ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2021.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2021/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Energo IPT s.r.o. , se sídlem Brno, Sušilova 602/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25583026, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem Kroměříž, Jánská 25, proti žalované GERBRICH s.r.o. , se sídlem Velké Opatovice, Nádražní 106, PSČ 679 63, identifikační číslo osoby 26961903, zastoupené Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem Brno, Pekárenská 12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 10/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2011, č.j. 1 Cmo 209/2010-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 760 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Radka Vondráčka, advokáta se sídlem Kroměříž, Jánská 25.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č.j. 1 Cmo 209/2010-74, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2010, č.j. 11 Cm 10/2010-48, ve výroku I. o zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu tak, že zrušil rozhodčí nález rozhodce Mgr. F. K. ze dne 17.5.2010, sp. zn. 10/12/014, kterým bylo řízení v částce 1 133 292 Kč zastaveno a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované specifikovaný úrok z prodlení, smluvní pokutu a náklady rozhodčího řízení, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastnice se ve smlouvě o dílo č. 0110/2010 ze dne 1.10.2009 dohodly na rozhodčí doložce, podle níž měly být jejich spory rozhodovány před jediným rozhodcem podle jednacího řádu rozhodčího řízení vydaného Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a.s. (dále jen „Unie“), s nímž se seznámily a učinily jej nedílnou součástí rozhodčí smlouvy, přičemž rozhodce měl být zapsán v seznamu rozhodců vedeným Unií a Unii pověřily určit rozhodce. Dále si účastnice dohodly, že řízení bude probíhat ve formě on-line podle čtvrté části jednacího řádu Unie.
Zatímco soud prvního stupně posoudil uvedenou rozhodčí doložku za platně uzavřenou a neshledal důvodné námitky žalobkyně ohledně zrušení rozhodčího nálezu, odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, tak jak byla mezi účastnicemi sjednána, je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona.
Svůj závěr odůvodnil odvolací soud tím, že účastnice si nedohodly pro řešení sporu stálý rozhodčí soud a ani konkrétního rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, když si pouze dohodly, že jejich spory budou rozhodovány před jediným rozhodcem podle jednacího řádu rozhodčího řízení vydaného obchodní společností - Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a.s., která není stálým rozhodčím soudem, a umožnily této společnosti, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného Unií. Možnost vést seznam rozhodců je ale umožněna jen v řízení vedeném u stálého rozhodčího soudu, nikoliv u soukromé společnosti. Pokud takový subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, jak to předpokládá §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde podle závěru odvolacího soudu o úmysl obcházet zákon. Jestliže tedy rozhodčí doložka obsahuje dohodu, že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto společností, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák., a proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobě na zrušení předmětného rozhodčího nálezu v plném rozsahu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodnila jej nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná. Je přesvědčena, že rozhodčí doložka byla sjednána platně. Má za to, že odvolací soud porušil zásadu autonomie smluvní vůle stran obchodně závazkového vztahu, které si dohodly, aby jejich případný spor rozhodl rozhodce ad hoc, který je zapsán v Seznamu rozhodců vedeném Unií, a aby konkrétního rozhodce z tohoto Seznamu vybrala Unie. Tím byl podle dovolatelky jednoznačně dán způsob určení konkrétního jediného rozhodce pro rozhodnutí sporu. Pokud odvolací soud uvedl ve svém odůvodnění rozhodnutí, že stálé rozhodčí soudy mohou podle zákona o rozhodčím řízení vydávat řády a statuty, pak tato skutečnost podle názoru dovolatelky neznamená, že rozhodce ad hoc tak učinit nemůže. Jestliže rozhodci Unie vydali pravidla určující postup, kterým budou řízení vést a smluvní strany současně určeného rozhodce v rozhodčí smlouvě v souladu s §19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení výslovně pověřily, aby podle těchto pravidel postupoval, dovolatelka se domnívá, že takový postup neodporuje zákonu o rozhodčím řízení, když v zákoně není výslovně zakotven zákaz vydat vlastní pravidla řízení rozhodcem ad hoc. Dovolatelka brojí proti odkazu odvolacího soudu na rozhodnutí Vrchního soudu v jiné věci, která byla ale postavena na jiném skutkovém základě, kdy rozhodce měl být určen jednou smluvní stranou. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť rozhodce měl být podle dohody stran určen třetí osobou.
Dovolatelka má též za to, že by mělo být rozlišováno, zda rozhodčí smlouva založila pravomoc rozhodce k rozhodování občansko právních (spotřebitelských) vztahů či obchodně právních vztahů. Domnívá se, že bylo namístě, aby odvolací soud přihlédl k tomu, že v daném případě se jednalo o vztah mezi podnikateli, kterým je třeba dát při jejich podnikatelské činnost širší prostor k uplatnění jejich práv a vyjádření jejich vůle. Připouští, že je-li rozhodčí doložka sjednána mezi podnikatelem a spotřebitelem či mezi nepodnikateli, má smysl ochranářský přístup, nikoliv však u podnikatelských subjektů.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná doplnila dovolání podáním ze dne 22.8.2011.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Poukázala přitom na sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu v podobě jeho rozhodnutí ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Nebo-li pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl obcházet zákon a vzbuzující důvodné pochybnosti o nestranném rozhodování. Podle žalobkyně je nutné právní názor o obcházení zákona aplikovat bez ohledu na to, v jakém postavení vystupují účastníci rozhodčího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlédl k podání žalované ze dne 22.8.2011, neboť toto podání označené jako doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 3.5.2011, bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu doručeno žalované, resp. jejímu právnímu zástupci dne 3.3.2011.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníce nedohodly, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodly si ani osobu konkrétního rozhodce. Osobu konkrétního rozhodce měla určit třetí osoba ze Seznamu rozhodců vedeného obchodní společností.
Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastnicemi je neplatná pro obcházení zákona podle §39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, za něž nelze považovat umožnění určení rozhodce třetí osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je v souladu i se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí velkého senátu v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Uvedený právní názor je třeba respektovat nejen při sjednání rozhodčí doložky mezi subjekty, z nichž jeden není podnikatelem, ale v zájmu rovnosti stran uzavírajících smlouvu u rozhodčí smlouvě též mezi subjekty, které jsou oba podnikateli.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a sjednocující judikaturou, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 4 500 Kč (§8, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 960 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 5 760 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu