ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2807.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2807/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) HALLIFORD s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Domažlická 1232/3, identifikační číslo osoby 27427021, b) E. V. , obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, Hostivice, proti žalované Mercedes-Benz Financial Service Česká republika s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Daimlerova 2296/2, identifikační číslo osoby 63997240, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 211/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2012, č. j. 2 Cmo 168/2011-118, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2012, č. j. 2 Cmo 168/2011-118, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2011, č. j. 33 Cm 211/2009-88, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2011, č. j. 33 Cm 211/2009-88, byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. V. B., ze dne 31. 8. 2009 (výrok I.). Soud prvního stupně současně rozhodl o neodložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu (výrok II.) a o náhradě nákladů účastníků (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. listopadu 2006 byla mezi žalobcem a) a žalovanou uzavřena leasingová smlouva a dne 2. listopadu 2006 žalobce b) učinil ručitelské prohlášení, přičemž v obou listinách byla dohodnuta rozhodčí doložka o tom, že veškeré spory z těchto právních vztahů budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného Č. l. a f. a. Rozhodcem byl určen JUDr. V. B. Uvedený rozhodce v rozhodčím řízení zahájeném 19. listopadu 2009 rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované částky uplatněné ze smlouvy o finančním leasingu a ručitelského prohlášení.
Namítají-li žalobci, že napadeným rozsudkem bylo přiznáno nedovolené a nemožné plnění, dospěl soud k závěru, že rozhodčím nálezem přiznané nároky na zaplacení částek z titulu leasingové smlouvy a ručení takovým plněním nejsou. Neshledal tak důvody zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písmeno f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Soud prvního stupně se nezabýval námitkou žalobců, že rozhodčí doložka je neplatná a je dán důvod zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písmeno b) zákona o rozhodčím řízení. Tento důvod neplatnosti žalobci uplatnili až v podání doručeném soudu dne 6. ledna 2001 a to po uplynutí lhůty tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným, rozsudek prvního stupně potvrdil ve výroku I. a ve výroku III. v upraveném znění o výši náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků v odvolacím řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právními závěry. Namítali-li odvolatelé, že se soud prvního stupně měl zabývat i důvodem zrušení rozhodčího nálezu uvedeným v řízení v jeho průběhu o neplatnosti rozhodčí doložky, považoval odvolací soud tuto námitku za nedůvodnou. Lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu v délce tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, upravená v §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, je lhůtou propadnou. Zákon o rozhodčím řízení umožňuje zrušit nálezy jen z taxativně stanovených důvodů vymezených v §31 zákona o rozhodčím řízení, přičemž veškeré důvody pro jeho zrušení musí být uvedeny již v propadné tříměsíční lhůtě stanovené v §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Žalobce v této lhůtě podle odvolacího soudu musí uvést rozhodné skutečnosti, proč se domáhá zrušení rozhodčího nálezu. Důvody uvedenými po uplynutí lhůty stanovené v §32 zákona o rozhodčím řízení se již soud rozhodující o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže zabývat. To platí i pro projednávaný případ, i když by neplatnost rozhodčí doložky byla dána podle §39 občanského zákoníku a tato neplatnost je absolutní. Nebyl-li tento důvod uplatněn ve lhůtě stanovené v §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, nelze tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu později uplatnit, neboť takové právo žalobců zaniklo.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že není naplněn důvod zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písmeno f) zákona o rozhodčím řízení, neboť žalobci byli zavázáni k plnění finančních částek s příslušenstvím, což nepředstavuje nemožné či nedovolené plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítali, že otázka možnosti doplňování důvodů zrušení rozhodčího nálezu podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je soudy posuzována rozdílně a v projednávané věci byla oběma soudy posouzena nesprávně. Podle dovolatelů vzhledem k charakteru neplatnosti podle §39 občanského zákoníku jako neplatnosti absolutní není rozhodující, že se žalobce neplatností rozhodčí doložky nebránil. Postačilo, že žalobci včas uplatnili v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci rozhodce a včas podali žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písmeno b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé dále zpochybňují povinnost uloženou rozhodčím nálezem, kterou považují za nemožné plnění, neboť je v rozporu se zákonem a právem. Žalobci se poté podrobněji vyjadřují k nedůvodnosti nálezu v jednotlivých částech, které po nich byly žalovanou uplatňovány. Argumentace soudů obou stupňů, že plnění je možné a dovolené, protože se jedná o plnění v penězích, je nesprávné.
Žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se dovolání žalobců vyjadřovala tak, že rozsudek odvolacího soudu považovala za správný a dovolání za nepřípustné. Podrobněji se poté vyjadřovala k otázce, proč po uplynutí lhůty podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení nemohou žalobci uplatňovat další důvody zrušení rozhodčího nálezu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumá, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., to je jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem řešena právní otázka posouzená jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími soudy podle §241a odst. 2 písmeno a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V projednávané věci je dovolání přípustné, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu otázku možnosti uplatnit důvody pro zrušení rozhodčího nálezu po lhůtě podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, uveřejněném pod číslem 100/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, dospěl k závěru, že při řešení otázky výkladu ustanovení §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení pro možnosti uplatnění dalších důvodů zrušení rozhodčího nálezu v řízení zahájeném ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, je třeba vycházet z obdobného užití občanského soudního řádu. Ustanovení §32 zákona o rozhodčím řízení (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb.) je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 citovaného zákona v průběhu řízení. Omezení práva je doplňovat mohou představovat jen zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu (například koncentrace řízení). V řízení o zrušení rozhodčího nálezu zahájeném před uplynutím lhůty podle ustanovení §32 zákona o rozhodčím řízení tedy lze i po uplynutí této lhůty uplatnit (další) důvody zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto tuto otázku posoudil v rozporu s uvedenou judikaturou a tudíž nesprávně.
Oproti tomu je nedůvodnou dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil, že plnění uložené rozhodčím nálezem není nedovolené a není ani nemožné. Dovolací soud například v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněném pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, dovodil, že za „nedovolené“ lze považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (například výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, část lidského těla a podobně), u nichž je možno dispozice s nimi omezené či vyloučené. Vycházeje z této povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporu ze soudu na rozhodce, a z důvodu, pro který může být dozorčí nález zrušen, lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, to je správnost skutkových zjištění a právní posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího nálezu. V projednávané věci tak plnění uložené žalobcům z leasingové smlouvy a ručení nelze považovat za nemožné či nedovolené plnění.
Vzhledem k nesprávnému posouzení možnosti uplatnit důvod zrušení rozhodčího nálezu spočívající v tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky, kterým se odvolací soud (a soud prvního stupně) nezabýval, Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu