustavným a pravidelným výkonem činnosti v oblasti průmyslových práv v délce trvání alespoň 3 roky. Odvolací soud dovodil, že musí jít o praxi asistenta patentového zástupce či praxi osoby působící v oblasti průmyslových práv v zaměstnaneckém poměru, takový výklad však pro žalobce nebyl dostatečně seznatelný. Žalovaná nemohla uvedený nedostatek odstranit tím, že dodatečně uveřejnila na svých webových stránkách materiál, který podmínky praxe konkretizuje. Žalovaná byla v rozhodné době „prázdnou schránkou, k jejímuž naplnění došlo až v průběhu sporu“. Tím žalovaná porušila preventivní povinnost vytvářet podklady pro řádný výkon práva. Navíc platí ústavní zásada, že ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad, které sám způsobil. Odvolací soud vyložil podmínku odborné praxe jednostranně ve prospěch veřejného zájmu, aniž by zvážil selhání žalované v podobě porušení ústavních požadavků předvídatelnosti a právní jistoty. V rozhodné době byly požadavky na odbornou praxi stále otevřenou věcí, která nakonec vyústila v libovůli ve vztahu k žalobci. Žalovaná vystupuje jako strážce veřejného zájmu a odpovídá za kvalitu své činnosti, nebylo tedy na žalobci, aby pátral po podmínkách kladených na odbornou praxi ať již u žalované, či jakýmsi výkladem předmětného zákonného ustanovení. Věc se koncentruje do střetu veřejného zájmu, který představuje požadavek, aby činnost patentových zástupců byla vykonávána kompetentními osobami, a individuálního zájmu na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 Listiny. Veřejný zájem však nebyl dotčen v takové intenzitě, aby převážil nad zájmem individuálním. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, popř. aby oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Výklad podmínky odborné praxe provedený odvolacím soudem je správný a odpovídá znění, kontextu i účelu předmětné právní úpravy.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 1 a 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5777/2017).
V projednávané věci žalobce předkládá k posouzení otázku „který ze zájmů převáží při střetu veřejného a individuálního zájmu za situace, kdy stavovský orgán nezajistil seznatelnost nastavených pravidel doplňujících obecnou dikci zákona tak, aby byl naplněn ústavní požadavek primátu občana nad státem, princip právní jistoty, předvídatelnosti a právo na spravedlivý proces“, na této otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto ani nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby poté, co dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku pro zapsání do seznamu patentových zástupců podle §8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích, kterou je získání odpovídající odborné praxe soustavným a pravidelným výkonem činnosti v oblasti průmyslových práv v délce trvání alespoň 3 roky. Odvolací soud toto ustanovení vyložil v kontextu dalších ustanovení zákona o patentových zástupcích a při zohlednění důvodové zprávy (tedy za použití metody systematického a historického výkladu) a dospěl k závěru, že „pod kriterii kladenými na odbornou praxi se skrývá jednak soustavné vedení a intenzivní vliv školitele, získání nejen znalostí, nýbrž i dovedností spojených s činností patentového zástupce, jednak potřeba, aby školitelem byla osoba, v jejíchž schopnostech je tyto podmínky naplnit“. Následně odvolací soud zhodnotil, že „praxi vykonanou způsobem, jakým byla učiněna žalobcem, nelze pod praxi předvídanou citovaným ustanovením podřadit“ a tento závěr pak dále rozvedl v kontextu skutkových závěrů projednávané věci. Odvolací soud tedy požadavky na výkon odborné praxe dovodil samotnou interpretací dotčeného zákonného ustanovení, aniž by své závěry spojoval s jakoukoli dodatečnou činností ze strany žalované (v podobě doplnění či konkretizace zákonných požadavků). Podle odvolacího soudu tedy odborná praxe žalobce nesplňovala požadavky stanovené v rozhodné době přímo zákonem o patentových zástupcích (kterým byl žalobce vázán jako kterýkoli jiný adresát práva a jehož případná neznalost ho neomlouvá), nešlo tedy – jak dovozuje žalobce – o „situaci, kdy stavovský orgán nezajistil seznatelnost nastavených pravidel doplňujících obecnou dikci zákona“.
Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnosti, které mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu