ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1907.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1907/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Agentura MM Praha, s. r. o., se sídlem Sportovní 122, Řitka, IČO: 27145123, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, 253 01 Hostivice, proti žalovanému V. K. , zastoupenému JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou se sídlem Velehradská 26, 130 00 Praha 3, o zaplacení 723.450,-- Kč s přísl. vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 186/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010 č. j. 3 Cmo 366/2009 - 92, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.184,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Barbory Wondreysové, advokátky se sídlem v Praze 3, Velehradská č. 26, PSČ 130 00.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně uznal ve výroku I žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 723.450,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % z dlužné částky od 23.4.2005 do zaplacení. Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dne 27. 12. 2004 smlouva o zajištění uměleckého výkonu, od níž žalovaný dopisem ze dne 18. 4. 2005 z důvodu pracovní neschopnosti odstoupil. Žalobkyně poté vyzvala žalovaného dopisem ze dne
19. 4. 2005 podle čI. VII., bod. 1 smlouvy k zaplacení smluvní pokuty ve výši 723.450,- Kč v termínu do 22.4.2005. Žalovaný oznámením o nekonání koncertu ze dne 21. 4. 2005 předmětný koncert, který se měl konat dne 23. 4. 2005 v K., odvolal. Podle názoru soudu prvního stupně odstoupil žalovaný dopisem ze dne 18. 4. 2005 od předmětné smlouvy neúčinně, neboť právo žalovaného odstoupit od smlouvy z důvodu nemoci nezakládá ani čl. VI. smlouvy a pro daný případ tak ani nestanoví žádné zákonné ustanovení (§344 ObchZ). Soud dospěl k závěru, že podmínka vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 % ze sjednané odměny byla splněna, vycházel přitom z toho, že účastníci si ve smlouvě smluvní pokutu sjednali pro případ zrušení smlouvy z jakýchkoli důvodů, vyjma důvodů dle čI. VI. smlouvy, dojde-li ke zrušení smlouvy 29 až 10 dní před konáním akce. Tato smluvní pokuta byla sjednána v souladu s §544 odst. 1 a 2 a §545 odst. l ObčZ, její výše byla určena jasně a srozumitelně a vzhledem k povaze a výši zajišťovaného závazku ji lze mít rovněž za přiměřenou. Soud sice shledal formulaci ve smlouvě ohledně termínu zrušení smlouvy za "poněkud nešťastnou", avšak ze smyslu smlouvy dovodil, že zrušení akce těsně před jejím konáním nikdo nepředpokládá, a měl na mysli i skutečnost, že žalobkyně musela nasmlouvat a také zaplatit řadu dalších umělců, jejichž účast již nebylo možno vzhledem k odvolání akce žalovaným zrušit bez dalšího. Námitky žalovaného nepovažoval soud za důvodné a nárok žalobkyně shledal oprávněným v celém rozsahu s tím, že splatnost smluvní pokuty nastala v souladu s čl. VII, bod 1 smlouvy dne 22. 4. 2005 a žalovaný se dostal do prodlení s její úhradou ode dne 23. 4. 2005. Uložil mu proto povinnost uhradit i zákonné úroky z prodlení z této částky, když nebylo zjištěno, že by si účastníci výši úroků z prodlení dohodli.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, II. a IV. a odvolání žalovaného shledal důvodným. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně a považoval za potřebné vzhledem k přetrvávajícím rozdílným názorům účastníků řízení i pro svá vlastní zjištění, zopakovat dokazování rozhodujícími listinami (smlouvou o zajištění uměleckého výkonu mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 27. 12. 2004, dopisem žalovaného ze dne 18. dubna 2005, adresovaným žalobkyni, odpovědí žalobkyně na tento dopis ze dne 19. 4. 2005, vypracovanou právní zástupkyní žalobkyně a adresovanou žalovanému), i když účastníci řízení již doplnění dokazováné shodně nenavrhovali. Z obsahu smlouvy o zajištění uměleckého výkonu, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. 12. 2004, odvolací soud zjistil, že se žalobkyně zavázala zajistit dne 23. 4. 2005 v K. vytvoření uměleckého výkonu - interpretace hudebního díla s textem v délce 120 minut, a žalovaný se zavázal zajistit pro umělce možnost vytvoření hudebního díla s textem a zaplatit za to sjednanou odměnu ve výši 723.450,- Kč. Ve smlouvě se smluvní strany mimo jiné dále dohodly v čl. VI., bod 1, o tom, že v případě takového onemocnění umělce, že nebude moci provádět svůj výkon a nepomůže ani součinnost s žalovaným jako pořadatelem, se tato skutečnost považuje za "vyšší moc" a smlouva zaniká, přičemž žalovaný nemá právo uplatňovat na žalobkyni náhrady a storna poplatky za neprovedený výkon a žalobkyni nevzniká nárok na odměnu. V čl. VI., bod 2 smlouvy si smluvní strany sjednaly, že v případě zásahu "vyšší moci", jako je např. požár, živelní pohroma, zpoždění letadla, nenáleží žádné ze stran právo na náhrady a storna poplatky za neprovedený umělecký výkon. Z čl. VII. bod 1 smlouvy vyplývá, že pro případ, že jedna ze smluvních stran zruší tuto smlouvu z jakýchkoli důvodů, vyjma důvodů uvedených v čl. VI., uhradí druhé straně smluvní pokutu ve výši dohodnuté v závislosti na době před konáním akce, tj. např. nejpozději v době 29 až l0 dní před konáním akce smluvní pokutu ve výši 100 % ze sjednané odměny, s tím, že smluvní pokuta je splatná do 3 dnů od zrušení smlouvy. Podle čl. VIII., bod 3 veškeré změny této smlouvy musí být učiněny písemnou formou a za souhlasu obou stran.
Z dopisu žalovaného ze dne 18. dubna 2005, adresovaného žalobkyni, vyplývá, že žalovaný z důvodu pracovní neschopnosti, kdy není schopen zajistit pro umělce možnost vytvoření hudebního díla a uhradit agentuře odměnu, písemně odstupuje od smlouvy o zajištění uměleckého výkonu ze dne 27. 12. 2004 s tím, že v tomto případě zásahu "vyšší moci" nenáleží žádné ze stran právo na náhrady a storna poplatky za neprovedený umělecký výkon. V odpovědi na tento dopis žalobkyně dopisem ze dne 19. 4. 2005 mimo jiné žalovaného vyzvala s odkazem na čl. VII., bod I smlouvy k zaplacení smluvní pokuty ve výši 723.450,- Kč ve lhůtě do 22. 4. 2005. Z oznámení o nekonání koncertu dne 23. 4. 2005 vyplývá, že žalovaný předmětný koncert odvolal.
Odvolací soud po zopakování dokazování dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty vůči žalovanému, požadovaný s odkazem na čl. VII, bod 1 předmětné smlouvy, důvodný není. Soud prvního stupně v dané věci sice správně poukázal na to, že jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu §261 odst. l ObchZ, podle názoru odvolacího soudu však dospěl dále k nesprávnému závěru o tom, že byť je formulace v čl. VII, bod 1 smlouvy "poněkud nešťastná" (když ze smyslu smlouvy vyplývá, že zrušení akce krátce před jejím konáním nikdo nepředpokládá), podmínka vzniku nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 % ze sjednané odměny žalovaným v důsledku jeho odstoupení od smlouvy splněna byla (v souladu s §544 odst. 1 a 2 a §545 odst. 1 ObčZ), když soud prvního stupně předtím posoudil odstoupení žalovaného od předmětné smlouvy dopisem ze dne 18.4.2005 za neúčinné.
Odvolací soud poukazuje na to, že rozhodující je obsah ujednání účastníků, kdy smluvní pokutou lze zajistit splnění určité povinnosti, vyplývající ze smlouvy, v případě, kdy dojde k porušení takové povinnosti. Ustanovení §544 odst. 1 ObčZ je kogentní povahy a umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy samo o sobě však nemůže být porušením povinnosti, proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala své právo, vyplývající bud' ze zákona nebo založené smluvně (§48 ObčZ). Ujednání o smluvní pokutě pro výkon odstoupení od smlouvy jako pro výkon práva, které smluvní straně náleželo ze smlouvy, je v rozporu s účelem smluvní pokuty, a tudíž neplatné pro rozpor s účelem zákona (§39 ObčZ, viz též judikatura - rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky PR č.4/1999, SR č.5/2000, PR č. 11/2002). Bylo věcí smluvních stran, jak si ve smlouvě upraví vzájemná práva a povinnosti, včetně smluvních pokut za porušení povinností, event. storno poplatků pro případ odstoupení od smlouvy, a to až do doby konání uměleckého vystoupení - koncertu. V dané věci se žalobkyně domáhá na žalovaném úhrady smluvní pokuty ve výši 100 % sjednané odměny dle čl. VII, bod 1 smlouvy o zajištění uměleckého výkonu a tvrdí, že nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy ani pro jakékoli zrušení smlouvy ve smyslu §344 a násl. ObchZ ani ve smyslu příslušných ustanovení předmětné smlouvy, nastaly tak účinky pro uplatnění uvedené smluvní pokuty, jak byla vůči žalovanému i uplatněna dopisem žalobce ze dne 19. 4. 2005, neboť došlo k jednostrannému zrušení smlouvy nikoli z důvodů uvedených v čl. VI. předmětné smlouvy. Odvolací soud po provedeném dokazování sice dospěl k závěru. že nelze přisvědčit námitce žalovaného, že jím uvedený důvod - pracovní neschopnost - je "zásahem vyšší moci" ve smyslu čl. VI., bod 2 smlouvy,
pro který by žalobkyni nenáleželo právo na úhradu smluvní pokuty dle čl. VIl., bod I smlouvy, na druhou stranu však nárok žalobkyně, tak jak byl uplatněn žalobou, na úhradu smluvní pokuty ve výši 100 % sjednané odměny dle čl. VII., bod 1 smlouvy pro úkon žalovaného - jeho dopis ze dne 18. 4. 2005, žalobci doručeného dne 19. 4. 2005, tj. ve lhůtě kratší než 10 dnů před konáním akce (dne 23. 4. 2005) nemá oporu ve smluvním ujednání účastníků, neboť taková sankce z dohody účastníků v ujednání v čl. VII., bod 1 smlouvy nevyplývá. Závěr soudu prvního stupně, že podmínka vzniku nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 % ze sjednané odměny žalovaným v důsledku jeho odstoupení od smlouvy splněna byla, když "ze smyslu smlouvy vyplývá, že zrušení akce krátce před jejím konáním nikdo nepředpokládá, byť je formulace v čl. VII, bod 1 smlouvy poněkud nešťastná", pak nemá oporu v provedeném dokazování ani v obsahu spisu. Pro úplnost odvolací soud při hodnocení předmětné smlouvy považuje za potřebné uvést, že tato smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným, je svým obsahem sice poněkud zvláštní, když smluvní strany uvažovaly v čl. VII., bod I pro smluvní pokutu ve výši 100 % ze sjednané odměny neobvykle zrušení smlouvy některou ze smluvních stran pouze s nejkratším obdobím 29 až 10 dnů před konáním akce, a nikoli až do konání samotného koncertu, rozsah a způsob úpravy vzájemných vztahů je však věcí smluvních stran, jak již uvedeno shora. Tím však není dotčeno právo žalobkyně na náhradu případně vzniklé škody vůči žalovanému.
Podle odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně učiněný z čl. VII., bod I předmětné smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu dle smlouvy ve smyslu §544 odst. 1 a 2 ObčZ, tak správný není a nemá ani oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud proto z uvedených důvodů žalobu ohledně nároku žalobce vůči žalovanému na zaplacení smluvní pokuty ve výši 723.450,- Kč s příslušenstvím neshledal jako důvodnou a rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku 1. ve věci samé podle §220 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, č. j. 3 Cmo 366/2009-92, podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písmo b) o. s. ř.,
když dle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř., když toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.Z obsahu dovolání se však podává, že uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je dána ust. §237 odst. 1 písmo a) o.s.ř.
Z odůvodnění dovolání vyplývá, že účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a má tedy v prvé řadě čelit porušení povinnosti. Ust. §544 odst. 1 občanského zákoníku tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající, přičemž nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti,
při jejímž nesplnění nebo vadném plnění vznikne právo na smluvní pokutu. K tomu žalobkyně uvádí, že v daném případě však nedošlo k odstoupení od smlouvy z konkrétního právního důvodu či důvodu, jež umožňuje smlouva. K tvrzení odvolacího soudu, že zde není nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100% sjednané ceny, neboť taková smluvní pokuta ze smlouvy nevyplývá, žalobkyně namítá, že smlouvu je nutno vykládat nejen striktně jazykově, ale také dle jejího účelu a smyslu. Zároveň pokud se soud domníval, že požadavek žalobkyně měl být posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, pak měl o tom žalobkyni poučit, nehledě na to, že díky délce soudního sporu není již možné uplatnit nárok na náhradu škody z důvodu uplynutí promlčecích lhůt.
Ve smyslu výše uvedených skutečností pak žalobkyně poukazuje na skutečnost, že smluvní pokuta plní v neposlední řadě i funkci náhrady škody. Vzhledem k tomu,
že z ujednání o smluvní pokutě nevyplývá, že věřitel je oprávněn vedle smluvní pokuty požadovat náhradu škody, žalobkyně neměla ve smyslu §545 odst. 2 občanského zákoníku ani možnost se náhrady škody domáhat.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně trvá na tom, že jeho nárok je oprávněný.
K dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010,
č. j. 3 Cmo 366/2009-92, sděluje žalovaný, že se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu obsaženými v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010,
č. j. 3 Cmo 366/2009-92, a to z následujících důvodů:
- žalobkyně se domáhá vůči žalovanému zaplacení smluvní pokuty z důvodu, že žalovaný odstoupil od smlouvy o zajištění uměleckého výkonu uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. 12. 2004. Svůj nárok opírá o ujednání v čl. VII odst. 1 předmětné smlouvy,
v němž bylo dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že dojde ke zrušení smlouvy z jakéhokoliv důvodu, kromě čl. VI této smlouvy. Žalovaný trvá na své na námitce,
s níž se ztotožnil i odvolací soud, že smluvní pokuta je institut, který slouží k zajištění závazku. Ve smyslu ust. §544 ObčZ se smluvní pokuta sjednává pro případ porušení smluvní povinnosti, což vyplývá i z dovolání žalobkyně. Odstoupení od smlouvy, sjednané smluvními stranami ve smlouvě, však nelze kvalifikovat jako porušení smluvní povinnosti, neboť jde naopak o výkon práva, vyplývajícího bud' ze zákona nebo založeného smluvně. Proto je ujednání čl. VII, bod 1 předmětné smlouvy o smluvní pokutě pro výkon odstoupení od smlouvy v rozporu s účelem smluvní pokuty, a tudíž je neplatné pro rozpor s účelem zákona podle ust. §39 občanského zákoníku. Pokud tedy smlouva o zajištění uměleckého výkonu opravňovala podle čl. VII smluvní strany ke zrušení smlouvy z jakéhokoliv důvodu, je třeba ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu pro případ odstoupení od této smlouvy považovat za absolutně neplatné.
- Nárok žalobkyně však nelze považovat za důvodný i v případě, že by ujednání čl. VII, bod 1 o smluvní pokutě bylo platné, a to z důvodu, že k odstoupení od předmětné smlouvy došlo v jiné lhůtě, než jakou upravuje ust. čl. VII předmětné smlouvy a proto se na tento případ ujednání o smluvní pokutě nevztahuje. Výše smluvní pokuty byla sjednána v návaznosti na tři časová období, a to ve výši 50% sjednané odměny pro případ odstoupení od smlouvy v období 90 až 60 dní před konáním akce, ve výši 75% sjednané odměny pro případ odstoupení od smlouvy v období 59 až 30 dní před konáním akce a ve výši 100% sjednané odměny pro případ odstoupení od smlouvy v období 29 až l0 dní před konáním akce. Pro případ odstoupení od smlouvy v období 0 - 9 dní před konáním akce smluvní pokuta ve smlouvě sjednána nebyla. Žalobkyně sama ve svém dovolání uvádí, že nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti,
při jejímž nesplnění nebo vadném plnění vznikne právo na smluvní pokutu. Pokud tedy smluvní pokuta pro případ odstoupení od smlouvy v době 0 až 9 dní ve smlouvě sjednána nebyla, nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení 100 % smluvní pokuty za odstoupení od smlouvy v tomto období, přičemž předmětné ujednání o smluvní pokutě je zcela určité a srozumitelné a dle názoru žalovaného nepřipouští jiný výklad. V souvislosti s tím je třeba uvést rovněž skutečnost, že návrh předmětné smlouvy vypracovávala a předkládala žalobkyně a proto ve smyslu ust. §266 obchodního zákoníku jdou v tomto případě jakékoliv pochybnosti týkající se výkladu projevu vůle k tíži žalobkyně.
- Pokud jde o námitku žalobkyně, že z důvodu délky trvání soudního sporu marně uplynula promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody, žalovaný sděluje, že jednak tato námitka nemůže jít k tíži žalovaného a jednak žalobkyni nic nebránilo, aby nárok na náhradu škody vůči žalovanému včas uplatnila. K tvrzení žalobkyně, že vzhledem k tomu,
že z ujednání o smluvní pokutě nevyplývá, že věřitel je oprávněn vedle smluvní pokuty požadovat náhradu škody a žalobkyně proto neměla ve smyslu §545 odst. 2 občanského zákoníku ani možnost se náhrady škody domáhat, žalovaný sděluje, že vzhledem k tomu, že smluvní pokuta nebyla pro daný případ vůbec sjednána, ust. §545 odst. 2 občanského zákoníku se v tomto případě nepoužije.
Z výše uvedených důvodu je žalovaný toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu je správný a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, č. j. 3 Cmo 366/2009-92 zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a z čl. II bodu 7. zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pokud jde o první dovolací důvod, tedy nesprávné právní posouzení věci, je především nutno zkoumat, zda žalovaný odstoupil od smlouvy oprávněně. Obecná zásada závazkového práva o závaznosti smluv (pacta sunt servanda) nedovoluje smluvním stranám,
aby se jednostranným odstoupením od smlouvy zbavovaly povinností, které na sebe uzavřením smlouvy vzaly a na jejichž splnění druhá smluvní strana spoléhá. Zákonná úprava (§344 ObchZ) dovoluje odstoupit od smlouvy pouze v případech, které stanoví smlouva nebo zákon. Zákonná úprava odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení nebo vadného plnění na projednávaný případ nedopadá, odstoupení je tedy možné jen z těch důvodů,
které si sjednaly samy smluvní strany. Podle zjištění soudů obou stupňů si dohodly v čl. VI smlouvy možnost zániku závazku ze smlouvy v případě onemocnění umělce a v případě “vyšší moci” (požár, živelní pohroma, zpoždění letadla, kterým se umělec přepravuje). S těmito důvody je rovněž v čl. VII spojena výjimka z uplatňování smluvní pokuty za zrušení smlouvy. Při jiném důvodu vedoucím k odstoupení od smlouvy sjednaly strany smluvní pokutu, která však byla vázána na určitá období: 90 - 60 dní před konáním akce 50% ze sjednané odměny, 59 - 30 dní před konáním akce 75% ze sjednané odměny a 29 - 10 dní před konáním akce 100% ze sjednané odměny.
Z daných skutečností vyplývá, že žalovaný neměl právo od smlouvy odstupovat z důvodu, který uvádí, neboť to není důvod, který smluvní strany zahrnuly do svého ujednání v čl. VI smlouvy. Porušil tedy svou povinnost ze smlouvy vytvořit podmínky pro vystoupení umělců, neboť od smlouvy odstoupil neoprávněně a neučinil žádná opatření vedoucí k tomu, aby byla jeho smluvní povinnost realizována. V tomto závěru se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu a námitku žalovaného, že odstoupení od smlouvy nelze považovat za porušení povinnosti, ale za výkon práva neshledává opodstatněnou. Žalovaný nesplnil svou povinnost vyplývající ze smlouvy a důvod, který uvádí jako důvod pro odstoupení od smlouvy, není důvodem, který vyplývá ze zákona nebo z ujednání smluvních stran.
Žalobkyně byly postupem žalovaného nesporně poškozena a měla by obdržet majetkovou kompenzaci za nerealizovaný koncert, který připravovala. Sjednání smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy v čl. VII smlouvy Nejvyšší soud považuje za zcela korektní zajišťovací prostředek, který plní prevenční funkci. Při daném typu smluvního ujednání by bylo možno jen velmi obtížně uplatnit jinou konstrukci zajištění. Základním rizikem smluv daného typu je právě riziko, že se připravovaná akce nebude realizovat. Smluvní pokuta zde velmi dobře plní i funkci uhrazovací, neboť dovoluje vyjádřit míru rizika, a jestliže je současně paušalizovanou náhradou škody, dovoluje kompenzovat případnou újmu smluvních stran bez složitého prokazování předpokladů odpovědnosti za škodu. Žalovaná tedy volila přípustný a vhodný zajišťovací prostředek.
Zůstává tedy poslední otázka, která je mezi smluvními stranami předmětem sporu - zda smluvní pokutu sjednanou pro zrušení smlouvy v období 29 - 10 dní před konáním akce, lze uplatnit i pro zrušení smlouvy v pozdějším období těsně před konáním koncertu.
Je tedy nutno posoudit situaci, v níž sice žalovaný porušil právo (odstoupil bezdůvodně od smlouvy), na druhé straně ale neexistuje výslovné ujednání o smluvní pokutě,
které by zajišťovalo žalobkyni pro tento případ. Otázka, zda se domnívala, že odstoupení v této době není již možné, je pro posouzení ujednání o smluvní pokutě irelevantní, neboť smluvní ujednání jsou jasná a konkrétní a dohodu v tomto smyslu postrádají.
I když si je Nejvyšší soud vědom, že jednání žalovaného bylo neoprávněné a žalobkyni jistě způsobilo vynaložení marných nákladů, přiklání se k argumentaci odvolacího soudu. Smluvní pokuta je zajišťovací nástroj, který je závislý na ujednání smluvních stran. Jestliže tedy obě strany vyjádřily ve smlouvě svou vůli tak, že posledních deset dní před konáním koncertu ponechaly bez zajištění, nelze jim v soudním rozhodnutí podsouvat projev vůle jiného obsahu. Ujednání v čl. VII je zcela určité, žalobkyně si musela být vědoma rizik, s nimiž je takové ujednání spojeno, zejména je-li v dané oblasti profesionálem s odbornými zkušenostmi.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil jemu předložené otázky zcela správně, respektoval charakter smluvní pokuty jako zajišťovacího prostředku, řešil správně možnost odstoupení od smlouvy a vzal v úvahu i projevy vůle obou smluvních stran vyjádřené ve smlouvě.
Námitka dovolatelky, že pokud se soud domníví, že požadavek žalobkyně měl být posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, pak měl žalobkyně měl být posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, pak měl žalobkyni o tomto poučit, důvodný není. V daném případě odvolací soud nedospěl k závěru, že nárok žalobkyně měl být posouzen podle jiného ustanovení. V rozhodné věci nebylo třeba ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. doplnění vylíčení rozhodných skutečností; skutkový stav byl zjištěn úplně a důvod pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jiné právní posouzení uplatněného nároku.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy naplněn není.
Dovolání žalobkyně není proto důvodné a Nejvyšší soud je ve smyslu ust. §243b odst. 2 o. s. ř. zamítá.
Žalovaný, který byl v dovolacím řízení zcela úspěšný má podle §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5 vůči neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 25.884, 50 Kč ( §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 26.184,50,-Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu