ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3042.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3042/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ABB s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 84-86, PSČ 186 00, IČO 49682563, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti žalované České spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČO 45244782, zastoupené Mgr. Martinem Hejným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o zaplacení částky 3 769 410,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 2/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2009, č. j. 6 Cmo 503/2008-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vlastislava Kusáka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Národní 32.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2008, č. j. 41 Cm 2/2008-44, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 769 410,68 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,25 % p.a. od 6. 9. 2006 do 31. 12. 2006, 9,5% p.a. od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, 9,75 % p.a. od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 a od 1. 1. 2008 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se v záruce č. 549128/06 vystavené dne 18. 5. 2006 pro žalobkyni jako věřitele zavázala vyplatit žalobkyni na první písemnou žádost, bez námitek vyplývajících z kupní smlouvy č. ABB KIA 01.2006 uzavřené mezi žalobkyní a klientem žalované, společností ELMA-THERM spol. s r.o., a objednávek této společnosti zde specifikovaných a bez přezkoumání předmětného právního vztahu jakoukoliv částku až do maximální výše zaručené částky 3 905 664 Kč. K žádosti musí být žalobkyní přiloženo její písemné prohlášení, že kupující nesplnil své platební závazky ze smlouvy/objednávek, a kopie neuhrazené faktury/faktur. Záruka je neodvolatelná a platná do 31. 8. 2006.
Z nesporného tvrzení účastníků řízení soud prvního stupně zjistil, že žalované byla dne 31. 8. 2006 doručena žádost žalobkyně ze dne 30. 8. 2006 o výplatu částky z předmětné záruky ve výši 3 905 664 Kč, jejíž součástí bylo i písemné prohlášení o tom, že společnost ELMA-THERM spol. s r.o. nesplnila své platební závazky z příslušné kupní smlouvy a objednávek. Součástí žádosti byly i fotokopie faktur vystavených žalobkyní na odběratele ELMA-THERM spol s r.o., jejichž fakturovaná výše korespondovala s požadovanou výplatou. Žalovaná uhradila žalobkyni pouze částku 136 148,23 Kč týkající se faktur s označenou splatností do 30. 8. 2008. Předmětem žaloby se staly faktury se splatností od 7. 9. 2006 do 29. 9. 2006.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná banka se zavázala plnit žalobkyni do částky 3 905 664 Kč na první výzvu bez námitek týkajících se smluvních vztahů mezi věřitelem a dlužníkem, aniž by žalovaná mohla oprávněnost fakturace přezkoumávat. Jedinou podmínkou (vedle písemné žádosti) byla povinnost předložit fotokopie „neuhrazených“ faktur a písemné prohlášení jak shora uvedeno. Soud prvního stupně se ztotožnil s výkladem žalobkyně, že „neuhrazenou“ fakturou se obecně rozumí nezaplacená faktura, kdy odběrateli již vznikl splatný závazek fakturovanou částku uhradit, aniž by musel nutně být tento závazek po datu splatnosti, tedy ve fázi prodlení. Podle soudu prvního stupně pokud žalovaná zamýšlela pod pojmem „neuhrazené faktury“ konkrétní podmínky výplaty, jak ve své obraně uvedla, nic jí nebránilo, aby v záruce tyto podmínky jasně specifikovala. Soud proto s odkazem na §266 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jako „obch. zák.“) námitky žalované neshledal důvodnými, neboť předmětnou bankovní záruku formulovala sama strana žalovaná. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalované ohledně rozporu výkonu práva žalobkyně se zásadami poctivého obchodního styku.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2009, č. j. 6 Cmo 503/2008-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je po právu. Žalovaná v dokumentu nazvaném záruka č. 549 128/06 ze dne 18. 5. 2006 uvedla, že vystavila ve prospěch žalobkyně neodvolatelnou záruku do maximální výše 3 905 664 Kč s tím, že se zavazuje vyplatit na její první žádost, bez námitek vyplývajících ze smlouvy a objednávek v záruce specifikovaných a bez přezkoumání předmětného právního vztahu, na účet žalobkyně jakoukoli částku až do maximální výše zaručené částky s tím, že k žádosti musí být připojeno písemné prohlášení žalobkyně, že kupující nesplnil své platební závazky ze smlouvy a objednávek a dále kopie neuhrazených faktur. Záruka byla platná do 31. 8. 2006.
Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobkyně požádala za trvání bankovní záruky (dne 30. 8. 2006) žalovanou o výplatu částky 3 904 664 Kč, a prohlásila, že společnost ELMA-THERM spol. s r.o. nesplnila své závazky ze smlouvy a objednávek, žalobkyně splnila první ze dvou podmínek bankovní záruky.
Ohledně druhé podmínky odvolací soud vyšel z toho, že záruční listina neobsahovala bližší specifikaci pojmu „neuhrazená faktura“. Současně z textu záruční listiny, ani z jiné skutečnosti nevyplývá, že by se za neuhrazenou fakturu považovala faktura, jejíž doba splatnosti již uplynula. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že je nepochybné, že písemné prohlášení, že kupující nesplnil závazky, se mělo týkat platebních závazků obsažených v předmětných fakturách, tedy že šlo o faktury neuhrazené.
Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jako „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky na zodpovězení následujících právních otázek, které doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny:
a) do jaké míry má vystavující banka právo přezkoumávat dokumenty, které měly být dle záručních podmínek doručeny vystavující bance společně s žádostí oprávněného o plnění z bankovní záruky;
b) jak lze vyložit pojem použitý v záručních podmínkách, a to s ohledem na komplexní obsah záruční listiny a povahu bankovní záruky jako zajišťovacího instrumentu;
c) zda může oprávněný za účelem žádosti o plnění z bankovní záruky prohlásit, že dlužník vůči němu nesplnil svůj závazek, a to již v době, kdy dlužníkovi stále ještě běží lhůta k řádnému splnění takového závazku. A zda je takové prohlášení za situace, kdy z bankovní záruky vyplývá úmysl vystavující banky plnit až tehdy, kdy je dlužník v prodlení, v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem;
d) zda oprávněný má vůbec právo uplatnit bankovní záruku, tj. doručit vystavující bance žádost o plnění ze záruky v případě, kdy nejsou objektivně splněny podmínky bankovní záruky.
Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná je toho názoru, že měla právo přezkoumat všechny dokumenty, které jí společně s žádostí o plnění z bankovní záruky žalobkyně předložila, a to minimálně v tom směru, zda splňují záruční podmínky. Ačkoli žalovaná nebyla oprávněna přezkoumávat podrobně předmětný právní vztah mezi společnostmi ABB a ELMA-THERM spol. s r.o., je žalovaná toho názoru, že byla oprávněna (a s ohledem na svou odpovědnost vůči dlužníkovi jako svému klientovi/příkazci ze záruky i povinna) prověřit, zda předložené dokumenty (prohlášení a faktury) spolu se žádostí o plnění z bankovní záruky splňují podmínky stanovené záruční listinou. Pokud by tomu tak nebylo, neměla by podmínka předložení dalších dokumentů stanovená v záručních podmínkách jakýkoli význam.
S ohledem na to, že žalovaná po přezkoumání dokumentů zjistila, že podmínky pro vyplacení bankovní záruky nejsou splněny, odmítla plnit z bankovní záruky v té části, na kterou se nesplnění stanovených podmínek vztahovalo.
Podmínka předložení dalších dokumentů vedle žádosti žalobkyně o plnění byla základním předpokladem pro poskytnutí plnění z bankovní záruky z toho důvodu, aby si žalovaná byla schopná alespoň formálně ověřit, zda je splněn základní požadavek pro plnění z bankovní záruky, a to že dlužník nesplnil vůči žalobkyni platební závazek řádně a včas. To bylo možné zjistit z předložených faktur, které obsahovaly údaj o příslušné peněžní částce, jež má být poskytnuta dlužníkem oprávněnému, a dále údaj o lhůtě, dokdy má společnost ELMA-THERM spol. s r.o. jako dlužník povinnost peněžitou částku žalobkyni uhradit.
Dovolatelka dále namítla, že výklad pojmu obsaženého v záručních podmínkách je třeba provádět s ohledem na kontext celé záruční listiny. Faktury, které žalovaná neproplatila, kvalifikovala nikoli jako neuhrazené faktury (podmínka obsažená v bankovní záruce), jelikož u nich stále běžela lhůta k řádnému zaplacení peněžitého závazku. Proto vyhodnotila i prohlášení žalobkyně o nesplnění platebních závazků dlužníkem jako nepravdivé a žádost žalobkyně o zaplacení v této části považovala za předčasnou. Soudy v průběhu řízení vyšly pouze z jazykového výkladu pojmu „neuhrazená faktura“. Dle dovolatelky bylo nezbytné při výkladu tohoto pojmu ve smyslu §266 odst. 1 obchodního zákoníku zkoumat i vůli jednajících osob. Úmyslem jednající osoby (žalované) bylo v daném případě plnit ze záruky až tehdy, kdy se dlužník (ELMA-THERM spol. s r.o.) ocitne v prodlení, jelikož bankovní záruka měla sloužit pouze jako zajištění za situace, kdy dlužník nesplní svůj závazek žalobkyni jako věřiteli řádně a včas. Výklad pojmu „neuhrazená faktura“ učiněný odvolacím soudem je tedy v rozporu s hmotným právem.
Pokud dlužníkovi stále běží lhůta k placení, má možnost uhradit své peněžité závazky řádně a včas, nelze hovořit o tom, že by dlužník svůj závazek nesplnil. Pokud tedy oprávněný za trvání lhůty ke splnění závazku prohlásí, že dlužník svůj závazek nesplnil, pak je dle názoru dovolatelky takové prohlášení nepravdivé, a jednání oprávněného je tak v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem.
Podle dovolatelky je nepřípustné, aby se žalobkyně snažila získat předčasně plnění od žalované jako bonitní banky za situace, kdy bankovní záruka končila platnost, a žalobkyně měla obavu o to, aby jí její dlužník řádně splnil platební závazky. Tento postup je jednoznačně v rozporu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku (dále jako „obč. zák.“) a současně v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 obch. zák.
Bankovní záruka je podle žalované pouze zajišťovacím instrumentem, z čehož plyne, že plnění z bankovní záruky nastupuje až ve chvíli, kdy dlužník nesplnil vůči oprávněnému svůj dluh v požadované výši řádně a včas, a je tudíž v prodlení.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za správný po stránce skutkové i právní. Žalobkyně považuje podané dovolání za nepřípustné, jelikož dovolatelkou předložené otázky nemají zásadní právní význam, jelikož se nejedná o otázky dosud dovolacím soudem neposuzované. Nejvyšší soud řešil povahu bankovní záruky v řadě rozhodnutí, na něž žalobkyně ve vyjádření odkazuje. V dané věci jde pouze o výklad termínu „neuhrazená faktura“, zda se jedná o fakturu po splatnosti nebo prostě jen o nezaplacenou fakturu. Žalobkyně je toho názoru, že „neuhrazená faktura“ je faktura, která byla vystavena, je ve splatnosti, ale nebyla ještě zaplacena.
Podle žalobkyně měla žalovaná právo přezkoumávat pouze to, zda jsou kopie neuhrazených faktur k žádosti přiloženy, ale nenáleželo jí právo zkoumat je z materiální stránky. Takové oprávnění by muselo být v záruční listině obsaženo.
Žalobkyně je toho názoru, že žalovaná celou dobu zaměňuje dva různé typy bankovních záruk vyplývající z §313 obch. zák., a sice bankovní záruku pro případ, že dlužník nesplnil určitý závazek, a bankovní záruku pro případ, že budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. U bankovní záruky vázané na splnění jiných podmínek není plnění banky vázáno na prodlení dlužníka. Z bankovní záruky nevyplývá, že plnění z ní je vázáno na řádné a včasné nesplnění závazku dlužníkem.
Výklad pojmu „neuhrazená faktura“ musí jít v pochybnostech k tíži strany, která jako první v jednání tento pojem použila (§266 odst. 4 obch. zák.), nehledě k tomu, že neuhrazená faktura není pouze fakturou po splatnosti. Z bankovní záruky navíc nelze dovodit úmysl žalované plnit až tehdy, kdy je dlužník v prodlení.
Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, resp. při dovození jeho přípustnosti rozhodl o zamítnutí dovolání.
V replice k vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaná trvá na tom, že uvedený právní spor má zásadní dopad na praxi při vystavování bankovních záruk i na rozhodovací činnost soudů obecně. Žalovaná namítá, že ji nelze zbavit práva přezkoumat soulad předložených dokumentů se záručními podmínkami. Z okolností případu a textu záruční listiny vyplývá vůle České spořitelny plnit až tehdy, kdy dlužník nesplní řádně a včas, tj. kdy se ocitne v prodlení. Uvedená bankovní záruka neměla být platebním instrumentem, ale sloužila k zajištění závazku. Předložené prohlášení žalobkyně neodpovídalo skutečnosti, jelikož v době jeho předložení běžela dlužníkovi stále ještě lhůta pro řádné splnění jeho závazku. Tím, že žalobkyně učinila takové prohlášení, porušila dobré mravy a pravidla poctivého obchodního styku. Žalobkyně tak vůbec neměla právo uplatňovat své nároky, a to za situace, kdy dlužník nebyl v prodlení a stále mu běžela lhůta k řádnému plnění závazku.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda dovolání je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení dané věci je postaveno na výkladu konkrétního právního úkonu – záruční listiny vystavené dne 18. 5. 2006 žalovanou. Za této situace nelze tedy činit obecné závěry ohledně práv a povinností vyplývajících z této záruční listiny. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí by byl naplněn tehdy, pokud by odvolací soud vyložil tuto právní listinu v rozporu s hmotným právem.
Z textu záruční listiny podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího se podává, že se v ní žalovaná zavázala vyplatit žalobkyni na první písemnou žádost, bez námitek vyplývajících z kupní smlouvy č. ABB KIA 01.2006 uzavřené mezi žalobkyní a klientem žalované, společností ELMA-THERM spol. s r.o., a objednávek této společnosti zde specifikovaných a bez přezkoumání předmětného právního vztahu jakoukoliv částku až do maximální výše zaručené částky 3 905 664 Kč. K žádosti o plnění z bankovní záruky musela žalobkyně přiložit její písemné prohlášení, že kupující nesplnil své platební závazky ze smlouvy/objednávek, a kopie neuhrazené faktury/faktur. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně přeložila jednak prohlášení, že společnost ELMA-THERM spol. s r.o. nesplnila své závazky ze smlouvy a objednávek, a dále že k výzvě k plnění z bankovní záruky předložila seznam neuhrazených faktur, jejichž úhrady se domáhala.
Podle §313 obch. zák. vzniká bankovní záruka písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla požádána písemně věřitelem (§317 obch. zák.).
Jak je patrné ze znění záruční listiny, bankovní záruka byla sjednána „bez námitek“. Není-li banka podle záruční listiny oprávněna přezkoumávat předmětný právní vztah, nebyla oprávněna přezkoumávat ani oprávněnost fakturace ani splatnost pohledávek, jejichž plnění bylo bankovní zárukou zajištěno. Nejsou-li v bankovní záruce sjednány námitky, které může banka uplatňovat vůči věřiteli, je banka oprávněna pouze k formálnímu přezkumu věřitelem předložených dokumentů. Z toho plyne, že banka není oprávněna věcně přezkoumávat, zda obsah předložených dokumentů je pravdivý či nepravdivý, zda předložené faktury byly již uhrazeny či zda se jedná o neuhrazené faktury, zda lze za neuhrazené faktury považovat faktury před či po splatnosti apod., nejsou-li tyto námitky v textu bankovní záruky zahrnuty. Případná odpovědnost za předložení neplatných dokumentů či dokumentů obsahujících nepravdivé informace (např. při přeložení nepravdivého prohlášení o tom, že dlužník nesplnil své závazky, ač je ještě dle dohody s věřitelem neměl plnit, a podle dohody mezi dlužníkem a věřitelem měla bankovní záruka zajišťovat pouze pohledávky věřitele po splatnosti; případně předložení kopií neuhrazených faktur v rozporu s dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o zajištění vzájemných závazků prostřednictvím bankovní záruky, z níž by vyplývalo, že neuhrazenými fakturami byly míněny faktury po splatnosti; případně předložení kopie již uhrazených faktur, na jejichž základě by bylo z bankovní záruky plněno opakovaně), stíhá věřitele. Podle §321 odst. 4 obch. zák. totiž věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou.
Výklad pojmu „neuhrazená faktura“ s ohledem na dobu její splatnosti, kterého se dovolatelka domáhá, je proto v souvislosti povinností banky plnit z bankovní záruky nerozhodný. Podle záruční listiny mělo být předloženo prohlášení, že dlužník nesplnil své platební závazky a měly být předloženy kopie neuhrazených faktur, a to bez ohledu na jejich splatnost. Jelikož bankovní záruka nehovořila o tom, že neuhrazené faktury musí být po splatnosti a že by se i prohlášení o nesplnění závazků dlužníka muselo týkat pohledávek po splatnosti, je nutné dospět k závěru, že v okamžiku uplatnění bankovní záruky byly naplněny formální podmínky požadované záruční listinou k poskytnutí plnění z bankovní záruky – předložení prohlášení o nesplnění závazků dlužníkem a kopií neuhrazených faktur.
Dovolatelka dále namítá, že jednání žalované, která se snažila získat předčasné plnění z bankovní záruky z důvodu obavy z nesolventnosti dlužníka, je v rozporu s dobrými mravy a současně v rozporu s poctivým obchodním stykem. Tyto námitky dovolatelky jsou s ohledem na obsah bankovní záruky a sjednané podmínky jejího uplatnění nepřípadné. Byla-li bankovní záruka sjednána „bez námitek“, tj. bez ohledu na možnost přezkoumání předmětného právního vztahu a tím i splatnosti pohledávek, jejichž plnění bylo zárukou zajištěno, nelze výzvu žalované o plnění z bankovní záruky považovat za jednání rozporné s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem. Rozhodné pro plnění z bankovní záruky je naplnění podmínek obsažených v záruční listině, která pro uplatnění bankovní záruky vyžadovala pouze předložení prohlášení, že kupující nesplnil své platební závazky, a předložení kopií neuhrazených faktur, a to bez ohledu na splatnost platebních závazků kupujícího. Uplatnění plnění z bankovní záruky v souladu s doslovným zněním bankovní záruky, které o splatnosti či nesplatnosti závazků či předkládaných faktur nehovoří, nemůže být v rozporu s poctivým obchodním stykem či dobrými mravy.
Z výše uvedeného vyplývá, že s ohledem na znění bankovní záruky nejsou závěry odvolacího soudu, že předložením prohlášení věřitele a kopií neuhrazených faktur byly splněny formální podmínky obsažené v bankovní záruce pro poskytnutí plnění věřiteli, v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku poskytnutí plnění z bankovní záruky v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalované přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu