ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.177.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 177/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ASKOL, a.s. , se sídlem v Praze 10, Gutova 17, identifikační číslo osoby 00409804, proti žalované Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně KB system Žatec s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, PSČ 113 99, identifikační číslo osoby 62955420, o zaplacení částky 98,011.986,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 96/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 12 Cmo 369/2010-322, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 12 Cmo 369/2010-322, se ve výroku II., jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 36 Cm 96/2004-295, v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 75.076.513,10 Kč s příslušenstvím potvrzen, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2010, č. j. 36 Cm 96/2004-295, zastavil řízení co do částky 1,376.728,50 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), žalobu s žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 96,816.177,50 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 98,192.906,- Kč, představující výši škody, kterou jí měla způsobit žalovaná porušením závazků ze 1) Smlouvy o nájmu mostního okrsku traťové distance Liberec ze dne 27. května 1993, 2) Smlouvy o nájmu mechanizačního okrsku traťové distance Liberec ze dne 29. dubna 1993, 3) Smlouvy o nájmu pozemků, dílen, vybavení dílen, strojního zařízení a nemovitého majetku traťové distance Kladno ze dne 29. května 1992, 4) Smlouvy o pronájmu svařovacího vozíku traťové distance Liberec ze dne 20. června 1993 a 5) Smlouvy o dílo ze dne 7. února 1994. Smlouvami byla žalovaná zavázána zadávat žalobkyni provedení prací v minimálním rozsahu, tuto povinnost však od roku 1994 porušovala a zajišťovala své potřeby u jiných subjektů. V roce 1996 již žalovaná žalobkyni žádné práce nezadala. K zajištění provádění činností podle smluv však žalobkyně zaměstnávala pracovníky, školila je, držela stálou pracovní pohotovost. Jednáním žalované tak měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši 62,326.235,- Kč jako ušlý zisk ze smluv ad 3) a 5), týkajících se traťové distance Kladno, za období od roku 1994 do května 2002, jako rozdíl mezi částkou, představující sjednaný minimální závazek žalované k zadání úkonů žalobkyni a částkou, představující činnost žalovanou žalobkyni zadanou. Ze smluv ad 1), 2) a 4), týkajících se traťové distance Liberec, ušel žalobkyni zisk ve výši 35,866.671,- Kč za období od roku 1994 do dubna 2003.
Soud prvního stupně provedením důkazů shora označenými smlouvami zjistil jejich obsah, smlouvy ad 1) až 4) posoudil jako smlouvy nepojmenované dle ustanovení §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), s prvky smlouvy nájemní, v části týkající se nájmu nebytových prostor a nájmu movitých věcí. Ohledně provádění sjednaných činností žalobkyní mají tyto smlouvy povahu obchodních podmínek budoucí spolupráce, které stanoví povinnost žalované zadávat průběžně žalobkyni činnosti ve smlouvě konkrétními požadavky a povinnost žalobkyně tyto činnosti přednostně provést s tím, že žalobkyně může pronajatý majetek užívat i k vlastní podnikatelské činnosti.
S ohledem na tvrzení žalobkyně posoudil soud prvního stupně v předmětném řízení uplatněnou pohledávku dle ustanovení §373 a násl. obch. zák. o náhradě škody. Dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání svého tvrzení o tom, že jí ušel majetkový prospěch. Jelikož žalobkyně v řízení neprokázala základní předpoklad vzniku odpovědnosti žalované za škodu, a to skutečnost, že jí škoda vznikla, zamítl soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou. Nezabýval se tudíž již otázkou, zda byly splněny ostatní zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, ani námitkou promlčení vznesenou žalovanou stranou.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. a v bodu II. výroku ohledně částky 23,116.392,90 Kč s příslušenstvím zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok); ve zbývajícím zamítavém rozsahu o zaplacení částky 75,076.513,10 Kč s příslušenstvím bod II. výroku soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nebylo třeba se zabývat námitkou promlčení uplatněného nároku na náhradu škody. Žalobkyně uplatnila proti žalované nárok na náhradu škody vždy určitými částkami, specifikovanými v doplnění žaloby ze dne 14. června 2004, vypočítanými vždy za celý rok, kdy jí škoda měla vzniknout, a to za roky 1994 až 2002. Odkazuje na ustanovení §391 obč. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody je za roky 1994 až 1999 promlčen k 2. lednu 2004, neboť žaloba byla podána po uplynutí uvedené doby, až 28. května 2004. Z důvodu promlčení nároku proto nelze žalobkyni přiznat částku 53,500.122,- Kč, uplatněnou jako náhradu škody z důvodu neplnění smluv týkajících se okrsku Kladno a částku 21,576.391,10 Kč, uplatněnou jako náhradu škody z důvodu neplnění smluv týkajících se okrsku Liberec, tj. celkem ve výši 75,076.513,10 Kč. V uvedeném rozsahu s příslušenstvím tudíž odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Pokud jde o zbývající část nároku, odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně podle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepoučil žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a důkazů o vzniku skutečné škody, o ušlém zisku ve smyslu ustanovení §379 obch. zák. a ke skutečnosti, kterou konkrétní smluvní povinnost měla žalovaná porušit.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody za roky 1994 až 1999 je k datu 2. ledna 2004 promlčen. Domnívá se, že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek z důvodu neplnění povinnosti uvedené ve smlouvách žalovanou splněn a to tak, že po ukončení smluvního vztahu došlo k vyčíslení nároku. Žaloba byla podána dne 28. května 2004, smlouvy byly ukončeny k datu 30. června 2003 (smlouva ad 1/ a ad 4/), 31. května 2003 (smlouva ad 2/), 31. května 2002 (smlouva ad 3/) a k datu 30. listopadu 1997 (smlouva ad 5/). Nárok byl uplatňován z titulu neplnění smluvního ujednání a nebyl uplatňován po roce, ale za celé smluvní období. Uplatnění nároku ze strany žalobkyně vůči žalované mohlo být realizováno až po ukončení platnosti smluv.
V závěru navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že žalobkyně dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. V rozsahu výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a věc mu byla v uvedeném rozsahu vrácena k dalšímu řízení, není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že v tomto rozsahu rozsudkem odvolacího soudu nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem \"věc sama\" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst.1 o.s.ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolání v tomto rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti té části rozsudku (mající v uvedeném rozsahu povahu usnesení), jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není přípustné a dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat – v tomto rozsahu odmítl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006).
Dovolatelka dále dovoláním napadá i výrok II. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 75.076.513,10 Kč.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ uvedený pod písm. b) se v projednávané věci nejedná, přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Dovolání žalobkyně je přípustné, protože právní posouzení otázky promlčení uplatněného nároku na náhradu škody odvolacím soudem je nesprávné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Odvolací soud pro určení počátku běhu promlčecí doby aplikoval ustanovení §391 obch. zák., které však na zjištěný skutkový stav nedopadá.
Podle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Stanovení počátku běhu promlčecí doby v tomto ustanovení má obecnou povahu a platí podpůrně v případě, že obchodní zákoník nestanoví něco jiného (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, komentář k ustanovení §391).
Podle ustanovení §398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, přitom vyplývá, že žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu škody, která jí měla vzniknout porušením právních povinností žalovanou z jednotlivých smluv uzavřených mezi účastníky.
Odvolací soud se však otázkami, kdy se žalobkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o tvrzené škodě, za níž jí měla odpovídat žalovaná, dosud vůbec nezabýval. Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, tudíž nesprávné.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., kterou byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 75.076.513,10 Kč, není správný; Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu