ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3002.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3002/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně AHOLD Czech Republic, a.s. , se sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, PSČ 638 00, IČO 44012373, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti žalované AGRIMEX Vestec a.s. , se sídlem v Panenských Břežanech, Hlavní 199, PSČ 250 70, IČO 26208792, zastoupené Mgr. Šárkou Pilečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 3, o zaplacení částky 930 916,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 78/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2009, č. j. 8 Cmo 339/2008-73, takto:
I. Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2009, č. j. 8 Cmo 339/2008-73, ve výroku pod bodem I.a), se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2008, č. j. 48 Cm 78/2006-44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 930 916,51 Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně z částek 141 133,10 Kč a 54 376,23 Kč od 30. 1. 2003 do 17. 2. 2003 a od 19. 12. 2007 do zaplacení, z částky 207 288,75 Kč od 1. 2. 2003 do 17. 2. 2003 a od 19. 12. 2007 do zaplacení, z částek 202 897,64 Kč a 70 055,22 Kč od 7. 2. 2003 do 17. 2. 2003 a od 19. 12. 2007 do zaplacení, z částek 195 200 Kč, 11 027,76 Kč, 24 537,81 Kč a 24 400 Kč od 19. 12. 2007 do zaplacení a dále částku 96 978 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a žalobu v rozsahu požadovaného příslušenství za období od 17. 2. 2003 do 19. 12. 2007 zamítl (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil ze Smlouvy o základních podmínkách výroby a podpory prodeje zboží č. 05/2000-11 ze dne 4. 5. 2000 a z dodatku č. 2 ke smlouvě ze dne 3. 4. 2002, že žalovaná jako výrobce se zavázala zaplatit žalobkyni jako kupující za nákup zboží objemové a obratové bonusy v přesně určených procentech z objemu zboží. Z faktur č. 4010004846 až č. 4020002898 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalované dohodnuté obratové bonusy v celkové výši 930 916,51 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2003 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalované postoupení svých pohledávek z předmětných faktur na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., se sídlem Masná 9, Brno. Z oznámení o započtení pohledávek ze dne 18. 2. 2003 soud zjistil, že žalovaná k uvedenému dni započítala své pohledávky za Mrazírnami Brno, s.r.o., ve výši 930 916,51 Kč oproti pohledávce Mrazírny Brno, s.r.o., tvořící stejně vysokou souhrnnou pohledávku za žalovanou z faktur postupitele AHOLD Czech Republic, a. s., na postupníka.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl smluvní vztah založený smlouvou podle ustanovení §262 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Smlouva stanovuje podrobně a určitě závazkovou povinnost žalované spočívající v úhradě fakturami účtovaných finančních částek za vymezenou činnost žalobkyně. Soud prvního stupně dovodil, že podle ustanovení §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je zcela nepodstatné, zda došlo k oznámení o postoupení pohledávek nebo bylo dokonce prokázáno postoupení. Podstatná je pouze samotná existenci pohledávky způsobilé k započtení. Jestliže nedošlo k postoupení pohledávky, nemohlo dojít ani k započtení pohledávky oproti druhé straně nesvědčící pohledávce. Mylně sdělené oznámení žalobkyně o postoupení pohledávky a bezprostředně následný projev vůle žalované, jenž měl vést k jednostrannému započtení nebo k dohodě o zápočtu, nemůže vyvolat účinky zápočtu se závěrem, že nastal zánik vzájemných závazků zápočtem pohledávek. Institut započtení jednoznačně uvažuje s existujícími pohledávkami oprávněných osob. Pokud jedna z takových osob není nositelem (majitelem) nároku, jenž je svou povahou způsobilý k započtení, pak nelze započtení vzájemných pohledávek provést. Tak tomu bylo i v tomto případě. Fakticky nesporná pohledávka náleží žalobkyni. Protože bylo prokázáno, že oprávněný nárok a tomu odpovídající povinnost k zaplacení žalované částky splněna dosud nebyla, soud na základě výše uvedeného žalobě vyhověl.
Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že žalobkyně uvedla žalovanou v omyl tím, že jí oznámila postoupení pohledávky, ačkoli ke změně věřitele doposud nedošlo. Soud nemohl důvodně konstatovat, že i přes existenci vlastnictví pohledávky žalobkyně se žalovaná zbavila vůči žalobkyni své odpovědnosti za případné prodlení s úhradou pohledávky. Žalobkyně žalovanou v tomto postavení pak ponechala až do doby, kdy již bylo zřejmé, že k žádnému relevantnímu postoupení pohledávky nedošlo (sdělení soudu doručené žalované dne 19. 12. 2007). Proto bylo časové období prodlení žalované odpovídajícím způsobem modifikováno.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2009, č. j. 8 Cmo 339/2008-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně přiznané částky 930 916,51 Kč a přiznaných úroků z prodlení změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 930 916,51 s 0,05% úrokem z prodlení denně z částek 141 133,10 Kč a 54 376,23 Kč od 30. 1. 2003 do 17. 2. 2003 a od 19. 12. 2007 do zaplacení, z částky 207 288,75 Kč od 1. 2. 2003 do 17. 2. 2003 a od 19. 12. 2007 do zaplacení, z částek 202 897,64 Kč a 70 055,22 Kč od 7. 2. 2003 do 17. 2. 2003 a od 19. 12. 2007 do zaplacení, z částek 195 200 Kč, 11 027,76 Kč, 24 537,81 Kč a 24 400 Kč od 19. 12. 2007 do zaplacení zamítl [výrok pod bodem I.a)], ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok pod bodem I.b)], rozhodl o povinnosti žalobkyně k úhradě soudního poplatku z odvolání (výrok pod bodem III) a o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a IV).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávek, jejichž zaplacení spolu s příslušenstvím je předmětem řízení, Mrazírnám Brno, s.r.o., jako postupníkovi v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2003. Oznámení vyhotovila účetní žalobkyně, jak uvedla i žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované. Při posouzení otázky, zda bylo či nebylo oznámení o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2003 učiněno osobou k tomu oprávněnou, vyšel odvolací soud z §15 odst. 2 obch. zák. Učinila-li účetní žalobce jiné než obvyklé úkony (podepsala jménem žalobkyně oznámení o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2003), potom toto oznámení žalobkyni zavazuje, neboť v řízení nebylo zjištěno, že žalovaná o překročení zmocnění věděla nebo vědět mohla.
Odvolací soud se dále neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je nadále držitelem pohledávek za žalovanou. Vyšel z §526 obč. zák., z něhož vyplývá, že pro dlužníka je právně rozhodnou skutečností, zda mu bylo nebo nebylo postupitelem oznámeno postoupení pohledávky. Oznámil-li postupitel postoupení pohledávky, je dlužník povinen platit třetí osobě, a to i v případě, kdyby smlouva o postoupení pohledávky nebyla platná či neexistovala.
Za zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně splnila svou oznamovací povinnost podle §526 odst. 1 obč. zák., a z toho důvodu žalobkyně ztratila před zahájením řízení aktivní věcnou legitimaci ohledně jí uplatněného nároku. Za této situace je ve věci nerozhodné, zda došlo či nedošlo k žalovanou tvrzenému započtení pohledávek.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v plném rozsahu. Jako dovolací důvody uplatňuje dovolatelka důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci..
Za nejzásadnější právní otázku považuje dovolatelka to, zda mezi dvěma právními subjekty může dojít k zániku závazků započtením, pokud nemají vůči sobě vzájemné pohledávky. Dovolatelka namítá, že tato otázka již byla vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu, ale tato judikatura není v napadeném rozhodnutí respektována, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k právně relevantnímu oznámení žalobkyně o postoupení pohledávky. V daném případě nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek dle ustanovení §524 a násl. obč. zák., a pokud by byl uvedený dopis ze strany žalobkyně odeslán žalované, což však nebylo v předmětném řízení prokázáno, mohlo by se tak stát pouze v důsledku chyby pracovnice účtárny. V uvedeném oznámení o postoupení pohledávek není uvedeno, kdo měl za žalobkyni jednat, či kdo ji měl zastupovat. Z toho dovolatelka dovozuje, že i kdyby bylo prokázáno, že byl učiněn právní úkon oznámení o postoupení pohledávek, byl by takový právní úkon absolutně neplatný.
Právní úkon oznámení o postoupení pohledávky má vůči dlužníkovi zásadní právní účinky a jménem postupitele nemůže oznámení o postoupení pohledávky vůči dlužníkovi učinit kdokoli, ale pouze osoba, u které nejsou žádné pochybnosti, že je oprávněna jednat jménem či v zastoupení postupitele. Nesouhlas vyjádřila dovolatelka i se závěrem odvolacího soudu, že oznamování o postoupení pohledávek patří do činnosti pracovnice účtárny.
Dle dovolatelky se soudy nevypořádaly s její námitkou, že je třeba rozlišovat splnění závazku a zánik závazku. Pohledávka žalobkyně a tomu odpovídající závazek žalované vůči žalobkyni by v případě právně relevantního oznámení o postoupení pohledávky zanikl splněním postupníkovi, tj. úhradou finanční částky společností Mrazírny Brno, s.r.o. Takto nelze postupovat v případě jiných způsobů zániku závazku, např. započtení. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 606/2003 a sp. zn. 32 Odo 293/2002 na daný případ nedopadají a odkazy na ně ze strany odvolacího soudu jsou nepřípadné, jelikož se nejedná o splnění závazku, ale i jiný zánik závazku (např. započtením).
Skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně údajného započtení žalované pohledávky považuje dovolatelka za nepodložené a nevycházející z provedeného dokazování. Dovolatelka v tomto ohledu namítá, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření dohod o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, resp. dohod o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná měla platnou a k započtení způsobilou pohledávku vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., a rovněž nebylo prokázáno, a ani tvrzeno, že by společnost Mrazírny Brno, s.r.o., měla platnou a k započtení způsobilou pohledávku vůči žalované. Z toho důvodu nemohlo dojít k žádnému vzájemnému započtení.
Dovolatelka je dále toho názoru, že soud prvního stupně i soud odvolací vycházely při svém právním hodnocení ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování, neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a odvolací soud k této námitce žalobkyně (odvolatelky) nepřihlédl.
Odvolací soud se vůbec nezabýval námitkami žalobkyně, které se týkaly platnosti dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků s ohledem na naprostou absenci projevu vůle smluvních stran započíst vzájemné pohledávky, byť jsou zde částečně a neurčitě specifikovány. Uvedené dohody neobsahují žádné právně relevantní písemné ujednání o započtení a výkladem projevu vůle nelze nahrazovat neexistenci smluvních ujednání.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné, a to nejprve pokud se týká výroku pod bodem I.b), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Dovolatelka ovšem v dovolání neuvádí žádné důvody, pro něž by měl mít rozsudek odvolacího soudu ve výroku I.b), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta podaná žaloba v rozsahu příslušenství požadovaného za období od 17. 2. 2003 do 19. 12. 2007, zásadní právní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto rozsahu zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a proto dovolání v tomto rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání [tj. pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem Ia)] přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatelka v dovolání namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že došlo k právně relevantnímu oznámení o postoupení pohledávky. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem nemá oporu v provedeném dokazování.
Tato námitka není opodstatněná.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové zjištění je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Zásada volného hodnocení důkazů promítnutá do §132 o. s. ř. vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu.
Odvolací soud při posuzování této otázky vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávek, jež jsou předmětem sporu, společnosti Mrazírny Brno, s.r.o. Toto skutkové zjištění soud prvního stupně učinil na základě důkazu listinou – oznámením žalobkyně o postoupení pohledávek ze dne 17. února 2003 provedeného při jednání dne 14. května 2008 (srov. č. l. 42). Nejvyšší soud podotýká, že provedení tohoto důkazu navrhla žalovaná, z čehož vyplývá, že toto oznámení musela obdržet. Odvolací soud učinil skutkové zjištění, že toto oznámení podepsala pracovnice účtárny žalobkyně – toto zjištění má oporu v přednesu žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 14. května 2008 (č. l. 42) a ve vyjádření žalobkyně k odvolání žalované.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tedy dán není.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I tento dovolací důvod dán není.
Dovolatelkou vznesená otázka, zda mezi dvěma subjekty může dojít k zániku závazku započtením, pokud nemají vůči sobě vzájemné pohledávky, není pro rozhodnutí ve věci podstatná. V předmětném řízení je rozhodné posouzení otázky, zda oznámení postupitele o postoupení pohledávky vyvolává takové účinky, že dlužník je v důsledku této skutečnosti zbaven možnosti plnit postupiteli a je povinen vyrovnat závazek vůči postupníkovi, bez ohledu na to, zda je smlouva o postoupení pohledávky platně uzavřena.
Otázkou, zda v případě, kdy bylo dlužníkovi postupitelem oznámeno postoupení pohledávky, je pro právní postavení dlužníka rozhodné, zda k postoupení pohledávky skutečně došlo (např. z důvodu uzavření neplatné smlouvy o postoupení pohledávky), se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010. V něm dospěl k závěru, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon postupitele vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo, či smlouva o postoupení je neplatná.
Pokud dovolatelka namítla, že oznámení o postoupení pohledávek nebylo učiněno osobou k tomu oprávněnou, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka rovněž není opodstatněná. Jednání podnikatele upravuje obchodní zákoník v §13 a násl. Podle §15 odst. 1 obch. zák. platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle odstavce 2 téhož ustanovení pokud zástupce podnikatele překročí zmocnění podle §15 odst. 1 obch. zák., je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. I kdyby tedy zasláním oznámení o postoupení pohledávek pracovnice účtárny překročila své zmocnění, v řízení nebylo zjištěno, že žalovaná o překročení zmocnění věděla nebo vědět mohla. Nejvyšší soud navíc již v usnesení ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5389/2008, uzavřel, že nelze dovodit, že by oznamování postoupení pohledávek nepatřilo do obvyklé činnosti pracovnice účtárny. Proto je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je právním úkonem oznámení o postoupení pohledávek učiněným pracovnicí účtárny zavázána, správný.
Dovolatelka dále namítla, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohod o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků. Tato otázka je pro právní posouzení dané věci irelevantní. I kdyby tyto dohody nebyly uzavřeny platně, tak od okamžiku oznámení o postoupení pohledávek na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla žalovaná povinna plnit z postoupených pohledávek společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., nikoli žalobkyni. Tímto okamžikem tedy žalobkyně ztratila svoji aktivní věcnou legitimaci. Jakým způsobem došlo k zániku závazku mezi žalovanou a společností Mrazírny Brno, s.r.o., nemá na zánik povinnosti žalované hradit z postoupených pohledávek žalobkyni žádný vliv. Ze stejného důvodu je třeba odmítnout námitky dovolatelky, že je nutné rozlišovat splnění závazku a jiné druhy jeho zániku, tedy že po postoupení pohledávky na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla žalovaná oprávněna pouze plnit svůj závazek, nikoli započítávat. Způsob zániku závazku žalované vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., je pro posouzení žalovaného nároku nerozhodný.Žalobkyně v dovolání dále uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétní vadu však nespecifikuje a takovou vadu Nejvyšší soud nezjistil ani z obsahu spisu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I.a) je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 1 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu