ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2902.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2902/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně D.S. Leasing, a.s. , se sídlem v Brně, Londýnské nám. 2, PSČ 639 00, IČ 489 09 238, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, o zaplacení 285 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 260/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2009, č.j. 38 Co 265/2008-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2009, č.j. 38 Co 265/2008-224 a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. července 2008, č.j. 9 C 260/2006-188, se zrušují , a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. března 2009, č.j. 38 Co 265/2008-224, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. července 2008, č.j. 9 C 260/2006-188, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 285 300 Kč s příslušenství a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení žalobou požadované částky, neboť žalobkyně se nemůže domáhat zaplacení splátek leasingu za dobu od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě leasingové smlouvy č. ze dne 22.3.2004, kterou, jako leasingová pronajímatelka, dopisem ze dne 22.12.2004 vypověděla z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, jako leasingovým nájemcem. Oba soudy dovodily, že i když nárok na zaplacení všech leasingových splátek až do doby jejího předpokládaného zániku byl dohodnut ve Všeobecných smluvních podmínkách finančního leasingu (dále jen „VSP“), jako součásti mezi účastníky uzavřené leasingové smlouvy, jednalo by se o výkon práva, který je v rozporu se zásadám poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jestliže by žalovaný měl žalobkyni zaplatit splátky leasingu i za dobu, kdy žalovaný již předmět leasingu neužíval a nečerpal od žalobkyně ani žádné finanční služby; oba soudy uzavřely, že takový výkon práva nemůže nepožívat právní ochrany.
Odvolací soud se zároveň ztotožnil se soudem prvního stupně, že právo na zaplacení částky odpovídající uvedeným splátkám nelze přiznat ani z titulu náhrady škody, neboť nelze dovodit, že by žalovaný porušoval smluvní povinnosti i po zániku smluvního vztahu.
Poukazovala-li žalobkyně, že předmět leasingu, který pořídila pro žalovaného za 630 000 Kč, po předčasném ukončení smlouvy zpeněžila jen za 266 000 Kč, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tato skutečnost nemůže jít k tíži žalovaného, jestliže podle znaleckého posudku ustanoveného soudem byla tržní hodnota předmětu leasingu v době jeho vrácení do dispozice žalobkyně 403 700 Kč.
Podle závěru obou soudů s přihlédnutím k zaplaceným splátkám žalovaným žalobkyni a hodnotě vráceného předmětu leasingu žalobkyně neprokázala majetkovou újmu ani ušlý zisk ve smyslu §379 obch. zák. a považovaly požadavek žalobkyně na zaplacení dalších částek žalovaným za neoprávněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání ve VSP o zaplacení leasingových splátek do konce leasingové smlouvy po zániku smluvního vztahu vypovězením smlouvy je ujednáním, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Byť souhlasí s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s určitými rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), poukazuje na novější rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla preferována zásada smluvní volnosti stran při uzavírání smluv v obchodních vztazích, a v nichž bylo dáno za pravdu leasingovému pronajímateli, jenž požadoval zaplacení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení leasingové smlouvy z důvodu porušení povinností leasingovým nájemcem. Dovolatelka tedy namítá, že dosavadní judikatura není jednotná a je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto důvodu po právní stránce zásadní význam pro řešení sporů o placení leasingových splátek i v jiných případech. Žalobkyně se domnívá, že je třeba vzít při řešení uvedené otázky zásadního právního významu v úvahu, že smlouva o finančním leasingu zakládá specifický právní vztah, jehož ekonomická podstata se nejvíce blíží vztahu úvěrovému a nikoliv vztahu nájemnímu. Souhlasí s tím, že po skončení nájemního vztahu by nebylo v souladu se zásadami poctivého obchodního styku žádat úhradu nájemného. Protože však znakem leasingové smlouvy není jen užívání předmětu leasingu, nýbrž též užívání určité finanční služby, považuje za potřebné vyřešit otázku, jakým způsobem má být určována výše kompenzace poskytovatele finanční služby. Je namístě přihlédnout k tomu, že leasingový nájemce po určitou dobu využíval finanční služby pronajímatele, po dobu užívání předmětu leasingu klesla hodnota předmětu leasingu a leasingovému pronajímateli dřívějším ukončením smlouvy, než bylo mezi stranami ve smlouvě dohodnuto, vznikají další náklady. Dovolatelka má za to, že kompenzace poskytnutá vlastníkovi předmětu leasingu za jeho užívání leasingovým nájemcem je objektivně určitelná jako pokles reálné ceny předmětu leasingu od jeho převzetí leasingovým nájemcem do doby jeho odevzdání vlastníku při předčasném ukončení smlouvy. Mimoto by podle dovolatelky měla kompenzace zahrnovat i úhradu za finanční služby poskytnuté leasingovému nájemci.
Z uvedených důvodů nepovažuje dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu a ani rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, tak rozsudek Okresního soudu v Trutnově a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není důvodné. Je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl věc správně. Podle žalovaného je třeba předmětnou leasingovou smlouvu považovat za inominátní smlouvu uzavřenou podle §269 odst. 2 obch. zák., která spojuje prvky smlouvy nájemní a kupní. Odvolací soud tedy po něj rozhodl správně, dovodil-li, že je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, aby po ukončení smlouvy byl leasingový nájemce povinen platit leasingovému pronajímateli další splátky, jestliže již předmět leasingu nemá v nájmu, nekoupil jej a nebyla mu po skončení smluvního vztahu poskytována ani žádná služba.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (5.3.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka placení splátek leasingu za dobu od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě dohody v leasingové smlouvě byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu. Nastolenou právní otázku placení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení leasingové smlouvy řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 13.1.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, publikovaném na www.nsoud.cz , v němž velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pokud si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem sjedná pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci).
V rozhodnutí výše uvedeném je řešena situace, kdy došlo k odstoupení od smlouvy z důvodů na straně nájemce a v posuzovaném případě došlo k výpovědi leasingové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, jako leasingovým nájemcem. Právní závěr ve výše uvedeném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu je ale aplikovatelný i na daný případ, neboť ve skutečnosti nejde o výpověď leasingové smlouvy, nýbrž jde vždy o odstoupení od smlouvy za různě sjednaných podmínek. O výpověď nejde z toho důvodu, že obsahem leasingové smlouvy není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, přičemž vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále konstatoval: „Je-li právním důvodem pro plnění ve splátkách smlouva, vzniká věřiteli právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku (účinnosti) smlouvy, která toto právo na dílčí plnění zakládá (pokud jeho vznik neváže na další právní skutečnost – např. převzetí předmětu leasingu nájemcem), nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek.“
Při řešení nastolené otázky placení leasingových splátek po zániku leasingového vztahu vyšel Nejvyšší soud z účelu a smyslu finančního leasingu.
Konstatoval, že v praxi jsou rozlišovány především dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Zatímco operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci a jeho primární funkcí je funkce užívací, klíčovou funkcí finančního leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě) je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví, a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za cenu, která bývá označována jako zůstatková či zbytková, neboť vyjadřuje rozdíl mezi cenou předmětu leasingu, resp. náklady spojenými s pořízením předmětu leasingu, na počátku a celkovou výší té části leasingových splátek, kterými je pořizovací cena předmětu leasingu splácena. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu).
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat).
Leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Rovněž tak nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět proto obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek). Vrácený předmět leasingu je však z hlediska podnikání leasingových společností nejenže prakticky bezcenný, nýbrž jim v takovém případě vznikají i další neplánované náklady (například s uskladněním nebo prodejem vrácené věci). Vrácení předmětu leasingu leasingové společnosti není tedy prospěchem vlastníka (jako je tomu u pronajímatele, který má zájem na vrácení své věci v řádném stavu zpět po skončení nájmu). Jestliže dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Vzhledem k tomu, že tyto „položky“ jsou zpravidla rozpuštěny ve zbývajících leasingových splátkách, požadují některé leasingové společnosti při takovém předčasném ukončení smlouvy i nadále zaplacení zbývajících dlužných leasingových splátek s tím, že učiní splatnými také splátky, které byly podle smlouvy splatné až později (po ukončení leasingové smlouvy). Z ekonomického hlediska jde přitom o stejnou částku – součet pořizovací ceny předmětu leasingu a úroku z pořizovací ceny, kterou zaplatila leasingová společnost za předmět leasingu, se rovná úhrnu všech leasingových splátek, neboť v leasingových splátkách jsou uvedené položky obsaženy. Z důvodů výše popsaných pak bývají leasingoví nájemci podle konkrétních ustanovení některých leasingových smluv povinni též hradit leasingové společnosti náklady spojené s vrácením předmětu leasingu s tím, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce sníží o výnos z tohoto prodeje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
Sjedná-li si tedy leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných v období od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě leasingové smlouvy, není výkon tohoto práva s ohledem na účel a smysl finančního leasingu v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po ukončení smluvního vztahu.
Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy v souladu s uvedenou sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu