ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1723.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1723/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, proti žalované MH POJIZERSKÁ spol. s r.o., se sídlem Mnichovo Hradiště, Masarykovo nám. 240, PSČ 295 01, identifikační číslo osoby 27865746, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, o slevu z ceny stavebních prací a zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 12 C 15/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č.j. 21 Co 470/2010-491, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č.j. 21 Co 470/2010-491, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. března 2010, č.j. 12 C 15/2005-455, ve výroku II., III., a IV. a uvedený rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve výroku II., III. a IV., se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. března 2010, č.j. 12 C 15/2005-455, bylo výrokem I. žalované uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 11 047 Kč s úrokem z prodlení specifikovaném v tomto výroku, výrokem II. byla žaloba zamítnuta co do částky 2 068 122 Kč s příslušenstvím a výrokem III. a IV. bylo žalobci uloženo zaplatit náklady řízení.
Proti výroku II., III., a IV. podal žalobce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2010, č.j. 21 Co 470/2010-491 tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. března 2010, č.j. 12 C 15/2005-455, ve výroku II., III., a IV. a konstatoval, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, týkající se zaplacení smluvní pokuty, o níž soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ve výroku II. Vyšel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce a právní předchůdkyně žalované uzavřeli dne 18.9.2003 smlouvu o dílo, kterou se právní předchůdkyně žalované (dále jen žalovaná), jako zhotovitelka, zavázala pro žalobce provést sjednanou rekonstrukci domu ve vlastnictví žalobce. Cena díla byla stanovena na částku 3 565 729 Kč a zhotovitelka se zavázala ji provést do 31.8.2004. V čl. XIII. odst. 1 předmětné smlouvy bylo sjednáno, že pokud zhotovitelka nepředá dílo ve sjednaném termínu, je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,05% za každý den prodlení s předáním díla. Žalovaná dílo ve sjednaném termínu nedokončila. Žalobce podáním ze dne 2.11.2007, doručeným dne 4.11.2007 odstoupil od předmětné smlouvy o dílo z důvodů ležících na straně žalované. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro svou neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když jeho určitost nebylo možno dovodit ani za použití výkladových pravidel stanovených v §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), resp. §35 odst. 2 obč. zák., neboť z ujednání o smluvní pokutě nebylo možno dovodit, jaká částka měla být základem pro výpočet smluvní pokuty, a to ani z celého kontextu smlouvy. I když ze smlouvy nevyplývá, že mělo být dílo předáváno po částech, účastníci si sjednali v čl. IX. smlouvy postupnou fakturaci ceny díla. Podle odvolacího soudu smluvní pojem „nepředá dílo“, resp. „s předáním díla“ v čl. XIII. odst. 1 smlouvy označuje zajišťovanou povinnost, ale nikoliv základ pro výpočet smluvní pokuty. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně účastníkům při jednání dne 30.3.2010 sdělil, že bude ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo hodnotit i z hlediska jeho platnosti s ohledem na určitost ujednání a vyzval účastníky, aby k tomuto tvrdili skutečnosti a navrhovali důkazy. Žalobce uvedl, že k této okolnosti nechce nic dalšího tvrdit a navrhovat další důkazy, čímž se žalobce zbavil možnosti prokazovat vůli, resp. úmysl stran při sjednávání smluvní pokuty. Pokud soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty, učinil tak podle názoru odvolacího soud po právu a nebylo důvodu provádět dokazování k její případné moderaci ve smyslu §301 obch. zák., proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II., týkajícím se zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 068 122 Kč, jako věcně správný potvrdil.
Odvolací soud dále konstatoval, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, týkající se částky 11 047 Kč s příslušenstvím, kterou chtěl žalobce vrátit z titulu slevy z ceny díla z důvodu vad a nedodělků na díle, nebyl odvoláním napaden, a proto nebyl předmětem přezkumu. Pokud žalobce na základě provedeného dokazování (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že má z titulu bezdůvodného obohacení, resp. vyrovnání ve smyslu §544 odst. 1 obch. zák. nárok na zaplacení částky 340 327 Kč, měl žalobu změnit, resp. rozšířit, což však žalobce od svého podání ze dne 16.6.2008 neučinil, proto odvolací soud nepřisvědčil žalobci, že soud prvního stupně mu měl přiznat nejen částku 11 047 Kč, ale celou částku 340 327 Kč, neboť z celkové žalované částky 2 079 169 Kč požadoval žalobce částku 2 068 122 Kč jako smluvní pokutu a zbytek ve výši 11 047 Kč požadoval sice z titulu vad a nedodělků, resp. slevy z ceny díla (nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §544 odst. 1 obch. zák.), ale soud zhodnotil tento nárok jako nárok vyplývající ze způsobu vypořádání účastníků ze zaniklé smlouvy. Protože žádné další peněžité nároky nebyly žalobcem žalovány, soud prvního stupně podle odvolacího soudu svým rozhodnutím žalobní petit plně vyčerpal.
Odvolací soud rekapituloval, že žalobce měnil žalobu naposledy podáním doručeným soudu dne 16.6.2008, na něž soud prvního stupně správně reagoval při jednání dne 17.6.2008 jednak částečným zastavením řízení co do částky 389 622,40 Kč a jednak připuštěním změny žaloby o zákonné úroky z prodlení z částky 2 079 169 Kč od 16.6.2008 do zaplacení. Žalobním nárokem se tak stala částka 2 079 169 Kč s úrokem z prodlení od 16.6.2008 do zaplacení, kterou žalobce specifikoval a rozdělil do dvou samostatných nároků a později již svou takto specifikovanou žalobu nijak neměnil, kdy jedním z nároků byla částka 11 047 Kč s příslušenstvím, kterou chtěl žalobce vrátit z titulu slevy z ceny díla a druhým ze žalobních nároků byla částka 2 068 122 Kč s příslušenstvím, představující žalobcem vypočítanou smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z ceny díla 3 565 729 Kč za 1 160 dnů prodlení.
Soud prvního stupně při svém jednání dne 17.6.2008 nastínil účastníkům, že bude posuzovat nároky účastníků ze zaniklé smlouvy podle ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. a vyzval je, aby v tomto směru tvrdili rozhodné skutečnosti a k nim navrhovali i důkazy. Přesto žalobce až do rozhodnutí dne 31.3.2010 na tuto výzvu nereagoval tak, aby mu bylo možno přiznat nejen částku 11 047 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud proto v postupu soudu prvního stupně neshledal žádné procesní vady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětem žaloby byly dva nároky a odkazuje na změnu žaloby, soudem připuštěné, kdy požadoval zaplacení jedné částky ve výši 2 079 169 Kč. Pokazuje dále na to, že soud nevzal v úvahu nesporné tvrzení účastníků, že cena díla činí 2 868 000 Kč, a pokud byla prokázána cena domu před započetím stavebních prací ve výši 383 000 Kč, pak se tím částka, kterou měl vydat žalobce žalované snížila na částku 2 485 000 Kč. Získal-li žalobce dílo v hodnotě 2 485 000 Kč a na fakturách zaplatil žalované 2 825 327 Kč, představoval žalobcův nárok z titulu bezdůvodného obohacení 340 327 Kč. Jestliže se tedy v průběhu řízení ukázalo, že oproti žalované částce 2 079 169 činí nárok 2 419 496 Kč a soud nárok ve výši 340 327 Kč shledal důvodným, měl podle dovolatele částku 340 327 Kč žalobci přiznat a žalobu zamítnout jen do částky 1 738 842 Kč a nikoliv co do částky 2 068 122 Kč. Je přesvědčen, že bylo žalováno dostatek (2 079 169 Kč) na to, aby mu soud mohl přiznat celý nárok vzniklý z titulu bezdůvodného obohacení (340 327 Kč). Odvolací soud měl účastníky poučit, že bude jednotlivé nároky žalobce posuzovat jako samostatné nároky, a pokud tak neučinil, došlo tím podle dovolatele k zásadní procesní chybě soudu, kterou bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
Žalobce dále nesouhlasí ani se závěrem, že projev vůle účastníků, týkající se ujednání o smluvní pokutě, je neurčitý, a proto je ujednání o smluvní pokutě neplatné. Podle dovolatele bylo možno za použití výkladových pravidel dovodit, že výše smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla měla být počítána z celkové ceny díla, neboť ve smlouvě je jasně stanoveno, že zhotovitelka má předat dílo jako celek, resp. ze smlouvy nevyplývá, že by mělo být dílo předáváno po nějakých částech.
Dovolatel nesouhlasí ani se stanoviskem odvolacího soudu, že měl dostatek času na to, aby tvrdil rozhodné skutečnosti a navrhoval důkazy k soudem nastíněné právní kvalifikace věci. Namítá, že teprve na posledním jednání dne 30.3.2010 soud uvedl, že bude posuzovat ujednání o smluvní pokutě z hlediska určitosti, a to bez řádného zdůvodnění, vyzval účastníky k doplnění tvrzení, ale vzápětí bylo dokazování soudem ukončeno. Dovolatel poučení soudu o tom, že hodlá věc posoudit jinak, než žalobce, považuje za naprosto nedostatečné a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání podané proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se částky 2 068 122 Kč s příslušenstvím, má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a dovolání je v uvedeném rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že otázku neplatnosti smluvní pokuty z důvodu její neurčitosti posoudil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a nesrozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000 sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp.zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci si ve smlouvě o dílo ze dne 18.9.2003 sjednali, že zhotovitelka (žalovaná) pro žalobce provede sjednanou rekonstrukci domu ve vlastnictví žalobce za sjednanou cenu díla ve výši 3 565 729 Kč a zhotovitelka se zavázala ji provést do 31.8.2004. V čl. XIII. odst. 1 předmětné smlouvy bylo sjednáno, že pokud zhotovitelka nepředá dílo ve sjednaném termínu, je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,05% za každý den prodlení s předáním díla. Z celého kontextu smlouvy, jak připustil i odvolací soud, nevyplývá, že by dílo mělo být předáváno po částech. Jinak řečeno, z obsahu smlouvy o dílo vyplývalo, že dílo mělo být dokončeno jako celek ve sjednaném termínu a za jednu konkrétní celkovou cenu díla. Za této situace bylo možno za použití výkladových pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák. a podle interpretačních pravidel v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. dovodit, jaká částka měla být základem pro výpočet smluvní pokuty; že touto částkou byla sjednaná cena díla za dokončení celého díla, tj. částka 3 565 729 Kč. Bylo tedy možno výkladem s ohledem na ostatní ujednání smlouvy dospět k závěru, že žalovaná, jako zhotovitelka, je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,05% z celkové ceny díla ve výši 3 565 729 Kč za každý den prodlení s předáním díla.
V napadené části rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 2 068 122 Kč s úrokem z prodlení má tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v rozporu se zákonem, výkladovými pravidly a dosavadní judikaturou posoudil určitost ujednání o smluvní pokutě sjednané mezi účastníky ve smlouvě o dílo ze dne 18.9.2003. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy s ohledem na výše uvedené uplatněn v této části dovolání důvodně.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolatel však namítá, že odvolací soud neposkytl účastníkům dostatečný prostor pro uvedení dalších rozhodných tvrzení a uvedení dalších důkazů poté, co účastníky poučil o tom, že hodlá věc posoudit jinak, než žalobce, že hodlá posuzovat ujednání o smluvní pokutě i hlediska jeho určitosti.
S ohledem na právní názor k otázce určitosti smluvní pokuty, již bylo bezpředmětné se zabývat tímto uplatněným dovolacím důvodem. Mimoto po poučení podle §118 odst. 1 o. s. ř. a §119a odst. 1 o. s. ř. účastníci shodně uvedli, že nechtějí navrhovat další důkazy ani tvrdit další skutečnosti (viz č.l. 430 spisu).
Namítal-li dovolatel vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud poté, co připustil změnu žaloby na žalovanou částku 2 079 169 Kč, která nebyla rozdělena na dva nároky, mu nepřiznal bezdůvodné obohacení ve výši 340 327 Kč, je nutno konstatovat, že námitka dovolatele není v tomto směru oprávněná. Žalobou a ani požadovanou změnou žaloby, kterou soud připustil, nebylo požadováno bezdůvodného obohacení ve výši 340 327 Kč. Podle požadované změny žaloby na čl. 246 spisu ve spojení s vyjádřením žalobce na č.l. 239 – 241 spisu žalobce požadoval, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit mu smluvní pokutu žalobcem vypočítanou na částku 2 068 122 Kč a slevu z ceny díla ve výši 11 047 Kč. Žalobce nežádal o změnu, případně o rozšíření žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 340 327 Kč. Není možno tedy přisvědčit dovolateli, že odvolací soud svým procesním postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení. Soud při jednání dne 17.6.2008 přitom účastníkům řízení nastínil svůj právní názor na věc s ohledem na odstoupení od smlouvy a následné posouzení nároků účastníků ze zaniklé smlouvy podle ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. Na tuto skutečnost ale žalobce žádnou další změnou žaloby nereagoval.
Posoudil-li tedy odvolací soud neplatnost smluvní pokuty z důvodu její neurčitosti v rozporu s právem a dosavadní judikaturou, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu týkající se částky 2 068 122 Kč s příslušenstvím společně se závislými výroky o náhradě nákladů (bez jednání - §243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v tomto rozsahu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu