ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2590.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2590/2009-245
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně NEKOR, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Pechova 15, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 47900369, zastoupené JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem, se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalované Chemoprojekt, a.s., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 14, PSČ 100 31, identifikační číslo osoby 45273383, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 37/2004, o zaplacení částky 2,520.229,90 Kč s příslušenstvím a 17.270,- EUR s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 4 Cmo 58/2008-200, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 4 Cmo 58/2008-200, v té části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 2,520.229,90 Kč od 17. ledna 2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 17.270,- EUR od 16. ledna 2000 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2007, č. j. 31 Cm 37/2004-165, v části výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 2,520.229,90 Kč od 17. ledna 2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 17.270,- EUR od 16. ledna 2000 do zaplacení a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2007, č. j. 31 Cm 37/2004-165, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,520.229,90 Kč s 10% úrokem z prodlení od 17. 1. 2000 do zaplacení, dále 17.270,- EUR s 10% úrokem z prodlení od 16. 1. 2000 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2008 č. j. 4 Cmo 58/2008-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel uzavřely dne 1. 12. 1997 smlouvu o dílo s vymezeným předmětem díla. Ve smlouvě o dílo (článek 7.2.3.) si účastníci dohodli, že konečná platba za dílo bude zaplacena proti předložení příslušné faktury a oboustranně potvrzeného dokladu o splnění všech závazků zhotovitele dle této smlouvy, po úspěšném provedení záruční zkoušky celého závodu a předložení záruky za provedení dle ustanovení čl. 7.5. smlouvy. V článku 7.5. smlouvy si účastníci dohodli, že bankovní záruka za provedení bude vydána zhotovitelem ve výši 800.000,- Kč s předložením závěrečné faktury. Tato záruka bude platná 19 měsíců od vydání protokolu o předání a převzetí díla, tj. po provedení záručních zkoušek celého závodu, nejdéle však 33 měsíců od podpisu této smlouvy. Současně v článku 7.3. smlouvy účastníci dohodli, že platby podle ustanovení 7.1. a 7.2. budou objednatelem provedeny do 30 dnů od obdržení zálohového listu, resp. faktury. Žalobkyni ze strany banky nebyla poskytnuta bankovní záruka. Protokol o kompletním předání a převzetí dodávky byl účastníky podepsán dne 3. 6. 1999. Dne 16. 12. 1999 žalobkyně provedla tzv. konečné vyúčtování se splatností 16. 1. 2000.
Odvolací soud dospěl k odlišným právním závěrům o počátku běhu promlčecí doby než soud prvního stupně. Podle soudu prvního stupně promlčecí dobu nelze počítat jinak, než od doby splatnosti této faktury. Pokud tedy žaloba byla podána u soudu dne 16. 1. 2004, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud však dovodil, že žalobkyně mohla vyzvat žalovanou ke splnění dluhu až po splnění podmínek pro vyúčtování ceny díla podle bodu 7.2.3. smlouvy o dílo, případně od okamžiku odpadnutí těchto podmínek. Podmínka předložit bankovní záruku zanikla ve lhůtě 33 měsíců od podpisu smlouvy, tedy 1. 9. 2000. Žalobkyně tak mohla poprvé účtovat a uplatnit požadovaný nárok až 2. 9. 2000. Do té doby by podle odvolacího soudu podaná žaloba musela být pro předčasnost zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda nepředložení bankovní záruky zhotovitelem má vliv na běh promlčecí lhůty pro nárok zhotovitele na zaplacení ceny za provedení díla. Podle dovolatelky je splatnost dluhu dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. Právní názor, podle něhož je běh promlčecí doby vázán na splatnost dluhu, jež nastává prvního dne po tom, kdy byl dlužník o splnění věřitelem požádán, by dle platné judikatury znamenal nepřípustné posunutí běhu promlčecí doby prakticky na neomezenou dobu.
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně mohla poprvé účtovat a uplatnit požadovaný nárok až 2.9.2000, to je poté, co zanikla podmínka předložit bankovní záruku. Podle dovolatelky nesplněním povinnosti předložit bankovní záruku do 33 měsíců od podpisu smlouvy pouze zanikla tato povinnost žalobkyně pro nemožnost plnění a tím obdobně nastaly účinky uvedené v ustanovení §351 obch. zák. Nemá to však vliv na běh promlčecí doby. Bez ohledu na uvedený zánik povinnosti žalobkyně předložit bankovní záruku, se nárok žalobkyně na zaplacení konečné ceny nejpozději 3.7.2003 (příp. 17.7.2003) promlčel a to s ohledem na možnost žalobkyně poprvé požádat o splnění dluhu po oboustranném potvrzení o splnění závazků žalobkyně dle smlouvy o dílo, resp. po uplynutí třicetidenní lhůty splatnosti faktury na konečnou cenu díla dne 3.7.1999, od kterého začala běžet promlčecí doba.
Dovolatelka dále poukazuje na rozporné závěry odvolacího soudu, který na jedné straně odůvodnil zachování promlčecí lhůty nemožností uplatnění nároku žalobkyně před datem 2.9.2000 (popřel tak odůvodnění soudu prvního stupně), avšak potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalobkyni náležejí úroky z prodlení ode dne 16.1.2000, resp. 17.1.2000.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení určení počátku běhu promlčecí doby a dále namítá, že i za předpokladu, že toto právní posouzení odvolacím soudem je správné, je nesprávně určen počátek prodlení žalované s plněním, jak o něm rozhodl odvolací soud.
Na zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat z hlediska námitky zpochybňující určení začátku běhu promlčecí doby práva žalobkyně na zaplacení celkové ceny díla. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že promlčecí doba počala běžet po uplynutí platnosti bankovní záruky, to je po uplynutí 33 měsíců od podpisu smlouvy, je tento jeho závěr v souladu s hmotným právem (ustanovením §392 odst. 1 obch. zák.) a judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázkou, kdy začíná běžet promlčecí doba práva na plnění v případě smluvního ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že dohoda o době plnění (splatnosti) ponechané na vůli věřitele, je ujednáním, jímž je doba plnění dohodnuta (určena), a to ve prospěch věřitele (§342 odst. 3 obch. zák.) a před touto dobou není dlužník oprávněn plnit svůj závazek. Obchodní zákoník stanoví v §392 odst. 1 u práva na plnění závazku počátek běhu promlčecí doby odchylně od počátku běhu obecné čtyřleté promlčecí doby (§391 odst. 1 obch. zák.) tak, že běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Jde-li o právo na plnění, jehož splatnost byla ve smlouvě určena (i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), řídí se počátek běhu promlčecí doby u tohoto práva ustanovením §392 odst. 1 obch. zák.
O případ smluvního ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele jde i v této věci, neboť doba plnění není ve smlouvě stanovena určitým dnem, ale závisí na splnění podmínek podle smlouvy (v projednávané věci šlo o 1.vystavení faktury žalobkyní, 2. oboustranně potvrzený doklad o splnění všech závazků zhotovitele podle smlouvy, 3. úspěšné provedení záruční zkoušky celého závodu a 4. předložení bankovní záruky žalobkyní, přičemž podmínky pod body 1. až 3. byly splněny, kdežto k předložení bankovní záruky jako podmínky č. 4 nedošlo).
V projednávané věci, po splnění podmínek č. 1 až 3 byla splatnost celkové ceny díla ponechána dohodou stran na vůli žalobkyně, kdy žalovaná byla povinna plnit po předložení bankovní záruky žalobkyní. Jde tedy o právo na plnění, jehož splatnost byla ve smlouvě určena (i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), počátek běhu promlčecí doby u tohoto práva se tedy řídí ustanovením §392 odst. 1 obch. a běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), tedy po splnění podmínek podle smlouvy včetně předložení bankovní záruky žalobkyní. Před předložením bankovní záruky promlčecí doba běžet nezačala.
Namítá-li dovolatelka, že vázanost běhu promlčecí doby na určení splatnosti dluhu podle vůle věřitele představuje nepřípustné posunutí běhu promlčecí doby, lze odkázat na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007. V případě ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele má dlužník možnost dosáhnout toho, aby věřitel projevil vůli o splatnosti, žalobou na uložení prohlášení vůle s účinky podle §161 odst. 3 o. s. ř.
V článku 7.5. smlouvy si účastníci dohodli, že bankovní záruka za provedení bude vydána zhotovitelem ve výši 800.000,- Kč s předložením závěrečné faktury. Tato záruka bude platná 19 měsíců od vydání protokolu o předání a převzetí díla, tj. po provedení záručních zkoušek celého závodu, nejdéle však 33 měsíců od podpisu této smlouvy. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů doklad o splnění závazků ze strany žalobkyně o bezvadném plnění podle smlouvy o dílo byl oboustranně potvrzen dne 3. června 1999. Bankovní záruka vydaná podle ustanovení §313 a násl. obch. zák. přitom měla zajišťovat splnění závazků žalobkyně v dohodnuté lhůtě a kvalitě a měla platit od vydání protokolu o předání a převzetí díla, nejdéle 33 měsíců od podpisu smlouvy. Povinnost žalobkyně předložit žalované bankovní záruku, jako vedlejší ujednání ve smlouvě o dílo, na niž byla vázána splatnost konečné platby ceny díla, po uplynutí doby trvání takové bankovní záruky zanikla a žalované vznikla povinnost žalobkyni plnit. Před uplynutým doby 33 měsíců od podpisu smlouvy (to je do 1. září 2000), po níž mohla žalobkyně platnou bankovní záruku žalované předložit, nebylo právo žalobkyně na konečnou platbu za dílo splatným a žalovaná nebyla v tomto rozsahu v prodlení s plněním. Až po uplynutí této doby se právo na konečnou platbu mohlo stát splatným a se splatností nároku začala podle ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. běžet i promlčecí doba.
Právní posouzení počátku běhu promlčecí doby práva žalobkyně na zaplacení celkové ceny díla odvolacím soudem je proto v souladu se závěry formulovanými v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vzhledem k uvedenému však Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti té části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé týkající se úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 2,520.229,90 Kč od 17. ledna 2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 17.270,- EUR od 16. ledna 2000 do zaplacení, protože o počátku prodlení odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (ustanovením §369 odst. 1 obch. zák.).
Jak již bylo uvedeno výše, před uplynutím doby 33 měsíců od podpisu smlouvy (tj. do 1. září 2000), do níž mohla žalobkyně platnou bankovní záruku žalované předložit, nebylo právo žalobkyně na konečnou platbu za dílo splatným a žalovaná nebyla v tomto rozsahu v prodlení s plněním. Právo na konečnou platbu se stalo splatným až po uplynutí této doby. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2,520.229,90 Kč s 10% úrokem z prodlení od 17. ledna 2000 do zaplacení a dále 17.270,- EUR s 10% úrokem z prodlení od 16. ledna 2000 do zaplacení, je jeho závěr o počátku prodlení žalované s plněním nesprávný.
Je tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Ve zbývající části podané dovolání není z výše uvedených důvodů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto je dovolací soud, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu