ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1871.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1871/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce město Kutná Hora se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552, IČO 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 286 01, proti žalované HILLDANE Capital, a.s., se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, IČO 26433338, zastoupené JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 253/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 68 Co 389/2015-145, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Ing. Pavla Bezouška, advokáta se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 286 01.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. května 2015, č.j. 10 C 253/2013-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci v záhlaví uvedenou částku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2015, č.j. 68 Co 389/2015-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle dovolatelky závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř..
Otázka nastolená dovolatelkou se týká toho, zda termín „prokazatelné zavinění“, který strany použily v ustanovení o smluvní pokutě v kupní smlouvě ze dne 31. prosince 2008, je termínem určitým a srozumitelným. Dle dovolatelčina názoru se může jednat o výraz neurčitý, příp. nesrozumitelný, a pokud by soud dospěl ke stejnému závěru, pak by předmětné ustanovení o smluvní pokutě bylo neplatné. Dovolatelka dále uvedla, že touto její námitkou ohledně neurčitosti či nesrozumitelnosti výrazu použitého ve smlouvě se soudy vůbec nezabývaly. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a s ním související rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť dle jeho názoru dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání, když neuvedla, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Otázka výkladu termínu „prokazatelné zavinění“, kterou dovolatelka předestřela dovolacímu soudu a která dle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, není relevantní právní otázkou, na které by napadené rozhodnutí záviselo.
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná porušila smluvní povinnost, a žalobci tak vzniklo právo na smluvní pokutu. Soud prvního stupně se rovněž zabýval tím, že použitím termínu „prokazatelné zavinění“ strany smlouvy modifikovaly odpovědnost za porušení smlouvy z odpovědnosti objektivní, jak je koncipována v zákoně, na odpovědnost subjektivní, tedy odpovědnost za zavinění, což dispozitivní ust. §300 obch. zák. nevylučuje. Soud prvního stupně se pak zabýval tím, zda žalovaná porušení smluvní povinnosti zavinila.
Z výše uvedeného vyplývá, že použitý termín nezpůsobil a nepůsobí žádné výkladové komplikace a soudy se s ním správně vypořádaly, když uvedly, že nejde o výraz neurčitý či nesrozumitelný, a dovodily, co bylo právním důsledkem použití tohoto výrazu ve smlouvě. Dovolatelkou nastolená otázka týkající se neurčitosti či nesrozumitelnosti takového výrazu není tedy pro daný případ relevantní a napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu