ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2954.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2954/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A. C. s.r.o. , zastoupené JUDr. M. M., advokátem , proti žalovanému Ing. M. G. , zastoupenému Mgr. E. H., advokátkou , o zaplacení 66 201 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 294/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2009, č.j. 53 Co 405/2008-31, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č.j. 53 Co 405/2008-31, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. května 2008, č.j. 47 C 294/2007-16, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 66 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z téže částky od 21.2.2004 do zaplacení a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jestliže se žalovaný ve stanovené 30-ti denní lhůtě na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř., doručené dne 7.2.2008, nevyjádřil k žalobě a ani nesdělil důvod, který by mu bránil ve vyjádření, ač byl o důsledcích nevyjádření se poučen. Teprve podáním doručeným soudu dne 28.3.2008 sdělil, že se nemohl ve lhůtě vyjádřit z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, a požádal o prominutí zmeškání lhůty. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že potvrzení vydané lékařem desítky kilometrů vzdáleným od bydliště žalovaného a vydaným až 25.3.2008, tedy s téměř sedmitýdenním odstupem od žalovaným tvrzených zdravotních obtíží, je nutno považovat za nevěrohodné, ke kterému nelze přihlédnout, když navíc při uvedených obtížích (horečnaté onemocnění) lze s pravděpodobností hraničící s jistotou s ohledem na obecné zkušenosti soudu učinit závěr, že žalovaný nemohl být neschopen alespoň telefonického kontaktu se soudem a nemohl požádat o prodloužení soudcovské lhůty k vyjádření. Odvolací soud konstatoval, že prominutí zmeškání soudcovské lhůty není možné, neboť prominout lze jen lhůty zákonné, kde to zákon připouští (§58 o. s. ř.).
Odvolací soud konstatoval, že předmět řízení vymezený žalobou nevylučoval možnost uzavřít smír, proto byla naplněna další podmínka vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 2 o. s. ř.), když žaloba podle soudu prvního stupně vycházela z tvrzení o postoupení pohledávky směřující za žalovaným a samotný závazek žalovaného vycházel ze smlouvy o obchodním zastoupení a měl povahu vrácení provize, čímž soud prvního stupně podřadil skutkové okolnosti věci pod ustanovení §652 odst. 1 a §659 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, majíc za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolává se nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Dovolatel zdůrazňuje, že podle lékařské zprávy trpěl v době, kdy se měl vyjádřit k obsahu žaloby horečnatým onemocněním a to mu znemožňovalo učinit výzvu s požadovaným vylíčením rozhodujících skutečností o věci samé a nemohl si ani opatřit při tehdejším zdravotním stavu potřebné důkazy, aby vyvrátil žalobní tvrzení. Vyjádření podal ihned poté, co mu zdravotní stav dovolil nahlédnout do soudního spisu. Namítá, že ve spise nebyly žádné doklady, ze kterých by bylo možno zjistit, z čeho vychází v žalobě uplatněná částka, a proto uplatněnou pohledávku považuje za nevěrohodnou. Dovolatel vyjadřuje i pochybnosti o aktivní legitimaci žalobkyně a domnívá se, že odvolací soud pochybil, pokud se zabýval jen nedodržením lhůty k vyjádření. Žalovaný se navíc domnívá, že soudu předložil pádný důkaz o své neschopnosti podat vyjádření ve stanovené lhůtě, a že soud mohl zmeškanou lhůtu ve smyslu §58 o. s. ř. prominout.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (29.1.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
V dané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaný ve stanovené lhůtě nepodal vyjádření, jež by zamezilo splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a neprokázal ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., že by u něj nastal tak závažný důvod, který by mu po dobu třiceti dnů od doručení usnesení bránil podat písemné vyjádření včas a který by mu neumožňoval, aby soudu jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu zabránil podat písemné vyjádření včas, resp. vyrozumět soud prvního stupně ve stanovené lhůtě o tomto důvodu. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že potvrzení vydané lékařem desítky kilometrů vzdáleným od bydliště žalovaného a vydaným až 25.3.2008, tedy s téměř sedmitýdenním odstupem od žalovaným tvrzených zdravotních obtíží, je nutno považovat za nevěrohodné, ke kterému nelze přihlédnout.
Soudy správně dovodily, že za situace, kdy u žalovaného nenastal vážný důvod, který by mu bránil podat písemné vyjádření včas, nemůže žalovaným tvrzený vážný důvod vést k závěru, že nenastala fikce uznání závazků uplatněného proti žalovanému v žalobě. Oba soudy učinily správný závěr, že pokud nastala podle §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání závazku, je třeba ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání v neprospěch žalovaného.
Pokud se dovolatel domnívá, že soud mohl zmeškanou lhůtu ve smyslu §58 o. s. ř. prominout, je nutno konstatovat, že postupem podle §58 odst. 1 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, publikovaný v Soudní judikatuře, r. 2002, pod označ. SJ 153/2002).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nezabýval věrohodností uplatněné pohledávky a aktivní legitimací žalobce, je nutno připomenout, že podle fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy (srov. srov. Občanský zákoník, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kolektiv, 7. vydání, r. 2006, vydavatel C.H.BECK, str. 699). Soud však nemůže vydat rozsudek pro uznání v případě, že by žaloba byla zjevně bezdůvodná (srov. též Občanský zákoník, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kolektiv, 7. vydání, r. 2006, vydavatel C.H.BECK, str. 699).
Odvolací soud v dané věci respektoval, že není možno vydat rozsudek pro uznání, jestliže by žalobě nebylo možno vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení, když základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze přiznat žalobou požadované plnění. Odvolací soud posuzoval věc z tohoto pohledu i v souladu s ustálenou judikaturou – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, publikovaný v Soudní judikatuře pod označ. SJ 103/98, podle něhož při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání se musí soud zabývat i tím, zda vydání rozsudku není vyloučeno povahou věci a rozporem s kogentním právními předpisy.
Soudy obou stupňů správně dovodily, že v projednávané věci je splněn materiální předpoklad vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 a §114 odst. 1 a 5 o. s. ř.
V posuzované věci odvolací soud vyšel z žalobních tvrzení o postoupení pohledávky směřující za žalovaným a tvrzených skutečností, že samotný závazek žalovaného vycházel ze smlouvy o obchodním zastoupení, který měl povahu vrácení provize, což je možné podřadit pod skutkové okolnosti uvedené v ustanovení §652 odst. 1 a §659 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Za takové situace není možno dovodit, že by vydání rozsudku pro uznání bylo vyloučeno povahou věci. Odvolací soud rovněž posuzoval předpoklad vydání rozsudku pro uznání stanovený v §153a odst. 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že předmět řízení vymezený žalobou nevylučoval možnost uzavřít smír, proto nebyla z tohoto důvodu vyloučena možnost vydat rozsudek pro uznání.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu