ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2948.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2948/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Bělehradská 299/132, identifikační číslo osoby 61859869, proti žalovanému M. D. , zastoupenému Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o zaplacení 434.277 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 83 C 34/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2016, č. j. 26 Co 232/2016-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 83 C 34/2015-117, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 434.277 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl jako nedůvodné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal, že vozidlo bylo použito bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli a že užití dopravního prostředku třetí osobou svou nedbalostí neumožnil), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K námitkám, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Jestliže dále dovolatel předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku „zda ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. lze aplikovat pouze tehdy, kdy postihové právo stíhá řidiče vozidla, a zda provozovatel vozidla podle tohoto ustanovení odpovídá společně a nerozdílně s osobou podle odstavce 1 pouze za pohledávku pojistitele na náhradu částky vyplacené podle odst. 1 písm. g), h), i) a j), nikoliv pak podle odst. 1 písm. b)“, přehlíží, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky založeno není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že „žalobkyně na žalovaném uplatnila specifický postižní nárok pojišťovny, přičemž tento nárok uplatnila dle §10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. s tím, že vozidlo svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídalo požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích a dle konstantní judikatury je v takovém případě dána odpovědnost provozovatele, nikoliv řidiče vozidla“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4550/2011).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu