ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2500.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2500/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Domov pro osoby se zdravotním postižením Rudné u Nejdku , se sídlem ve Vysoké Peci, Rudné 8, identifikační číslo osoby 70890285, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, proti žalované Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví , se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, identifikační číslo osoby 47114321, o zaplacení 111.475 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 330/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2015, č. j. 95 Co 143/2015-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. října 2014, č. j. 43 C 330/2013-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 111.475 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 55.010,60 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku změnil tak, že se žaloba na úhradu částky 111.475 Kč s příslušenstvím zamítá, a v bodě II. výroku změnil tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku „jak stanovit hodnotu bodu, výši úhrad hrazené zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté zdravotní péče ze systému veřejného zdravotního pojištění, když není možné sjednat dodatek ke smlouvě postupem podle §17 odst. 6 zák. č. 48/1997 Sb., neboť žádné dohodovací řízení mezi zástupci profesního sdružení a zdravotními pojišťovnami se nikdy nekonalo a úhradová vyhláška, kterou vydává Ministerstvo zdravotnictví, se na pobytová zařízení sociálních služeb nevztahuje a k jiné dohodě mezi účastníky nedošlo“.
Ačkoliv dovolatel uvádí, že se má jednat o právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, ve svém úsudku se mýlí, neboť Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval ve svém rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014. Rozsudek se týkal obdobného případu úhrady za poskytnutou zdravotní péči, v němž Nejvyšší soud řešil otázku analogické aplikace úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví i na pobytová zařízení sociálních služeb.
Dovolací soud zde konstatoval, že vyhlášku č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačního omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, lze aplikovat na základě analogie i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. Nejvyšší soud doslova uvedl, že „Dovolací soud shledává zásadní důvod pro použití analogie ve skutečnosti, že v obou případech se jedná o poskytování zdravotních služeb pojištěncům v jednom systému veřejného zdravotního pojištění. V jeho rámci není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly i u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních [srov. rovněž ustanovení §22 písm. c), e) zákona o veřejném zdravotním pojištění].“ Ačkoliv v nyní projednávané věci se jedná o úhradu za provedenou zdravotní péči v období leden – prosinec 2011, na něž dopadá úhradová vyhláška č. 396/2010 Sb., předmět sporu a z něj plynoucí právní otázka jsou shodné s případem, který dovolací soud již řešil a jehož právní názor je závazný.
Dovolatelova argumentace odkazující na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, rovněž není případná. Nejvyšší soud ve svém výše zmíněném rozhodnutí provedeným výkladem nálezu dospěl k závěru, že tento nebrání aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012. Ústavní soud zde zkoumal ústavnost vyhlášky č. 475/2012 Sb., vztahující se k úhradovému období za rok 2013 a odložil vykonatelnost svého nálezu až na 31. prosince 2014 s tím, že nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení výše úhrad za jednotlivé zdravotní služby poskytnuté v roce 2013. Nejvyšší soud tak naznal, že vzhledem k odkladu vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, zde není překážky pro aplikaci vyhlášky pro rok 2012. Je tedy zřejmé, že daný právní názor Nejvyššího soudu je plně aplikovatelný i na nyní předkládanou otázku aplikace úhradové vyhlášky č. 396/2010 Sb., neboť tato se vztahuje k roku 2011.
Dovolatel tak svými argumenty nenaplnil předpoklady přípustnosti stanovené §237 o. s. ř., jelikož vymezená právní otázka je již vyřešená a jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud rozhodl zcela v souladu s aktuální judikaturou dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu