ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2785.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2785/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně MAXIMA REALITY, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Washingtonova 1624/5, PSČ 110 00, IČO 25149610, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, proti žalovanému Z. Č., zastoupenému JUDr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 86/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2009, č. j. 38 Co 273/2008-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 704 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Horáka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 11 C 86/2008-66, zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne 16. 7. 2007 mandátní smlouvu, v níž se žalovaný (mandatář) zavázal pro žalobkyni na její účet vyhledávat zájemce o nájem nebo podnájem nemovitostí včetně bytů a nebytových prostor, uzavírat se zájemci smlouvy o poskytnutí služeb realitní kanceláře při nájmu nebo podnájmu nemovitostí včetně bytů a nebytových prostor a přijímat jménem mandanta od zájemců finanční částky jako zálohy na rezervační poplatek, provize, depozitní úschovy a odměny. Za řádný výkon činností podle této smlouvy se mandant zavázal zaplatit mandatáři úplatu ve výši 20 % z každé provize uhrazené mandantovi zájemcem za podmínek stanovených článkem V smlouvy. V článku VII bodu 7.9 smlouvy bylo sjednáno, že se mandatář zavazuje během trvání této smlouvy a po dobu 6 měsíců po jejím ukončení bez souhlasu statutárního orgánu mandanta nevstoupit do konkurenční firmy (podniku se stejným nebo obdobným předmětem činnosti jako mandant, zejména však v oboru zprostředkování koupě, prodeje a nájmu realit nebo v oboru realizace developerských projektů) jako společník, majitel, statutární orgán, mandatář nebo zaměstnanec (nebo v obdobném postavení či poměru). Dále se zavázal zdržet se podnikání na vlastní účet ve stejném nebo obdobném oboru činnosti jako mandant, tj. zejména v oboru zprostředkování koupě, prodeje, nájmu realit nebo v oboru realizace developerských projektů, nepodporovat konkurenční firmy radou, penězi nebo jakýmkoli jiným způsobem, neusilovat o získání zaměstnanců či spolupracovníků mandanta pro konkurenční firmy nebo pro svou firmu a nepřijmout úplatek v jakékoli podobě. Mandatář je povinen, pokud by chtěl nastoupit u konkurenční firmy nebo podnikat na vlastní účet či na účet jiného se stejným nebo obdobným předmětem činnosti jako mandant, požádat o písemný souhlas statutárního orgánu mandanta. Při porušení povinnosti stanovené v článku VII bodu 7.9 smlouvy je mandatář povinen zaplatit mandantovi smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč za každý jednotlivý případ takového porušení. Soud dále zjistil, že předmětem podnikání žalobkyně byla agenturní činnost v oblasti kultury, činnost ekonomických a organizačních poradců, obstaravatelská činnost v administrativě, činnost realitní kanceláře, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, inzertní služby, vydavatelství, pořádání odborných kurzů, školení a jiných vzdělávacích akcí včetně lektorské činnosti, zprostředkovávání obchodu a služeb. Předmětem podnikání žalovaného jsou zprostředkovatelské činnosti realitních agentur, oprávnění vzniklo ke dni 6. 8. 2007. Soud dále zjistil, že smlouva mezi účastníky řízení byla ukončena dohodou ke dni 28. 1. 2008.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli mandátní smlouvu podle §566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně dovodil s odkazem na §672a obch. zák., že v obchodních závazkových vztazích je konkurenční doložku možné sjednat tak, že se strany písemně dohodnou, že po stanovenou dobu (nejdéle 2 roky po ukončení smlouvy) na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území nesmí (v tomto případě mandatář) vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, která byla předmětem mandátního vztahu, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání mandanta. Konkurenční doložka, kterou mezi sebou účastníci sjednali, se vymyká jakýmkoli omezením. Vymezení zákazu konkurence v doložce je široké a neurčité, jak co se týče území, tak co se týče okruhu osob, tak i ohledně předmětu činnosti. Tvrzení žalobkyně, že konkurenční doložka byla po dobu trvání mandátního vztahu vyvážena výší provize a odměn, na tom nemůže nic změnit. Soud prvního stupně proto dovodil, že právo žalovaného na svobodné podnikání bylo předmětnou konkurenční doložkou nepochybně popřeno. Sjednáním takové konkurenční doložky došlo k porušení dobrých mravů, a proto je podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) předmětná konkurenční doložka absolutně neplatná.
Pokud se týká uplatnění nároku na smluvní pokutu za porušení povinnosti vyžádat si písemný souhlas statutárního orgánu mandanta, pokud by chtěl mandatář nastoupit u konkurenční společnosti nebo podnikat na vlastní účet či účet jiného se stejným nebo obdobným předmětem činnosti jako mandant, soud prvního stupně uzavřel, že i takové ujednání je v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 38 Co 273/2008-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dovodil, že z formulované konkurenční doložky vyplynulo, že žalovaný nemohl po dobu 6 měsíců vykonávat žádnou z výše uvedených činností ani činností obdobných, a to ani jako podnikatel, ani jako zaměstnanec. Z jazykového vyjádření ujednání vyplynulo, že by stejnou argumentaci mohla žalobkyně použít v případě, kdyby žalovaný získal zaměstnání jako prodavač v obchodě (viz předmět podnikání „koupě a prodej“). Zákaz obsažený v konkurenční doložce nebyl omezen ani teritoriálně. Takové omezení se jeví jako nepřiměřeně přísné, zejména s ohledem na ústavně zaručené právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Omezení žalovaného nebylo ani vyváženo finančním plněním žalobkyně. Z toho důvodu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání v článku VII bodu 7.9 mandátní smlouvy je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem (dle §39 obč. zák. a §265 obch. zák.). Bylo-li shledáno neplatným ujednání o konkurenční doložce, musí být neplatné i ujednání o vyžádání souhlasu k jednání v rozporu s konkurenční doložkou. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako důvod podaného dovolání uplatňuje nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka označuje to, zda restriktivní výklad podmínek pro platnost ujednání o konkurenční doložce, který vyplývá z pracovněprávních předpisů a ze stávající judikatury, lze vztáhnout i na obchodní závazkové vztahy mezi podnikateli uzavřené v rámci smluvní volnosti a v souladu s obchodními zvyklostmi ve smyslu §264 obch. zák. a ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Za stěžejní považuje dovolatelka skutečnost, že přezkoumávaná konkurenční doložka byla sjednána mezi dvěma podnikatelskými subjekty, které při uzavření smlouvy měly naprosto rovné postavení, přičemž žádná ze stran nebyla nucena do smluvního vztahu vstoupit.
Dovolatelka namítá, že konkurenční doložka není v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož se jednalo o dobrovolné převzetí závazku zdržet se podnikatelské činnosti, čímž se žalovaný nevzdal absolutně a s definitivní platností žádných práv vyplývajících z čl. 26 odst. 1 Listiny.
Na oblast obchodních závazkových vztahů se nemůže vztahovat úprava konkurenční doložky pro pracovněprávní vztahy. Obchodní zákoník ani jiný právní předpis v případě zákonné úpravy mandátní smlouvy či obecné úpravy obchodně závazkových vztahů takové omezení nestanovuje. Sjednaná konkurenční doložka je plně v souladu s §264 obch. zák. nejen v oblasti zprostředkování prodeje a koupě realit, ale i ve všech dalších obchodních vztazích, ve kterých obchodní partneři poskytují sobě navzájem po dobu obchodního závazku určité know-how či informace, které by bylo možné zneužít v rámci hospodářské soutěže.
Dle dovolatelky je nesprávný závěr odvolacího soudu, že předmětná konkurenční doložka je příliš široká, není omezena teritoriálně a v takové podobě by zabránila žalovanému i v tom, aby získal místo v obchodě jako prodavač. Konkurenční doložka musí dosahovat určitou míru obecnosti, jinak by se z konkurenční doložky dalo vyvázat jednoduše tím, že pod ni nespadá konkrétní forma konkurenčního jednání. Žalobkyně vykonává činnost na celém území České republiky, proto ji nebylo možné teritoriálně omezit. Ohledně rozporu výkonu pracovní pozice prodavače s konkurenční doložkou dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 192/1995 dovozuje, že rozhodující orgán by byl schopen posoudit, zda výkon funkce prodavače konkuruje činnosti žalobkyně, aniž by musel prohlašovat konkurenční doložku za neplatnou.
Dovolatelka dále namítá, že i v případě, že by bylo možné dojít k závěru, že předmětná konkurenční doložka je příliš široká, nelze dovodit neplatnost celé konkurenční doložky, a to především pro oblast „prodeje, koupě a nájmu realit“.
Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítl, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V dovolání žalobkyně uplatňuje tytéž námitky a argumenty, které již uváděla v rámci řízení před obecnými soudy. Z toho důvodu žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovodil, že nikoliv.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V posuzovaném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva označená jako smlouva mandátní, v níž se žalovaný zavázal pro žalobkyni na její účet vyhledávat zájemce o nájem nebo podnájem nemovitostí včetně bytů a nebytových prostor, uzavírat se zájemci smlouvy o poskytnutí služeb realitní kanceláře při nájmu nebo podnájmu nemovitostí včetně bytů a nebytových prostor a přijímat jménem mandanta od zájemců finanční částky jako zálohy na rezervační poplatek, provize, depozitní úschovy a odměny.
Podle §566 obch. zák. se mandátní smlouvou zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Podle §652 obch. zák. se smlouvou o obchodním zastoupení obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet.
Dovolací soud dovozuje, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky nelze posuzovat pouze jako smlouvu mandátní, ale jedná se též o smlouvu obchodním zastoupení. Z toho důvodu se na ni vztahuje i kogentní ustanovení §672a odst. 1 obch. zák., který upravuje náležitosti konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení. Podle tohoto ustanovení ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která má být předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Konkurenční doložka odporující podmínkám uvedeným v odstavci 1 je neplatná (§672a odst. 2 obch. zák.). V případě pochybností může soud konkurenční doložku, která by omezovala zástupce více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného, omezit nebo prohlásit za neplatnou (§672a odst. 3 obch. zák.).
Při výkladu ustanovení §672a obch. zák. je třeba vzít na zřetel, že konkurenční doložka je stanovena k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v hospodářské soutěži; zastoupený se jí chrání před činností obchodního zástupce, která by měla soutěžní povahu. Požadavkem na omezení zákazu konkurence, jak z hlediska doby jeho trvání, tak z hlediska jeho územního a případně též osobního rozsahu (co do okruhu třetích osob), pak zákon sleduje ochranu oprávněných zájmů obchodního zástupce jako podnikatele; jde o to, aby omezení jeho práva podnikat mělo zřetelně vymezené hranice, stanovené v konkurenční doložce (srov. §672a odst. 1, 2 obch. zák.), a aby takto sjednaný (stanoveným rozsahem vymezený) zákaz konkurence neomezoval zástupce více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného (srov. §672a odst. 3 obch. zák.). V ustanovení §672a obch. zák. se tak promítá ústavní princip zakotvený v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, a zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, dostupný na www.nsoud.cz ).
Ustanovení §672a odst. 1 obch. zák. stanoví, jaké náležitosti musí konkurenční doložka mít, aby byla platná (srov. §672a odst. 2 obch. zák.). Takovou obligatorní náležitostí je vedle stanovení doby trvání zákazu konkurence (ne delší dvou roků po ukončení smlouvy) též stanovení území, na něž se zákaz konkurence vztahuje, nebo stanovení okruhu osob, vůči nimž nesmí zástupce na stanoveném území vykonávat činnost soutěžní povahy.
Konkurenční doložka obsažená v předmětné smlouvě postrádá vymezení územního rozsahu zákazu konkurence. Odporuje tak kogentním podmínkám uvedeným v §672a odst. 1 obch. zák. a je proto podle §672a odst. 2 obch. zák. neplatná. Shodně judikoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. z. 23 Cdo 508/2009, v rozsudku ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5186/2009. Odvolací soud sice nesprávně dovodil, že jde o absolutní neplatnost, neboť jak Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence je z logiky věci stanovena pouze na ochranu obchodního zástupce, jde tedy o neplatnost relativní, jíž se vzhledem k ustanovení §267 odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní zástupce. V dané věci se však žalovaný této neplatnosti ještě v řízení před soudem prvního stupně dovolal. Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti konkurenční doložky tedy nemohl mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Závěr odvolacího soudu, že konkurenční doložka je neplatná, a tudíž žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty, není tedy v rozporu s hmotným právem.
Proto je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.
Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 6 120 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1 284 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu