ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1769.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1769/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Heidelberg Praha spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Tlumačovská 1097/30, identifikační číslo 407 65 580, zastoupené Mgr. Vratislavem Morvayem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 9, proti žalované UniCredit Leasing CZ, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 14/3201, PSČ 150 00, identifikační číslo 158 86 492, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 1, o zaplacení 53 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 143/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009, č.j. 2 Cmo 162/2009-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Doubravy, advokáta se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 1.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, č.j. 2 Cmo 162/2009-101, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 36 Cm 143/2007-76, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 53 000 EUR s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze závěru, že mezi žalobkyní, jako prodávající a žalovanou, jako kupující, byla k uzavřena kupní smlouva podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Touto smlouvou žalovaná koupila osvitovou jednotku pro účely leasingu, který měla poskytnout společnosti Grafiatisk a.s., jako leasingovému nájemci, na základě leasingové smlouvy. V kupní smlouvě bylo dohodnuto, že uvedená společnost zaplatí na účet prodávající zálohu ve výši 40 000 EUR na kupní cenu ve výši 200 000 EUR. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalované (dále jen „VOP“), v jejichž čl. 7 bylo stanoveno, že přejímací řízení proběhne za účasti žalobkyně, žalované a leasingového nájemce a že podpisem tohoto protokolu přechází vlastnictví předmětu smlouvy na kupující (žalovanou). Leasingový nájemce odmítl předmět leasingu převzít, proto žalobkyně vyhledala jiného zájemce o přístroj, avšak prodala jej jen za cenu 147 000 EUR, s ohledem na zastarání přístroje. Rozdíl mezi kupními cenami považuje žalobkyně za majetkovou újmu, kterou ji žalovaná způsobila neodebráním objednaného předmětu koupě.
Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní vztahy založené kupní smlouvou a leasingovou smlouvou měly vzájemnou propojenost, avšak ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že smluvními účastníky kupní smlouvy byla žalobkyně a žalovaná, které výhradně svědčí práva a povinnosti kupující. Pokud leasingový nájemce odmítl převzít předmětnou osvitovou jednotku, nezbavila tato okolnost žalovanou, aby učinila právní úkon směřující k jejímu převzetí a zaplacení sjednané kupní ceny včetně zálohy, k jejíž úhradě byl pověřen leasingový nájemce. Odvolací soud dovodil, že existence smluvního leasingového vztahu mezi žalovanou a leasingovým nájemcem nemá na posouzení uplatněného nároku z titulu kupní smlouvy žádný vliv. Podle odvolacího soudu měla žalobkyně vyzvat žalovanou, aby si předmět koupě odebrala. Protože ze skutkových zjištění vyplynulo, že výzva k odebrání koupě byla adresována jen leasingovému nájemci, ale nikoliv žalované, které byla dána výzva jen na vědomí, odvolací soud konstatoval, že žalobkyně žalovanou k převzetí koupě nevyzvala a žalovaná tedy neporušila svoji povinnost podle kupní smlouvy spočívající v převzetí objednaného zboží. Pokud nedošlo k porušení smluvní povinnosti žalovanou, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že tak chybí jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu.
Odvolací soud zároveň odmítl námitku žalobkyně, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy s účinky podle §349 odst. 1 obch. zák., neboť v řízení nebyl takový právní úkon žalobkyně prokázán. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že neobstojí ani námitka žalobkyně o zániku kupní smlouvy pro nemožnost plnění ve smyslu §575 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na úhradu škody v podobě majetkové újmy zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku a dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zásadní právní význam spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní vztah mezi kupující a prodávající za situace, kdy kupní smlouva stanoví i určité chování leasingového nájemce, jako uživatele předmětu koupě na základě leasingové smlouvy uzavřené s leasingovou pronajímatelkou, která byla zároveň i kupující. Dovolatelka se domnívá, že v takovém případě, kdy kupní smlouva delegovala na leasingového nájemce některá práva a povinnosti kupující, jedná se o vzájemně závislé smlouvy ve smyslu §275 odst. 2 obch. zák., kdy zánikem leasingové smlouvy jiným způsobem než splněním dochází také k zániku kupní smlouvy.
Dovolatelka se dále domnívá, že i kdyby se nejednalo o závislé smlouvy, pak při zániku leasingové smlouvy zaniká i kupní smlouva pro nemožnost plnění podle §575 obč. zák.
Za poslední otázku zásadního právního významu považuje, zda za situace, kdy zanikne kupní smlouva z některého z výše uvedených důvodů, odpovídá kupující za škodu, která tím vznikla prodávající.
Dovolatelka zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že plnění svěřené kupní smlouvou leasingovému nájemci, je oprávněna, resp. povinna uskutečnit žalovaná, pokud leasingový nájemce neplní. Namítá, že pro takový závěr nelze nalézt oporu v zákoně ani ve smlouvě. Vycházeje z tohoto závěru, že žalovaná není oprávněna poskytnout plnění namísto kupní smlouvou určeného leasingového nájemce, je dovolatelka přesvědčena, že se tak plnění, spočívající v převzetí předmětu koupě, stává nemožným. Nemožnost převzít plnění koupě pak přináší s sebou i nemožnost požadovat kupní cenu. Důsledkem nepřevzetí předmětu koupě došlo pak na straně žalobkyně, jako prodávající, ke škodě, za níž podle dovolatelky odpovídá žalovaná.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že byl zamítnut její návrh na provedení důkazu leasingovou smlouvou, která měla podle ní pro právní posouzení věci podstatný význam.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, jelikož postrádá zásadní právní význam po právní stránce. Poukazuje na to, že se jedná o triviální vztah z kupní smlouvy a skutečnost, že předmět koupě měl být následně použit kupující žalovanou pro leasingový obchod, není podle žalované zásadně právně významné. Navíc se žalobkyně v řízení domáhá jakési škody, kterou ani neprokázala.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Námitka k neúplnosti dokazování spočívající v neprovedení určitých účastníkem navržených důkazů může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno však konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu v průběhu dokazování.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně, jako prodávající, uzavřela kupní smlouvu s žalovanou, jako kupující. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalované, v jejichž čl. 7 bylo stanoveno, že přejímací řízení proběhne za účasti žalobkyně, žalované a leasingového nájemce a že podpisem přejímacího protokolu přechází vlastnictví předmětu smlouvy na kupující (žalovanou). Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že přejímací řízení proběhne v určitý konkrétní den. Leasingový nájemce následně odmítl převzít zboží, jenž bylo předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky sporu.
Tato skutková zjištění odvolací soud správně posoudil podle §409 obch. zák. tak, že smluvními stranami kupní smlouvy byla žalobkyně, jako prodávající, a žalovaná, které výhradně svědčí práva a povinnosti kupující. Pokud leasingový nájemce, který nebyl smluvní stranou kupní smlouvy, odmítl převzít předmětnou osvitovou jednotku (předmět kupní smlouvy), nezbavila tato okolnost žalovanou, aby učinila právní úkon směřující k převzetí objednaného zboží a zaplacení sjednané kupní ceny včetně zálohy, k jejíž úhradě byl pověřen leasingový nájemce.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené právní posouzení je správné, neboť skutečnost, že ve smlouvě byl dohodnut způsob převzetí stranou kupující tak, že zboží bude převzato i za účasti leasingového nájemce a že leasingový nájemce uhradí prodávající zálohu na kupní cenu, ještě nezbavuje prodávající (žalobkyni), jak správně dovodil odvolací soud, vyzvat kupující (žalovanou) k převzetí zboží. Jestliže leasingový nájemce odmítl předmětné zboží převzít a žalovaná nebyla vyzvána žalobkyní k převzetí zboží a podepsání protokolu o přejímacím řízení, na jehož základě by došlo k přechodu vlastnického práva ke zboží z žalobkyně na žalovanou, nemohla tato skutečnost vést k závěru, že žalovaná porušila objektivně povinnost z kupní smlouvy, a žalované není možno přičítat důsledky jednání leasingového nájemce. Povinnost porušila žalobkyně, jestliže nevyzvala kupující žalovanou k převzetí zboží. Teprve na základě odmítnutí žalované převzít předmět kupní smlouvy by došlo k porušení její povinnosti. Jestliže však odmítl převzít zboží nájemce, nikoliv žalovaná, nemohlo ve smyslu kupní smlouvy dojít ke splnění smluvního závazku žalobkyní (předání předmětu kupní smlouvy) a tedy k přechodu vlastnického práva na žalovanou, jako kupující.
Neplněním kupní smlouvou přenesených práv a povinností leasingovým nájemcem nenastala nemožnost plnění smluvních stran kupní smlouvy, jak se dovolatelka nesprávně domnívá. Práva a povinnosti kupující a prodávající jsou dána zákonnou úpravou v §409 a násl. obch. zák. Podle §409 odst. 1 obch. zák. se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že prodávající žalobkyně svoji povinnost, resp. plnění spočívající v dodání zboží kupující žalované, podle §409 odst. 1 obch. zák. nesplnila. Je tedy správný závěr odvolacího soud, který odmítl právní konstrukci žalobkyně, že kupní smlouva zanikla pro nemožnost plnění.
Nebyl-li splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu – porušení smluvní povinnosti, soudy se správně již nezabývaly dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. majetkovou újmou žalobkyně, která ji měla vzniknout, a příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a porušením povinnosti škůdcem, jímž měla být podle tvrzení žalobkyně žalovaná.
Pokud dovolatelka namítá, že se v daném případě jedná o závislé smlouvy, tj. o smlouvu kupní a smlouvu leasingovou, kdy zánikem jedné zaniká i druhá smlouva, dovolací soud její názor nesdílí.
Podle §275 odst. 1 obch. zák., je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně.
Ustanovení §275 odst. 2 obch. zák. stanoví, že pokud však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky.
V daném případě z právního vztahu uzavřeného mezi účastníky nevyplývá, že by kupní smlouva a leasingová smlouva měly být na sobě vzájemně závislé. V počátku leasingové operace se sice příjemce operace v pozici leasingového nájemce obrací na poskytovatele leasingu a podle výběru konkrétního zboží, které se má stát předmětem leasingu, poskytovatel leasingu pro leasingového nájemce opatří uzavřením kupní smlouvy předmět leasingu, ale nelze dovodit, že by případná neplatnost nebo zánik leasingové smlouvy měla způsobit neplatnost, resp. zánik kupní smlouvy, jejíž smluvní stranou je leasingový poskytovatel, jako kupující a třetí osoba, jako prodávající.
Je namístě v této souvislosti odkázat na právní názor I. P., publikovaný v komentáři ASPI k §275 obch. zák. ze dne 30.1.1997 v pojednání pod názvem „Některá ustanovení o uzavírání smlouvy“, kde uvedla: „O závislých smlouvách ve smyslu §275 obch. zák. však nemluvíme při jakékoli ekonomické spjatosti uzavřených smluv, ale jenom tehdy, jedná-li se o závislost mezi smlouvami týkající se jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno - závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam. Povaha závislosti, její důvody atd. mohou být velmi rozdílné.“ U přezkoumávaného případu se ve smyslu uvedeného názoru mohlo jednat pouze o jistou ekonomickou spjatost smlouvy kupní a smlouvy leasingové, jak i připustil odvolací soud, ale nelze dovodit, že by se jednalo o smlouvy závislé, u nichž by se závislost týkala jejich vzniku a zániku, a že by se jednalo o případ, kdyby kupní smlouva neměla hospodářský smysl bez leasingové smlouvy a nemohla by bez závislosti na leasingové smlouvy existovat.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §6 odst. 6, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 30. března 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu