ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2043.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2043/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně AgroZZN, a.s. , se sídlem Rakovník, V Lubnici 2333, PSČ 269 26, identifikační číslo osoby 45148082, zastoupené JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Marie Cibulkové 356/34, proti žalované VHC - holding, a.s. , se sídlem Zruč-Senec - Senec 465, PSČ 330 08, identifikační číslo osoby 25224425, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem Říčany u Prahy, Kamlerova 795, o zaplacení 877 984 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 85/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2010, č.j. 6 Cmo 110/2010-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2010, č.j. 6 Cmo 110/2010-241, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2011, č.j. 6 Cmo 110/2010-306, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2010, č.j. 49 Cm 85/2005-215, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. září 2010, č.j. 49 Cm 85/2005-273 a opravného doplňujícího usnesení ze dne 19. ledna 2011, č.j. 49 Cm 85/2005-291, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 877 984 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně z provedeného dokazování, a to z výslechu svědků, listin předložených k důkazu a místního šetření učinil závěr, že na měsíc červenec a září 2001, kdy mělo být dodáno krmivo pro krůty žalované, neexistovala žádná písemná objednávka a ty nemohly nahradit ani zápisy z knih o objednávkách, které byly nepřehledné, bylo v nich přepisováno a škrtáno a existenci objednávek nepotvrdily ani výpovědi svědků. Na srpen 2011 sice existovala objednávka, ale ta neodpovídala fakturaci. Z provedených důkazů a to ani z následného místního šetření za účasti řidiče, který měl krmivo dovážet, nebylo možno podle soudu prvního stupně učinit závěr, v jakém rozsahu bylo v rozhodné době krmivo pro krůty nejen objednáno, ale ani v jakém rozsahu bylo krmivo pro žalovanou společnost dodáno. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení kupní ceny ve výši 877 984 Kč není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by s žalovanou uzavřela konkrétní kupní smlouvu v písemné a ani v ústní formě na dodávky fakturovaných krmiv a v jakém množství a kvalitě zboží v rozhodné době žalované dodala. Své rozhodnutí opřel o ustanovení §409 a §450 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a nad jeho rámec uvedl, že podle §447 obch. zák. je kupující povinen za zboží zaplatit kupní cenu a převzít dodané zboží v souladu se smlouvou. K prokázání dodání zboží sice žalobkyně předložila určité dodací listy, ale ty neobsahovaly údaj, kdo zboží převzal. Následně žalobkyně předložila kopie dodacích listů, které obsahovaly nečitelné podpisy, přičemž se mělo jednat o podpisy pana J. M., který ve své svědecké výpovědi uvedl, že byl v rozhodné době, kdy mělo být zboží, za něž je požadována kupní cena, zaměstnancem společnosti Tachovská krůta. Další podpisy patřily panu H. a panu D., rovněž zaměstnancům Tachovská krůta. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který konstatoval, že v řízení nebylo tvrzeno, že by tito zaměstnanci společnosti Tachovská krůta měli oprávnění jednat za žalovanou. Odvolací soud vyšel rovněž ze zjištění učiněných ze záznamů o provozu vozidla, podle nichž byly krmné směsi dováženy do Bílovic, kde působila farma Svatý Jiří, která byla v rozhodné době pronajata podle nájemní smlouvy ze dne 1.1.2000 společnosti Tachovská krůta, s.r.o. Z místního šetření soudu prvního stupně na Bílovických farmách bylo zjištěno, že tato farma má část horní a dolní. Vlastníkem horní farmy nebyla žalovaná a dolní farma byla sice ve vlastnictví žalované, kde však žalovaná chovala dobytek, a pokud zde byly chovány krůty, byly prostory pronajaty společnosti Tachovská krůta, s.r.o. Z tohoto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo možno dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení §16 obch. zák., podle něhož podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Odvolací soud při právním posouzení vzal v úvahu i skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo prokázat kdy a kolik směsí, co do množství a kvality bylo dodáno právě na „dolní farmu“, která by mohla připadat v úvahu jako „provozovna“ žalované v dané lokalitě.
S ohledem na skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo prokázat dodání zboží, za něž žalobou požaduje zaplacení kupní ceny, odvolací soud se již na rámec právního posouzení soudem prvního stupně nezabýval otázkou, zda byla či nebyla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, popř. jakým způsobem se tak stalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že prokázala uzavření kupní smlouvy konkludentním způsobem a to plněním na základě objednávek ze dne 16.7.2001 a ze dne 19.9.2001 na dodávku krmných směsí na měsíce srpen a říjen 2001. Místo plnění bylo dohodnuto telefonicky tak jak předpokládal postup jednotlivých objednávek podle nepodepsané rámcové kupní smlouvy. V dovolání uvádí, že v místě plnění bylo objednané zboží převzato osobami, které byly zaměstnanci společnosti žalované, a dále, že k převzetí zboží došlo speciálním způsobem za pomoci osob, které převzetí zboží potvrdily.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je nutno rovněž připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Veškeré námitky dovolatelky směrem ke skutkovým zjištěním soudu v tomto řízení tedy nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Rovněž přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Žalobkyně v dovolání nepoložila žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Brojí pouze proti skutkovým zjištěním soudu a své vlastní právní posouzení zakládá na vlastních skutkových závěrech, k nimž ale odvolací soud nedospěl. Zatímco odvolací soud založil svůj závěr na skutkovém zjištění, že žalobkyně neprokázala dodání zboží, jehož zaplacení se žalobou domáhá, když neprokázané množství zboží převzaly osoby, které nebyly zaměstnanci žalované, ale jiné společnosti, a na základě místního šetření soudu nebyla prokázána ani odpovědnost žalované ve smyslu §16 obch. zák., dovolatelka zakládá svůj vlastní právní názor jednak na skutkovém závěru, že zboží převzali zaměstnanci žalované a jednak na závěru, že k převzetí zboží došlo speciálním způsobem za pomoci osob, které převzetí zboží potvrdily.
Jak však výše uvedeno, dovolacímu přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže podléhat skutkový závěr, tedy ani skutkový závěr o tom, zda prodávající kupujícímu zboží předal či nepředal.
Podle §450 odst. 1 obch. zák., nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím.
Jestliže žalobkyně neprokázala, že by žalované konkrétní zboží v rozhodné době dodala, odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení požadované částky jakožto kupní ceny.
Rozhodnutí odvolacího soudu je i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, seš. č. 3/2005, pod označ. 26/2005, podle něhož pro vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu ve smyslu ustanovení §450 odst. 1, věty první, obch. zák. je rozhodující, zda mu prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožnil nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalované umožnila nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími žalované nakládat se zbožím, které měla žalobkyně podle jejího neprokázaného tvrzení žalované dodat.
Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, jak namítá dovolatelka, posoudil-li nárok žalobkyně v souladu s ustanoveními §409, 450 odst. 1, §447 a 16 obchodního zákoníku, a potvrdil - li rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby též v souladu s dosavadní judikaturou.
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není tedy přípustné, a tudíž jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu