ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1593.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1593/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně I. D. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Danihelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalované AAA BYTY.CZ akciová společnost , se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábř. 28, IČO: 63999234, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13 24/291, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 102/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 38/2011-124, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Davida Belhy, advokáta se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 36 Cm 102/2009-84, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. června 2011, č. j. 36 Cm 102/2009-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a náhradě nákladů řízení státu (výroky pod body II. a III.).
S poukazem na ustanovení §652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“) soud prvního stupně uzavřel, že žalované vznikl závazek ze smlouvy o obchodním zastoupení vyplatit žalobkyni odměnu za získání 1. místa v soutěži o nejlepšího pobočkového makléře roku, a to podle dohody účastnic v jednorázové výši 250.000,- Kč, splatné podle vyhlášených podmínek soutěže do 20. září 2009.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 38/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím zamítá (první odstavec výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a náhradě nákladů řízení státu (druhý a třetí odstavec výroku).
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že účastnice uzavřely dne 5. listopadu 2007 smlouvu o obchodním zastoupení, jíž se žalobkyně zavázala vyvíjet pro žalovanou v ní specifikovanou činnost. Žalovaná se ve smlouvě a v příloze k ní zavázala platit žalobkyni, kromě paušálně sjednané měsíční částky, provize podle provizního řádu. Provizní řád pro rok 2008 obsahoval ustanovení o výhrách soutěže makléřů, podle nichž odměna za umístění v soutěži „makléř roku“ je závazkem žalované vyplývajícím ze smlouvy o obchodním zastoupení. Žalovaná vyhlásila soutěž o nejlepšího pobočkového makléře pro rok 2008, jako hlavní výhra byl určen „automobil Škoda Fabia 1.4 MPI v hodnotě 250.000,- Kč nebo měsíční paušál 21.000,- Kč“. Výhry měly být makléřům vyplaceny do 20. září 2009. Žalobkyně v této soutěži zvítězila, vyplacení výhry v podobě paušálu ve výši 21.000,- Kč měsíčně odmítla poté, co se žalovanou jednala o vyplacení jednorázové částky 250.000,- Kč.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za prokázané, že mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda o jednorázovém vyplacení částky 250.000,- Kč, odvolací soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 5. listopadu 2007, včetně dodatku z roku 2008, provizního řádu na rok 2008 a popisu Velké soutěže pro makléře pobočkové sítě žalované na rok 2008, dospěl k opačnému skutkovému závěru. Podle jeho zjištění nebyla ani v jednom z provedených listinných důkazů obsažena dohoda smluvních stran o možnosti výplaty hlavní výhry jednorázovou částkou ve výši 250.000,- Kč v hotovosti, přičemž za změnu písemné smlouvy o obchodním zastoupení, resp. její přílohy - provizního řádu na rok 2008, nelze považovat e-mailovou korespondenci. V čl. 5, b. 6 této smlouvy se totiž smluvní strany dohodly, že veškeré změny nebo doplňky této smlouvy je možno činit pouze písemně, k tomu však, pokud jde o změnu výplaty hlavní výhry, nedošlo. Podle provizního řádu na rok 2008 přitom byla pro nejlepšího makléře roku určena cena v hodnotě 250.000,- Kč (automobil nebo dovolená) nebo paušál na další kalendářní rok ve výši 21.000,- Kč za každý měsíc práce pro společnost s tím, že makléř, který v době vyhlášení výsledků soutěže má ukončenou nebo vypovězenou smlouvu o spolupráci, nemá na tyto ceny nárok. V popisu Velké soutěže pro makléře pobočkové sítě žalované na rok 2008 byl jako hlavní výhra pro nejlepšího pobočkového makléře určen „osobní automobil Škoda Fabia 1.4 MPI v hodnotě 250.000,- Kč nebo měsíční paušál 21.000,- Kč“. Odvolací soud proto shledal skutkový závěr soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely e-mailovou korespondencí dohodu o výplatě jednorázové částky 250.000,- Kč, nesprávným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 4. dubna 2012, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. l písm. a) o. s. ř. a důvody z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a z ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávnost právního posouzení věci žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud:
1) nárok žalobkyně vyhodnotil jako dohodu mezi účastnicemi, ač se podle dovolatelky jedná o volbu plnění závazku provedenou žalovanou v souladu s §561 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a §327 odst. 1 a odst. 2 obch. zák., kterou se žalovaná snažila v rozporu s právními předpisy následně změnit;
2) neposoudil jednání žalované, která vyhlásila soutěž o nejlepšího makléře, plnění žalobkyni přiznala, vyzvala ji k fakturaci, ale následně plnění odmítla s tím, že šlo o nevymahatelný nárok, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák.;
3) neposoudil soutěž vyhlášenou žalovanou jako veřejnou soutěž ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, kde jednou z podmínek účasti byla uzavřená smlouva o obchodním zastoupení se žalovanou, ale jako ujednání podle smlouvy o obchodním zastoupení;
4) žalobou uplatněný nárok zamítl zcela a nepřiznal žalobkyni alespoň částečné plnění v rozsahu nároku na měsíční odměny po část roku 2009, kdy byla jeho obchodním zástupcem, podle podmínek vyhlášené soutěže;
5) nezohlednil, že podání žaloby o zaplacení částky 250.000,- Kč bylo jedinou možnou obranou žalobkyně proti neplnění závazků žalované, neboť i v případě, že by se jednalo o plnění na základě smlouvy o obchodním zastoupení, od nějž se strany nemohly odchýlit jinak než písemnou dohodou, mohla žalovat pouze náhradní plnění ve výši 250.000,- Kč, protože automobil měla žalovaná vítězi teprve obstarat, proto žalobkyně nemohla petit žaloby vyjádřit jako eventuální.
6) nevypořádal se s otázkou, zda e-mailovou korespondenci mezi stranami, pokud splňuje obecné náležitosti právního úkonu, lze považovat za písemnou dohodu, když e-mailová korespondence je běžně v obchodní i soukromé komunikaci používána a jediným rozdílem mezi klasickou písemnou formou a písemnou formou v podobě e-mailu je, že v jednom případě někdo text vytiskne a v druhém nikoliv.
V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dovolatelka namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně domáhala na žalované vyplacení částky 250.000,- Kč namísto automobilu Škoda Fabia a následně došlo mezi stranami k dohodě, že žalobkyně namísto automobilu obdrží částku 250.000,- Kč. Z provedených důkazů před soudem prvního stupně podle dovolatelky vyplývá, že to byla žalovaná, která určila, že namísto osobního automobilu uhradí žalobkyni částku 250.000,- Kč. Nešlo tedy o dohodu stran, ale jednostranný úkon žalované.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání ze dne 2. května 2012 souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastnicemi nebyla písemně uzavřena dohoda o jednorázové výplatě předmětné výhry v hotovosti v částce 250.000,- Kč, jelikož e-mailovou korespondenci účastnic nelze považovat za změnu smlouvy o obchodním zastoupení, resp. provizního řádu na rok 2008, když změny smlouvy bylo lze činit pouze písemně. Poukazuje na ustanovení §40 obč. zák. podle něhož je právní úkon platný, je-li podepsán, přičemž může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů. Pouhé uvedení jména a příjmení jednající osoby na konci e-mailu, bez současného použití (zaručeného) elektronického podpisu, sjednaného hesla či alespoň naskenovaného podpisu, ovšem náležitosti podpisu písemného projevu vůle nesplňuje. Žalovanou vyhlášená soutěž o nejlepšího pobočkového makléře pro rok 2008 nebyla veřejnou soutěží ve smyslu §847 obč. zák., neboť byla adresována pouze obchodním zástupcům žalované, jejím předmětem nebyl určitý výkon či dílo, ale pouze výkon v rámci již sjednaných smluv o obchodním zastoupení, a nebyla rovněž splněna jedna z podstatných náležitostí veřejné soutěže, a sice zveřejnění podmínek soutěže, když podmínky soutěže byly pouze součástí provizního řádu žalované, k nimž měli přístup pouze její obchodní zástupci a zaměstnanci. Tvrdí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přehlédla, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který je zjištěn v předchozím řízení, a ve skutečnosti se snaží měnit zjištěný skutkový stav. Tvrzení žalobkyně uvedené v dovolání, že to byla žalovaná, která určila, že namísto osobního automobilu Škoda Fabia uhradí žalobkyni částku 250.000,- Kč, je navíc nepravdivé. Pokud mohla být smlouva měněna pouze písemnou dohodou stran, je argument, že žalovaná platně změnila smlouvu jednostranným úkonem, který ještě ani nebyl učiněn písemně, nesprávný. Ze stejného důvodu (možné změny obsahu smlouvy výhradně písemnou dohodou obou stran) neobstojí ani argumentace žalobkyně ohledně alternativního plnění závazku ze strany žalované ve smyslu §327 obch. zák.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, in eventum aby je zamítl, a přiznal žalované náklady tohoto dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 7. listopadu 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínky povinného zastoupení předepsané ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody dovolatelkou uplatněné.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. po obsahové stránce odvolacímu soudu vytýká, že dospěl ke skutkovému závěru, že se žalobkyně na žalované domáhala vyplacení částky 250.000,- Kč namísto automobilu a následně došlo mezi stranami k dohodě, že žalobkyně namísto automobilu obdrží částku 250.000,- Kč, ač měl podle názoru dovolatelky dospět k závěru, že žalovaná jednostranným úkonem určila, že namísto osobního automobilu uhradí žalobkyni částku 250.000,- Kč.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplývají ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolatelka v souvislosti s takto uplatněným dovolacím důvodem nepředkládá žádné skutečnosti, které by svědčily pro naplnění některého z uvedených znaků, pouze nabízí vlastní verzi skutkových zjištění, ke kterým podle jejího názoru měl odvolací soud dospět, přitom pomíjí, že jím namítaný skutkový závěr, podle něhož mezi účastnicemi došlo k dohodě, že žalobkyně namísto automobilu obdrží částku 250.000,- Kč, neučinil (pokud by takový závěr učinil, musel by žalobě vyhovět). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Namítá-li dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) nesprávné právní hodnocení žalobou uplatněného nároku jako „dohody“ mezi účastnicemi, ač měl být podle jejího názoru posouzen jako alternativní závazek ve smyslu §561 odst. 1 obč. zák., případně jako volba způsobu plnění závazku podle §327 odst. 1 a 2 obch. zák., přehlédla, že odvolací soud nárok žalobkyně vytýkaným způsobem nehodnotil. Naopak své zamítavé rozhodnutí založil na závěru o neexistenci dohody mezi účastnicemi o tomto nároku. Posouzení nároku podle §327 odst. 1 a 2 obch. zák. (účastnice jsou podnikatelky a jejich právní vztah vznikl v souvislosti s jejich podnikatelskou činností) s ohledem na zjištěný skutkový stav, který v dovolacím řízení nemůže doznat změn, podle něhož vyplacení jednorázové částky ve výši 250.000,- Kč hotově jako výhra pro vítěze předmětné soutěže určena nebyla (byly jí alternativně osobní automobil nebo měsíční paušál ve výši 21.000,- Kč), nepřichází v úvahu.
Námitkou, kterou odvolacímu soudu vytýká, že jednání žalované neposoudil jako rozporné se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák., dovolatelka opět konstruuje skutkový stav, který však nebyl odvolacím soudem zjištěn. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, kterými je dovolací soud vázán, nevyplývá, že by žalovaná žalobou uplatněný nárok (právně závazným způsobem) uznala, ale následně jeho splnění odmítla s tím, že jde o nárok nevymahatelný. Odvolací soud naopak vycházel ze zjištění, že podle účastnicemi uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení, včetně provizního řádu na rok 2008 a popisu Velké soutěže pro makléře pobočkové sítě žalované na rok 2008, byl jako hlavní výhra pro vítěze soutěže určen osobní automobil nebo měsíční paušál po 21.000,- Kč, přičemž mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o tom, že namísto této výhry bude žalobkyni vyplacena jednorázová částka 250.000,- Kč v hotovosti. Z těchto zjištění nevyplývají žádné okolnosti, pro které by bylo namístě žalované podle ustanovení §265 obch. zák. odepřít výkon (dovolatelkou ani blíže nespecifikovaného) práva pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.
Nedůvodnou je rovněž dovolací námitka založená na názoru dovolatelky, že vztah mezi účastnicemi řízení měl být odvolacím soudem posouzen jako veřejná soutěž podle ustanovení §847 a násl. obč. zák. již proto, že veřejná soutěž je adresována neomezenému okruhu účastníků (je určena nejširší veřejnosti), nelze ji omezit na určitý okruh subjektů, jejím předmětem je určité dílo či určitý výkon a musí být vyhlášena veřejně. V posuzovaném případě šlo o interní soutěž určenou jen pro obchodní makléře žalované, jejímž předmětem bylo vyhodnocení jejich činnosti na základě již uzavřených smluv o obchodním zastoupení, jejíž podmínky byly součástí provizního řádu žalované, jež byla přílohou těchto smluv.
Nesprávné právní posouzení odvolacím soudem nelze spatřovat ani ve skutečnosti že dovolatelce nebylo přiznáno plnění v rozsahu měsíčního paušálu za tu část roku 2009, po kterou byla se žalovanou ve smluvním vztahu. Touto námitkou dovolatelka brojí proti vlastním žalobním tvrzením a proti důvodům žaloby. Podstatou tohoto soudního sporu je totiž právě skutečnost, že žalobkyně odmítla cenu podle podmínek soutěže ve formě měsíčního paušálu, kterou jí žalovaná byla ochotna poskytnout, a domáhala se výplaty jednorázové částky 250.000,- Kč v hotovosti na základě tvrzení, že mezi účastnicemi došlo k dohodě o změně smlouvy o obchodním zastoupení ohledně výhry. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že k takové dohodě nedošlo, a na něm založil své zamítavé rozhodnutí, je jeho rozhodnutí správné.
Pátou dovolací námitkou týkající se dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolatelka objasňuje důvody, pro které podle jejího názoru nemohla podat žalobu s eventuálním petitem. Jak tyto důvody souvisí s případným pochybením odvolacího soudu při právním posouzení věci, ovšem neuvádí. Ani touto námitkou proto dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nenaplnila.
Přisvědčit nelze ani poslední dovolací námitce, kterou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku, zda požadavku písemnosti dohody o změně smlouvy odpovídá, je-li učiněna e-mailovou korespondencí. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, vyslovil a odůvodnil závěr, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha, 1. vydání, 2008, str. 382-383). Podle ustanovení §40 odst. 3 věty třetí obč. zák. je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů. Podle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Pokud v posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že e-mailovou korespondenci účastnic, která nebyla opatřena elektronickým podpisem, nelze považovat za písemnou dohodu o změně smlouvy, je tento závěr v souladu s právními předpisy i judikaturou Nejvyššího soudu.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, proto je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 9.300,- Kč podle §7 bodu 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., paušální částky ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši 2.016,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 11.616,- Kč
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu