ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2930.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2930/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Centrum služeb pro seniory Kyjov, příspěvková organizace , se sídlem v Kyjově, Strážovská 1095/1, identifikační číslo osoby 46937099, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna Česká republika , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení 447.178,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 193/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 16 Co 350/2015-289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 11 C 193/2014-246, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 447.178,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 447.178,50 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok) a že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu otázku „jak stanovit hodnotu bodu, výši úhrad hrazené zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté zdravotní péče ze systému veřejného zdravotního pojištění, když není možné sjednávat dodatek ke smlouvě postupem podle §17 odst. 6 zák. č. 48/1997 Sb., neboť žádné dohodovací řízení mezi zástupci profesního sdružení a zdravotními pojišťovnami se nikdy nekonalo a úhradová vyhláška, kterou vydává Ministerstvo zdravotnictví, se na pobytová zařízení sociálních služeb nevztahuje a k jiné dohodě mezi účastníky nedošlo“. Dovolatelka dle svého mínění spatřuje přípustnost svého dovolání ve skutečnosti, že nastolená právní otázka nebyla v judikaturní praxi dovolacího soudu dosud řešena. Ve svém názoru se však mýlí, neboť Nejvyšší soud se danou otázkou zabýval ve svém rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014. Dovolací soud zde v obdobném případě vyložil, že analogická aplikace úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačního omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, je možná na základě analogie i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. Nejvyšší soud doslova uvedl, že „Dovolací soud shledává zásadní důvod pro použití analogie ve skutečnosti, že v obou případech se jedná o poskytování zdravotních služeb pojištěncům v jednom systému veřejného zdravotního pojištění. V jeho rámci není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly i u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních [srov. rovněž ustanovení §22 písm. c), e) zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Pro příslušné období se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012.“ Žalobkyně tak nesprávně v dovolání usuzuje, že aplikace úhradové vyhlášky č. 425/2011 Sb. je vyloučena, a to i s ohledem na výklad nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 22. října 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, jak vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud v daném rozhodnutí dospěl k závěru, že citovaný nález Ústavního soudu není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu