ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1947.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1947/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně J. Č., proti žalované HANZELLI, a. s., se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Revoluční 762/13, identifikační číslo osoby 25078119, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Šafaříkova 201/17, o zaplacení 203.750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 104/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, č. j. 25 Co 38/2016-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 8 C 104/2011-162, zamítl žalobu o zaplacení částky 203.750 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit soudu doplatek soudního poplatku (bod II. výroku) a nahradit žalované náklady řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, a to otázky vztahu institutu bezdůvodného obohacení mezi členy sdružení a subjektem spravujícím majetek získaný činností sdružení a závazků plynoucích z činnosti sdružení. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že „právní otázka, kterou je nutné dovolacím soudem zodpovědět tedy zní, zda skutečnost, že v dispozici žalované doposud existuje částka 407.141 Kč z titulu správy vkladů členů sdružení, která v její dispozici být nemá, zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení (ve výši poloviny této částky). A to právě s přihlédnutím k tomu, že tato částka měla být uhrazena paní T. právě z prostředků, které žalovaná spravuje, nicméně dle zvoleného postupu paní P. došlo k úhradě tohoto nároku nikoliv z prostředků, které byly v dispozici žalované, ale z prostředků mých vlastních (z titulu mého členství ve sdružení), zatímco dané prostředky zůstaly v dispozici žalované.“ Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že s podaným dovoláním žalobkyně nesouhlasí a navrhuje, aby je dovolací soud zamítnul.
Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Podle odvolacího soudu na daný případ nedopadá žádná ze skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení. Tento závěr odvolacího soudu napadá dovolatelka s tím, že za žalovanou uhradila částku 203.750 Kč, která měla být uhrazena z peněz spravovaných žalovanou. Tato úvaha žalobkyně však nezakládá jí tvrzený vznik bezdůvodného obohacení žalované dle §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vzniká bezdůvodné obohacení podle §454 obč. zák. tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a současně jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám, přičemž mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že plní za jiného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sen. zn. 21 ICdo 16/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, uveřejněný pod číslem 108/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto podmínky však v projednávané věci zřejmě nebyly naplněny, neboť nebyla zjištěna žádná povinnost žalované plnit, kterou by za žalovanou splnila žalobkyně. Naopak, ze zjištění soudu prvního stupně
– a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, č. j. 25 Co 59/2010-103, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 5. 2009,
č. j. 7 C 29/2007-62 – jednoznačně vyplývá, že povinnost plnit částku ve výši 203.570,50 Kč s příslušenstvím stíhala právě žalobkyni, neboť ta plnila na závazek vzniklý v souvislosti s účastenstvím ve sdružení dle §835 odst. 2 obč. zák.
Tvrdí-li dále dovolatelka, že žalovaná má částku 407.141 Kč stále v dispozici, ačkoliv není jejím vlastnictvím, neuvádí žádný právní titul, na základě kterého by žalovaná byla povinna žalobkyni tyto prostředky vydat. I za předpokladu, že by tyto peněžní prostředky žalovaná skutečně spravovala – jak tvrdí žalobkyně – nebyly by dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v jejím vlastnictví, ale byly by spoluvlastnictvím účastníků sdružení dle §834 obč. zák. Ze zjištění soudu prvního stupně – která převzal i odvolací soud – však plyne, že žalobkyně dopisem ze dne 2. 8. 2010 ze sdružení vystoupila. K tomu lze pouze připomenout, že dovolací soud již v rozsudku ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, blíže odůvodnil závěr, že vystoupením účastníka sdružení, kdy nedochází k jeho rozpuštění, zaniká ze zákona - ke dni vystoupení - vlastnické právo vystoupivšího účastníka ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností účastníků sdružení. Opačný závěr by vedl ke zcela neudržitelné situaci, kdy (po vystoupení ze sdružení) by měl vystoupivší účastník jednak nadále vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností sdružení a současně by měl i právo na vypořádací podíl majetku v penězích podle stavu v den vystoupení (§839 věta druhá obč. zák.). Při vystoupení účastníka ze sdružení, které nadále trvá, totiž nedochází k vypořádání účastníků (včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví) mezi sebou jako při rozpuštění sdružení, nýbrž vystoupivšímu účastníků pouze vznikne právo na výplatu jeho podílu na majetku sdružení. Je tedy zřejmé, že žalobkyně není oprávněna požadovat plnění po žalované ani z titulu spoluvlastnického podílu na majetku sdružení. Soudům nižších stupňů pak nelze ničeho vytknout, pokud neuznaly žalovaný nárok jako důvodný za situace, kdy žalobkyně zřejmě v tomto řízení neuplatňovala svůj nárok na vyplacení svého podílu na majetku sdružení.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní, není naplněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu