ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3042.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3042/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně S. f. K. s.r.o., zastoupené JUDr. D. D., advokátem proti žalované P. s.r.o., zastoupenému JUDr. P. S., advokátem o zaplacení 366 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 81/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2008, č.j. 1 Cmo 215/2007-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. D. D., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2008, č.j. 1 Cmo 215/2007-277, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 2007, č.j. 37 Cm 81/2002-249, ve vyhovujícím výroku co do částky 346 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% p.a. z této částky od 18.10.2001 do zaplacení, výrokem II. změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu do této částky zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
Oba soudy dospěly k závěru, že mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelnou byla uzavřena dne 16.5.2001 smlouva o dílo a že dílo bylo včetně víceprací převzato 10.7.2001.
Žalovaná namítala zánik žalobkyní uplatněné pohledávky na doplatek ceny díla ve výši 366 950 Kč v důsledku jednostranného zápočtu svých pohledávek vůči žalobkyni, a to smluvní pokutu za prodlení s předáním díla ve výši 223 214 Kč a dále pohledávky 7 357 Kč za ostrahu staveniště, 32 841 Kč za tzv. přípomoc, kterou žalovaná pro žalobkyni zajistila u třetí osoby, 28 075 Kč za prostoje způsobené nepřipraveností stavby na straně žalobkyně, 54 763 Kč za demontáž a montáž střešní konstrukce z důvodu nekvalitní práce žalobkyně a smluvní pokutu za porušení pravidel na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) ve výši 20 000 Kč. Soud prvního stupně neshledal důvodnost žalovanou uplatněné obrany, neboť dovodil, že žalovaná neprokázala existenci započtených pohledávek (skutečnou úhradu předložených faktur za požadované pohledávky, neprokázala porušení smluvních či jiných povinností žalobkyně, neprokázala vznik škody z titulu uplatněných pohledávek a příčinnou souvislost mezi tvrzeným vznikem škody a protiprávním jednáním žalobkyně; smluvní pokuta za prodlení s provedením díla nebyla účtována v souladu s ujednáními ve smlouvě o dílo; žalovaná ani neprokázala, že by došlo k opožděnému plnění v důsledku neplnění povinností žalobkyně v souvislosti s připraveností staveniště). S ohledem na uvedený závěr uložil žalované zaplatit žalobkyni doplatek ceny díla ve výši uplatněné žalobou.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom směru, že žalovaná neprokázala existenci pohledávky týkající se ostrahy staveniště a neprokázala vznik škody a ani příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalobkyně za prostoje způsobené nepřipraveností stavby na straně žalobkyně.
Při posouzení důvodnosti obrany žalované týkající se tzv. přípomoci, kterou měla žalovaná zajistit pro žalobkyni u třetí osoby, odvolací soudu dovodil, že tato pohledávka by mohla odpovídat eventuelně nároku z odpovědnosti za vady díla, jestliže k vynaložení finančních prostředků na montáž a demontáž střešní konstrukce mělo dojít v důsledku nekvalitně provedeného díla, ale ze zápisu o předání díla nevyplývá, že by dílo mělo vady a v řízení žalovaná netvrdila a ani neprokazovala, že by vady díla včas u žalobkyně reklamovala, proto s ohledem na ustanovení §440 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) uzavřel, že žalovaná nemůže uplatňovat případnou náhradu škody vzniklou vadami díla.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom směru, že neuznal za důvodnou ani obranu žalované týkající se započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty za prodlení s provedením díla, byť z jiného důvodu, když ujednání o smluvní pokutě nepovažoval odvolací soud pro jeho neurčitost za platné ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), bylo-li ve smlouvě v článcích 4.6. a 11.1 rozporuplně sjednáno počítání výše smluvní pokuty a nebylo ani jasně sjednáno, za jakých podmínek právo na tuto smluvní pokutu vzniká.
Odlišně odvolací soud posoudil důvodnost obrany žalované pouze u započtení pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč za porušení pravidel BOZP, když ze zápisu o kontrole ze dne 7.6.2001 byly zjištěny čtyři porušení pravidel předpisů BOZP, přičemž za každé takové porušení byla žalobkyně podle článku 11.3. smlouvy o dílo povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 5000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatelky odvolací soud neposoudil věc správně v žádném z případů, kdy se ztotožnil se soudem prvního stupně, že její obrana proti uplatněné pohledávce žalobkyně je nedůvodná. Navíc nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu prvního stupně, který zaujal v posuzované věci v druhém svém rozsudku zcela odlišný právní názor, byť nebyl ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho předešlé rozhodnutí zrušeno, zavázán žádným právním názorem. V uvedeném postupu soudů spatřuje dovolatelka porušení svého práva na spravedlivý proces, a to zejména tím, že odvolací soud svém zrušovacím usnesení nezavázal soud prvního stupně právním názorem, čímž se podílel na průtazích tohoto řízení. Dovolatelka blíže odůvodňuje svůj názor o nesprávnosti posouzení obrany žalované odvolacím soudem především u pohledávky týkající se tzv. „připomoci“, kdy je přesvědčena, že se nejednalo o vadu díla, ale bylo třeba pro tento případ aplikovat článek 3.4. a 6.4 smlouvy o dílo, podle nichž byla zmocněna upravovat svými pokyny rozsah prací a schvalovat záměnu materiálu s tím, že neprovedené práce budou odečteny od dohodnuté ceny díla. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm.b) o. s. ř., protože odvolací soud nezavázal ve svém zrušovacím usnesení soud prvního stupně závazným právním názorem a dovolání nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je-li napadené rozhodnutí postaveno jen na výkladu konkrétních smluvních ujednání a posouzení zcela konkrétních nároků.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že žalobu v rozsahu týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s přísl. zamítl. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s přísl., nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma, neboť podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, není žalovaná povinna zaplatit žalobkyni oněch 20 000 Kč s přísl. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud se proto dále zabýval zbývající částí dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 346 950 Kč s příslušenstvím.
Dovolání v této části není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak se nesprávně dovolatelka domnívá, neboť v dané věci sice soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, ale nebyl přitom vázán závazným právním názorem odvolacího soudu. Ve zrušovacím usnesení odvolací soud pouze konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a potřebu provedení dalších důkazů.
Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, tj. zda soud vyšel z nesprávného zjištění, že žalobkyně neprokázala zaplacení faktur, přípustnost dovolání neumožňují (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Brojí-li dovolatelka proti závěru odvolacího soudu o neurčitosti smluvní pokuty za prodlení s předáním díla, je třeba při posouzení této námitky vyjít z ustanovení §37 odst. 1 obč. zák, podle něhož musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Judikatura konstantně vychází z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) za použití §266 obch. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 36 pod č. 62).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vzhledem k tomu, že v dané věci se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jejich vztah z předmětné smlouvy o dílo se řídí obchodním zákoníkem a podle něj oba soudy uvedenou smlouvu posuzovaly. Ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba připomenout právní úpravu v §266 obch. zák. Toto ustanovení v odstavci 1 stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle odstavce 2 v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). V odstavci 4 je zakotveno, že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by právní závěr odvolacího soudu o neurčitosti smluvní pokuty, tak jak byla sjednána v článku 4.6. a 11.1. smlouvy o dílo byl v rozporu s hmotným právem, že by tato smluvní ujednání vyložil odvolací soud v rozporu s výše uvedenými výkladovými pravidly podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Odvolací soud učinil správný závěr, že ujednání o smluvní pokutě za prodlení s předáním díla je neurčité, když v článku 4.6. je sjednáno, že zhotovitel je povinen, bude-li v prodlení s předáním díla, zaplatit objednateli smluvní pokutu 0,5 % ze sjednané ceny díla (bez DPH) za každý den prodlení s výjimkou vyšší moci a v článku 11.1. je sjednána smluvní pokuta za prodlení zhotovitele se splněním sjednané doby provedení díla ve výši 0,5 % z celkové ceny díla za každý započatý den prodlení, pokud zhotovitel toto prodlení zapříčinil. Z takových ujednání ani výkladem podle §266 obch. zák. nebylo možno dovodit, za jakých podmínek právo na smluvní pokutu vzniká, bylo-li právo na smluvní pokutu v uvedených článcích formulováno odlišně.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelky týkající se pohledávky z titulu tzv. „připomoci“, použité žalovanou k započtení vůči části uplatněné pohledávky žalobkyně. Dovolací soud připomíná skutkové zjištění, z něhož vyšel odvolací soud, že montáž a demontáž střešní konstrukce, provedená třetí osobou, byla provedena v důsledku nekvalitně provedeného díla. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu nebyla montáž a demontáž střešní konstrukce změnou rozsahu prací, jak dovolatelka argumentuje odkazem na článek 3.4. smlouvy. Takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil a jak výše uvedeno, skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Jestliže tedy montáž a demontáž střešní konstrukce byla provedena jako důsledek nekvalitně provedeného díla, resp. vady díla, odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, aplikoval-li ustanovení §440 odst. 2 obch. zák., neboť bylo namístě požadovat náhradu za provedené práce spočívající v odstranění vad díla z titulu odpovědnosti za vady včasnou reklamací vad, což však žalovaná podle závěru odvolacího soudu netvrdila a ani neprokazovala. Podle uvedeného ustanovení není možné dosáhnout uspokojení uplatněním nároku z jiného právního důvodu, lze-li dosáhnout uspokojení uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a 437 obch. zák.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že dovolatelka neprokázala existenci pohledávek za ostrahu staveniště, za prostoje způsobené nepřipraveností stavby na straně žalobkyně a za demontáž a montáž střešní konstrukce z důvodu nekvalitní práce žalobkyně, dovolací soud je nucen konstatovat, že uvedený závěr není v rozporu s hmotným právem, jestliže existence uvedených pohledávek nevyplývá ze skutkových zjištění. Je namístě připomenout, že při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže skutkový stav věci před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Případná skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vychází z neúplného dokazování, jak dovolatelka namítá v souvislosti s prokazováním tvrzení žalobkyně o existenci pohledávek z titulu náhrady škody a poukazuje na nesprávný procesní postup soudu, pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel při v úvahu připadající přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jedná-li si se pouze o námitku ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Obdobně je důvodné posoudit i námitku žalované, že řízení je postiženo jinou vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou spatřuje v nesprávném postupu odvolacího soudu, který ve zrušovacím usnesení nezaujal právní názor. I v tomto případě dovolatel může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Ani v této posuzované části se však o takový případ nejedná, neboť dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu (průtahy řízení), aniž by se námitka týkala vyřešení otázky zásadního právního významu.
Napadené rozhodnutí tedy nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu