ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2799.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2799/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Intrum Justitia, s.r.o. , se sídlem Praha 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25083236, zastoupené Mgr. Robertem Lukešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, ul. 7. května 1109/26, proti žalovanému F. Š. , o zaplacení 78 438 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 218/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 58 Co 228/2011-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 58 Co 228/2011-97, se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 58 Co 228/2011-97, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. února 2010, č. j. 14 C 218/2005-81, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 78 438 Kč s příslušenstvím.
Oba soudy vyšly při právním posouzení věci ze zjištění, že dne 17. 2. 2002 došlo k dopravní nehodě, při níž byla způsobena škoda žalovaným, který porušil povinnost vyplývající z ustanovení §5 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu. Tuto škodu uhradila předchůdkyně žalobkyně (Česká kancelář pojistitelů) prostřednictvím delegace vyřízení škodní události poškozenému dopravní nehodou, neboť vozidlo řízené žalovaným nebylo v době nehody pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, resp. pojistná smlouva o pojištění tohoto vozidla nebyla platně uzavřena.
Soud prvního stupně z uvedených skutkových zjištění dovodil, že byly sice podle §24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, splněny předpoklady pro vznik práva žalobkyně na zaplacení toho, co žalobkyně plnila poškozenému dopravní nehodou způsobenou žalovaným s vozidlem bez pojištění, ale dospěl k závěru, že výkon tohoto práva by byl v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), měl-li žalovaný toto vozidlo zapůjčeno jen krátkodobě za účelem pozdější koupě a v době nehody měl u sebe tzv. zelenou kartu, osvědčující, že vozidlo je pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a teprve později vyšlo najevo, že pojistná smlouva nebyla uzavřena platně.
Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, avšak z důvodu, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován. Dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o právo na náhradu škody, ale o plnění vyplývající přímo ze zákona č. 168/1999 Sb., jeho §24 odst. 7, v souladu s nímž je možno požadovat náhradu jen po osobách v zákoně uvedených a nelze dovozovat právo žalobkyně požadovat tuto náhradu od osob, odpovídajících za škodu ve smyslu §420 a násl. obč. zák., nedošlo-li k nehodě po 30. 9. 2006, tedy až po změně právní úpravy, která zakotvila solidární povinnost provozovatele a vlastníka vozidla, resp. kdy solidárním dlužníkem vůči pohledávce České kanceláře pojistitelů se stal řidič vozidla, který způsobil dopravní nehodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval zákon č. 168/1999 Sb. Je přesvědčena, že podle §24 odst. 8 ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28. 9. 2005, má právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila Česká kancelář pojistitelů, tedy i vůči řidiči (žalovanému), který porušením povinnosti způsobil dopravní nehodu a odpovídá za škodu tím způsobenou. Má za to, že odpovědnost řidiče a provozovatele vozidla je solidární a je na žalobkyni, zda bude žalovat, jak provozovatele, tak řidiče, či zda uplatní nárok jen vůči jednomu z nich. Poukázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), řešící odpovědnost provozovatele vozidla (vlastníka) za způsobenou škodu jeho provozem podle §427 a násl. obč. zák. tak, že není vyloučena souběžná (solidární) odpovědnost řidiče vozidla, který způsobil škodu při škodné události zaviněným porušením povinnosti podle §420 odst. 1 obč. zák., a řešící poskytování plnění poškozenému z garančního fondu za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti (zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28. 9. 2005). Žalobkyně má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil nedostatek pasivní legitimace žalovaného v dané věci a navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci nenastaly podmínky pro přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka nároku na plnění podle zákona č. 168/1999 Sb. byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s tímto zákonem, resp. právní úpravou plnění podle §24 tohoto zákona, účinného v době vzniku škody, a zároveň v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud správně vyšel při posouzení uplatněného nároku ze znění zákona č. 168/199 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 168/199 Sb.“), upravující poskytování plnění Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu za škodu způsobenou provozem vozidla bez pojištění odpovědnosti, jestliže ke vzniku dopravní nehody došlo dne 17. 2. 2002.
Podle §2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. se pro účely tohoto zákona pojištěným rozumí ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje.
Ustanovení §4 věty první zákona č. 168/1999 Sb. stanoví: Uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen „pojistná smlouva“) je povinen vlastník nebo spoluvlastník (dále jen „vlastník“) tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
Ustanovení §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. stanoví, že Kancelář (tj. Česká kancelář pojistitelů) poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle §24 odst. 7 věty první zákona Kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007 a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008, posuzoval odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla bez uzavřené pojistné smlouvy podle zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28. 9. 2005, a vyslovil v nich právní názor, že osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. je nikoli osoba, která nesplní povinnost (vyplývající z ustanovení §4 tohoto zákona) uzavřít k provozovanému vozidlu pojistnou smlouvu, nýbrž osoba odpovídající za škodu způsobenou provozem vozidla, ke kterému taková pojistná smlouva nebyla uzavřena. Nejvyšší soud dovodil, že odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem podle §427 a násl. obč. zák. nevylučuje souběžnou (solidární) odpovědnost řidiče tohoto vozidla podle §420 odst. 1 obč. zák., který způsobil škodu při téže škodní události zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně výše citované rozsudky Nejvyššího soudu). Má-li Česká kancelář pojistitelů (žalobkyně, jako právní nástupkyně) podle §24 odst. 7 a §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, svědčí jí toto právo vůči řidiči (nepojištěného) vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla (citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 990/2008 a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007). Všechny rozsudky Nejvyššího soudu jsou dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení, je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu