ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2568.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2568/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce A. B. , zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému P. Ž. , zastoupenému JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, Slovanská 7A, o zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 19 Cm 15/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2012, č. j. 7 Cmo 293/2011-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 19 Cm 15/2007-209, připustil změnu žaloby tak, že předmětem řízení bude dlužná částka 180.000,- Kč včetně zákonného úroku z prodlení ode dne 8. srpna 2006 do zaplacení (bod I. výroku), tuto žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že v prosinci roku 2000 uzavřel žalobce se Z. V. smlouvu o dílo, dle které se žalobce zavázal zhotovit pro objednatele střešní plášť na stavbě domu. Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §536 a násl., §757 a §373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Uvedl, že v daném případě lze ze skutkových tvrzení žalobce dovodit, že nárok je uplatněn ze dvou právních důvodů, jednak z odpovědnosti za vady díla a jednak jako náhrada škody, která měla žalobci v souvislosti s vadným plněním vzniknout.
Žalovaný se bránil i námitkou promlčení žalobního nároku. Soud prvního stupně se tedy zabýval tím, zda byl nárok u soudu uplatněn včas. Konstatoval, že dílo bylo realizované a žalobci předané v prosinci roku 2001, nejpozději ke dni 22. prosince 2001. V souladu s ustanovením §393 odst. 2 obch. zák. tedy počala běžet promlčecí lhůta dle ustanovení §397 obch. zák. čtyřletá, která uplynula dnem 22. prosince 2005. Žaloba byla u soudu podána až dnem 23. června 2006, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. V této souvislosti dodal, že žalovaný sice prováděl opravu předmětné střechy v roce 2003, avšak vzhledem k tomu, že se nejednalo o řádnou reklamaci vady ze strany žalobce, ale dohodu mezi žalovaným a Z. V., nemohla tato skutečnost přivodit přetržení promlčecí doby z titulu uznání předmětného nároku dle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Za stěžejní spornou otázku v posuzované věci odvolací soud považoval, zda žalobou uplatněný nárok lze kvalifikovat jako nárok z titulu odpovědnosti za vady či z titulu odpovědnosti za škodu, když žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení dlužné částky 180.000,- Kč z obou těchto právních titulů. V této souvislosti odkázal na ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. Uvedl, že jestliže dílo žalovaným zhotovené vykazovalo vady, které na své náklady nechal odstranit objednatel, jemuž se žalobce zavázal zaplatit částku 180.000,- Kč jako náhradu za finanční prostředky vynaložené na opravu díla, přičemž tuto částku posléze uplatnil proti žalovanému, coby svému subdodavateli, není možno říci, že by na straně žalobci vznikla škoda, kterou nelze uspokojit z titulu odpovědnosti za vady.
Co se týče žalovaným vznesené námitky promlčení, odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení byla uplatněna po právu, v důsledku čehož nelze promlčené právo žalobci v soudním řízení přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.
Dovolatel předně namítá, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami, které žalobce uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se nepřípadně dle jeho mínění zabýval toliko právní povahou lhůt upravených v ustanovení §562 odst. 2 písm. c) obch. zák.
Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. brání tomu, aby v daném případě byl žalovaný nárok posuzován i podle ustanovení o odpovědnosti za škodu.
K otázce promlčení nároku žalobce z titulu vad díla uvádí, že ode dne převzetí díla předaného žalobci nezačala běžet promlčecí doba podle ustanovení 393 odst. 2 obch. zák. pokud se týče žalovaného peněžního nároku, nýbrž začala běžet toliko promlčecí doba k uplatnění práv z vad věcí, tedy k reklamaci.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "Nejvyšší soud") úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce a s jeho úvahou týkající se lhůty pro oznámení vad díla u staveb v porovnání s promlčecí lhůtou práva objednatele z odpovědnosti za vady. Těmito námitkami totiž dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nesouhlas žalobce s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. brání tomu, aby v daném případě byl žalovaný nárok posuzován i podle ustanovení o odpovědnosti za škodu, přípustnost jeho dovolání rovněž založit nemůže. Odvolací soud řádně vysvětlil, proč částku ve výši 180.000,- Kč uplatněnou vůči žalovanému není možno považovat za škodu, kterou by bylo možné z titulu odpovědnosti za vady uspokojit (zejména ji není možno považovat za tzv. další, následnou škodu), a jeho rozhodnutí je tak v souladu s (v tomto směru konstantní) judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, nebo ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007).
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka, že ode dne převzetí díla předaného žalovaným žalobci nezačala běžet promlčecí doba podle ustanovení §393 odst. 2 obch. zák. pokud se týče žalovaného peněžního nároku, nýbrž začala běžet toliko promlčecí doba k uplatnění práv z vad věcí, tedy k reklamaci. Ustanovení §393 odst. 2 obch. zák. spojuje počátek běhu promlčecí lhůty u práv z vad věcí se dnem jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo se dnem, kdy byla porušena povinnost věc převzít. Od tohoto data pak počne běžet obecná čtyřletá promlčecí doba stanovená v §397 obch. zák. Jak se již vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1616/2005, ustanovení §393 odst. 2 obch. zák. je speciálním ustanovením, které upravuje běh promlčecí lhůty v případě práv z odpovědnosti za vady, přičemž se aplikuje jak v případě, kdy se strany dohodly na termínu odstranění vad, tak i v případě, že mezi nimi k této dohodě nedošlo.
Je třeba rozlišovat existenci vady, dobu, ve které musí objednatel vady díla zhotoviteli oznámit (reklamační lhůtu), a promlčecí dobu, ve které musí být právo z odpovědnosti za vady uplatněno u soudu. Včasná notifikace je pouze předpokladem zachování vymahatelnosti práv objednatele z vad díla, popř. zachování samotného tohoto práva. Aby nedošlo k jejich promlčení, musí být práva z odpovědnosti za vady uplatněny u soudu (případně v rozhodčím řízení) v promlčecí lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006). Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněné právo žalobce je v projednávané věci promlčeno, je tento jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. července 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu