ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1851.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1851/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně J. K. , proti žalované FC Viktoria Plzeň, a.s. , se sídlem Plzeň, Štruncovy sady 3, PSČ 301 12, identifikační číslo osoby 25226720, zastoupené Mgr. Zdeňkem Beránkem, advokátem se sílem Praha 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení 509 166 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 300/2009, o dovolání žalované proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 2 Cmo 383/2013-440, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 2 Cmo 383/2013-440, se v části výroku I., jíž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-273, ohledně zaplacení 509 166 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích II., III. a IV. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá doplacení kupní ceny za dodané zboží.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-273, ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2014, č. j. 48 Cm 300/2009-457, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 509 166 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, výrokem II. zamítl žalobu do částky 168 582 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 9. 2008 do zaplacení, výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení a posledním výrokem konstatoval, že o nákladech nesených státem rozhodne samostatným usnesením, jímž bylo následně usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-331.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, č. j. 2 Cmo 383/2013-440, výrokem I. potvrdil výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku I. a II., výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, výrokem III. potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-331, ve výroku I. a II. a nakonec výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že předchůdkyně žalobkyně (společnost Progranit s. r. o.), jako prodávající, a žalovaná, jako kupující, se dne 15. 6. 2008 v listině, označené jako kupní smlouva, dohodly na prodeji vybavení fitness s podrobnou specifikací věcí v čl. 1 smlouvy. V čl. 2 smlouvy si sjednaly, že celková kupní cena za vybavení fitness popsaného v čl. 1 této smlouvy bude ve smyslu §409 odst. 2 obchodního zákoníku určena dodatečně dohodou stran.
Soud prvního stupně z uvedeného zjištění a dalších provedených důkazů učinil závěr, že dohoda o kupní ceně nebyla prokázána, a tudíž nebyla prokázána existence platné kupní smlouvy. S ohledem na právní názor odvolacího soudu, jenž jeho dřívější rozhodnutí ve věci zrušil, zjišťoval obvyklou cenu předmětu koupě, kterou za pomoci znaleckého posudku určil na 1 073 040 Kč. Protože žalovaná za dodané zboží zaplatila 563 874 Kč, soud prvního stupně dospěl k závěru (vázán právním názorem odvolacího soudu), že došlo k platnému uznání závazku, fikce uznání nebyla vyvrácena, a jelikož dohoda o ceně nebyla prokázána, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni obvyklou cenu předmětu koupě v době uzavření smlouvy. S ohledem na již zaplacenou částku vyhověl žalobě co do 509 166 Kč společně s úrokem z prodlení za nezaplacení této částky včas a ve zbytku co do 168 582 Kč s příslušenstvím žalobu, jíž bylo požadováno 1 241 622 Kč příslušenstvím, zamítl.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní strany projevily vůli uzavřít kupní smlouvu ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) i bez dohody o ceně. Podle odvolacího soudu nezakládá ujednání v čl. 2 smlouvy neplatnost smlouvy pro případ, že dohoda o ceně nebude prokázána, jak se stalo v daném případě. Vůli k uzavření kupní smlouvy bez dohody o ceně dovodil odvolací soud i z ujednání v kupní smlouvě o přechodu vlastnického práva. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaná postupnými platbami na závazek, aniž by k platbám cokoliv uvedla, uznala závazek ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. Vycházejíc ze svého předešlého právního názoru, že žalobkyně má právo na zaplacení kupní ceny podle §448 odst. 2 obch. zák., ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně stanovení obvyklé ceny dodaného zařízení fitness, tedy že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit jen částku do výše ceny obvyklé za dodané zboží, jak byla stanovena znaleckým posudkem. Rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku I. a II. potvrdil jako věcně správný. Soudem prvního stupně žalobkyni přiznanou výši náhrady nákladů změnil odvolací soud jen s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., jako neústavní, a potvrdil i usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. srpna 2013 ve výroku I. a II. ohledně stanovení náhrady nákladů České republice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání směřuje do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 509 166 Kč s příslušenstvím a do závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Má za to, že odvolací soud posoudil platnost předmětné kupní smlouvy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 901/2009, ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008 a ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2747/2009. Poukazuje na to, že pokud si strany v čl. 2 smlouvy sjednaly, že „celková kupní cena za vybavení fitness popsané v čl. 1 této smlouvy bude ve smyslu §409 odst. 2 obchodního zákoníku určena dodatečně dohodou stran“, je takové ujednání podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu neplatným ujednáním o kupní ceně, kupní smlouva pak postrádá podstatnou náležitost kupní smlouvy a není možno učinit závěr, že kupní smlouva platně vznikla. Dovolatelka dále namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, kterou dovozuje z neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, jíž byla postoupena pohledávka z předmětné kupní smlouvy, která platně nevznikla. Dovolatelka poukazuje na to, že v průběhu řízení nikdy nebylo žádným z účastníků tvrzeno, že by smluvní strany měly v úmyslu uzavřít kupní smlouvu i bez určení kupní ceny. Ze skutkových zjištění obou soudů vyplynulo, že kupní cena měla být určena dodatečnou dohodou smluvní stran. Za takové situace je podle dovolatelky závěr odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy v rozporu s výše citovanou judikaturou. Pokud odvolací soud odůvodňuje svůj právní závěr i platbami žalované žalobkyni, dovolatelka se domnívá, že o uznání dluhu se nemůže jednat, je-li nesprávný závěr o existenci závazku z kupní smlouvy. Dovolatelka má za to, že žaloba i co do částky 509 166 Kč s příslušenstvím měla být zamítnuta a v tomto směru uvedla i svůj návrh na rozhodnutí o dovolání včetně návrhu na změnu rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky platného vzniku kupní smlouvy podle §409 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud se při řešení otázky platného vzniku kupní smlouvy v posuzovaném případě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že smluvní strany uzavřely platnou kupní smlouvu, vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že si strany ve smlouvě sjednaly, že celková kupní cena bude určena dodatečně dohodou stran. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 901/2009, stejně jako v rozhodnutí ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009 či rozhodnutí ze dne 28. 2. 2011, 23 Cdo 3557/2008 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že k platnému vzniku kupní smlouvy nepostačuje, jestliže si smluvní strany při uzavírání kupní smlouvy sjednají, že kupní cenu, jako podstatnou náležitost kupní smlouvy, si dohodnou až dodatečně. V rozhodnutí ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009 Nejvyšší soud zároveň dovodil, že použití §448 odst. 2 obch. zák. o ceně obvyklé nastupuje jen za podmínky, že smlouva je platná podle §409 odst. 2 obch. zák.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky platného vzniku kupní smlouvy podle §409 obch. zák. a nároku na doplacení kupní ceny podle §448 odst. 2 obch. zák. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 509 166 Kč s příslušenstvím, a to spolu se závislými výroky II., III. a IV. o náhradě nákladů řízení, podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud v dalším řízení posoudí věc z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu