ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3071.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3071/2019-558
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Jaroslava Fejty , se sídlem v Brně, Marešova 305/14, insolvenčního správce dlužníka AIRCONDITION.CZ, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Stránského 1350/35, identifikační číslo osoby 26310821, zastoupeného Mgr. Romanou Andělovou, advokátkou se sídlem v Brně, Marešova 305/14, proti žalované J. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, o zaplacení 401.502 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 7 Cm 103/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 17/2019-523, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 17/2019-523, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. (17) 7 Cm 103/2010-488, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2019, č. j. (17) 7 Cm 103/2010-514, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. (17) 7 Cm 103/2010-488, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2019, č. j. (17) 7 Cm 103/2010-514, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 401.502 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalované a České republice (výrok II. a III.).
2. Podle odůvodnění soud prvního stupně vzal za prokázaný vznik závazku ze smlouvy o dílo z nabídky ze dne 18. 2. 2009, akceptované žalovanou dne 12. 3. 2009, přičemž následně došlo z nabídky ze dne 7. 9. 2009 k rozšíření předmětu díla a navýšení smluvené ceny díla. Sporným mezi účastníky nebylo bezvadné provedení vzduchotechniky z nabídky ze dne 7. 9. 2009, kterou došlo k rozšíření předmětu díla a navýšení smluvené ceny. Vadnou měla být shledána pouze vzduchotechnika instalovaná v herně. Ze smlouvy o dílo jako celku vyplynul pro zhotovitele díla závazek instalovat vzduchotechniku, klimatizaci, měření a regulaci v místě herny, včetně vzduchotechniky sociálního zařízení, a závazek žalované za zhotovené dílo zaplatit cenu 401.502 Kč. Úmyslem smluvních stran při sjednání předmětného závazku byla dohoda o zhotovení funkčního technického zařízení. Vůlí žalované jako objednatele díla, neodborníka a laika v oblasti vzduchotechnických zařízení, bylo získat pro jí provozovanou hernu a přilehlé prostory vzduchotechnické zařízení, které zabezpečí tepelnou klimatizaci (vytápění či chlazení) a odvětrání herny, tj. klimatizaci, která umožní při běžném obsazení herny bezproblémový tichý chod zařízení měnícího teplotu vnitřních prostor a v nich také čistého vzduch. Vůlí žalované tedy nebylo získat zařízení, které bude hlučné, které nebude dostatečně měnit teplotu vzduchu v herně a které navíc nebude hernu a přiléhající prostory řádným způsobem odvětrávat. Obsahem cenových nabídek bylo prokázáno, že mezi smluvními stranami byla sjednána záruka v rozsahu 24 měsíců.
3. Předání díla měl soud prvního stupně za prokázané z protokolu ze dne 17. 9. 2009, ve kterém byly vytčeny vady díla spočívající v posunutí výústků a byl uplatněn i požadavek objednatele na dodání manuálu. Obě tyto vady byly dle obsahu technické zprávy z 8. 10. 2009 odstraněny. Z provedených důkazů však soud prvního stupně nevzal za prokázané, že žalobce jako zhotovitel díla splnil svůj závazek podle §554 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), tj. že řádně provedl dílo jeho komplexním ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, protože dovodil, že v posuzované věci dílo nebylo provedeno jako celek, neboť spolu s ním nebylo žalované jako objednateli díla předáno protokolární vyhodnocení na díle realizovaných zkoušek, které měl povinnost provést žalobce jako zhotovitel díla podle technických norem platných v rozhodné době. Znaleckým posudkem Ing. Toufara bylo jednoznačně prokázáno, že bez ohledu na to, zda ujednání o povinnosti provést zkoušky bylo mezi účastníky smlouvy smluveno, povinnost provést zkoušky a výsledky o nich zachytit do příslušných protokolů vycházela z platné technické normy ČSN EN 12599, která sice není obecně závazným právním předpisem, ale pro žalobce jako odborníka v dané oblasti se jednalo o normu závaznou, a bylo tak jeho povinností podle této normy postupovat, zkoušky provést, zachytit je do protokolu a ten spolu s projektovou dokumentací skutečného provedení díla žalované předat. V případě, že by tak žalobce učinil, bylo by najisto postaveno, jaké hodnoty vykazovalo dílo v době jeho ukončení a předání žalované, a znalec by mohl stanovit, zda dílo naplňovalo požadavky stanovené obsahem závazku ze smlouvy o dílo, tedy zda dílo bylo zhotoveno v souladu se zadáním a projektovou dokumentací, zda bylo zhotoveno řádně již v době předání či následně v době provozu vykazovalo vady. Absenci těchto dokumentů pak jako důsledek porušení povinností z ČSN EN 12599 nelze přičítat k tíži žalované. Soud prvního stupně uvedl, že ačkoliv normy ČSN nejsou obecně závaznými právními předpisy a z toho důvodu nemohou být součástí soukromoprávního vztahu založeného smlouvou o dílo uzavřenou mezi žalovanou jako objednatelem a dlužníkem jako zhotovitelem a nemohou tak vymezovat jejich vzájemná práva a povinnosti, tedy i v posuzované věci povinnost zhotovitele realizovat zkoušky a měření provedeného a předávaného díla a o jejich výsledku vypracovat předávací protokol, který měl tvořit nedílnou součást dokumentace o zhotoveném díle, pak nebylo-li ve smlouvě o dílo sjednáno nic jiného, mělo dílo odpovídat obvyklým standardům, které bylo lze v souladu s ČSN očekávat v podobných případech podle daných obvyklých zvyklostí v posuzovaném předmětu plnění a rozhodné době, protože v opačném případě by při přijetí závěru, že ČSN nebyla pro žalobce jako zhotovitele díla závazná, by smlouva o dílo byla uzavřena neplatně, jelikož by nebylo možné posoudit určitost předmětu a rozsahu plnění díla, pokud se smluvní strany na přesných parametrech a rozsahu povinností a zkoušek nedohodly, a za takové situace by nebylo objektivně ověřitelné, zda dílo bylo zhotoveno právě podle obvyklých standardů a obvyklých zvyklostí.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně řádného ukončení a předání díla. Protože nebyla smluvena odchylka z §548 odst. 1 obch. zák., nemohl zhotoviteli díla vzniknout nárok na zaplacení ceny díla, neboť dílo nebylo řádně provedeno k okamžiku jeho předání. Soud prvního stupně proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Nad rámec výše uvedeného doplnil, že žalovaná v rámci včasných reklamací skrytých vad uplatnila vady nedostatečné teplotní regulace, nedostatečného odvětrávání a vlivu na výpadky kotle, které nebyly sice jednoznačně prokázány, ale stalo se tak z důvodu nesoučinnosti žalobce jako zhotovitele díla, což ovšem s ohledem na shora uvedené právní posouzení se závěrem, že zhotovitel neprovedl dílo jeho řádným ukončením a předáním žalované, nebylo již významné.
5. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud nejdříve uzavřel, že existence vad řízení daná není, soud prvního stupně řízení vadami nezatížil. Pokud jde o skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, odvolací soud je považuje za správná a ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vycházel. K výtkám žalobce ohledně nesprávného zjištění skutkového stavu týkajícího se odstoupení od smlouvy žalovanou odvolací soud uvedl, že jsou pro posouzení věcné správnosti napadeného rozsudku irelevantní, neboť soud prvního stupně výslovně uvedl, že právním posouzením otázky, zda odstoupení žalované od smlouvy bylo platným právním úkonem žalované, se nezabýval, a to s ohledem na právní posouzení, že zhotovitel neprovedl dílo jeho řádným ukončením a předáním žalované. Odvolací soud dále uvedl, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, že účastníci řádné provedení díla nevázali na provedení dohodnutých zkoušek dle §555 odst. 2 obch. zák., je správné a podle tohoto ustanovení soud prvního stupně ani zjištěný skutkový stav neposuzoval. Řádné provedení díla soud prvního stupně neposuzoval jako vázané na provedení dohodnutých zkoušek, ale na to, že podle tehdy platné technické normy ČSN EN 12599 bylo povinností žalobce podle ní postupovat, zkoušky provést, zachytit je do protokolu, a i když by ho žalované nepředal, mohl by jedině protokol o jejich provedení prokázat, jaké hodnoty dokončené dílo vykazovalo v době jeho předání žalované, a zda tedy by splňovalo požadavky funkčnosti. Odvolací soud uzavřel, že žalobci se tedy nepodařilo prokázat, že by dílo pro žalovanou provedl řádně podle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí v daném místě a ke smluvenému předmětu díla, a závěr, že ho neprovedl řádně, je správný.
II. Dovolání a vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu všech jeho výroků, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda i v případě, že dva soukromoprávní subjekty nesjednají přímo ve smlouvě o dílo, že se zhotovení díla řídí konkrétní technickou normou ČSN, vyplývá ze smlouvy o dílo povinnost zhotovitele se takovou technickou normou řídit a provedení díla v rozporu s touto normou je porušením povinnosti zhotovitele řádně dokončit dílo. Dále má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že je třeba, aby žalobce i prokázal, že dílo provedl dle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí v daném místě ve vztahu ke smluvenému předmětu díla.
8. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru soudu prvního stupně (odvolací soud tento závěr potvrdil), že dílo dokončeno nebylo, a to z důvodu, že žalobce neprokázal, že dílo bylo zhotoveno řádně (dle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí v daném místě a ke smluvenému předmětu díla, neboť smlouva o dílo neobsahovala žádné ujednání o kvalitě provedení díla), přičemž tento svůj závěr soud dovodil ze skutečnosti, že dlužník v rozporu s technickou normou ČSN EN 12599, platnou a účinnou v době zhotovování díla, neprovedl normou předepsané zkoušky zhotoveného díla, nezachytil je do předepsaného protokolu a tento nepředal žalované. Dovolatel namítá, že uvedený závěr činí technické normy automaticky závaznými pro účastníky soukromoprávních vztahů, neboť dle tohoto závěru stanovuje technická norma standard provedení díla všude tam, kde chybí jiné ujednání mezi smluvními stranami. Argumentuje tak, že pokud měly strany smlouvy v úmyslu učinit technickou normu mezi nimi závaznou, nic jim nebránilo, aby si ve smlouvě o dílo sjednaly, že se jejich vztah bude touto normou řídit. Namítá rovněž, že soudy obou stupňů ve svém rozhodnutí konstatují, že dlužník nesplnil povinnosti dle normy ČSN EN 12599, aniž by tato vůbec byla jako důkaz v řízení provedena. Dovolatel dále soudům nižších stupňů vytýká, že rozšířily břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalobce ohledně splnění povinnosti dokončit a předat dílo. Argumentuje tím, že pokud objednatel tvrdí, že dílo mělo vady, a proto nebylo řádně dokončeno, je pak na něm, aby takové vady tvrdil a v řízení prokázal. Dovolatel tvrdí, že požadavek, aby žalobce jako zhotovitel v řízení prokázal, že dílo bylo provedeno podle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí v daném místě a ke smluvenému předmětu díla, je prakticky nesplnitelný. Dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že v případě blíže nespecifikovaného tvrzení žalované o tom, že dílo nebylo řádně dokončeno, je na žalobci jako zhotoviteli, aby prokázal, že dílo provedl ve sjednané jakosti, k čemuž nepostačuje předávací protokol. Konečně dovolatel namítá, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou (odvolací soud ji následně svým rozhodnutím posvětil), když přihlédl k novému tvrzení o tom, že dlužník měl povinnost provést zkoušky dle technické normy ČSN EN 12599, a postupoval tak v rozporu s §118b odst. 1 o. s. ř.
9. Žalovaná podala k dovolání žalobce vyjádření s tím, že jej navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.)] po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
11. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se svým závěrem, kdy řádné provedení díla vázal na skutečnost, že podle tehdy platné technické normy ČSN EN 12599 bylo povinností žalobce jako zhotovitele podle ní postupovat, tzn. provést zkoušky a zachytit je do protokolu, s tím, že by mohl jedině protokol o jejich provedení prokázat, jaké hodnoty dokončené dílo vykazovalo v době jeho předání žalované a zda tedy splňovalo požadavky funkčnosti, a s ohledem na uvedené uzavřel, že žalobce neprokázal, že by dílo pro žalovanou provedl řádně podle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí v daném místě a ke smluvenému předmětu díla, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. V ustanovení §4 odst. 1 (in fine) zák. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, se výslovně uvádí, že česká technická norma není obecně závazná.
15. Otázkou závaznosti technických norem se zabýval Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 603/2013, či v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2612/2016, v nichž uvedl, že technické normy jsou obecně nezávazné.
16. Obdobně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, uvedl, že ČSN jsou považovány za kvalifikovaná doporučení (nikoliv příkazy) a jejich používání je nezávazné, jen dobrovolné. V určitých případech ale může vzniknout povinnost postupovat v souladu s ČSN, především na základě ustanovení právního předpisu, který stanoví, že ve vztazích upravených tímto právním předpisem je nutno dodržovat české technické normy. V takových případech lze o určité závaznosti těchto norem hovořit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 5 As 69/2009-86, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že technické normy nejsou obecně závazné, v určitých případech se však stanou obecně závaznými, pokud na ně konkrétní právní předpis výslovně odkáže).
17. Odvolací soud však v intencích výše uvedené judikatury nepostupoval.
18. V projednávané věci odvolací soud řádné provedení díla vázal na skutečnost, že podle tehdy platné technické normy ČSN EN 12599 bylo povinností žalobce podle ní postupovat, tzn. provést zkoušky a zachytit je do protokolu, s tím, že by mohl jedině protokol o jejich provedení prokázat, jaké hodnoty dokončené dílo vykazovalo v době jeho předání žalované a zda tedy splňovalo požadavky funkčnosti. S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by dílo pro žalovanou provedl řádně podle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí v daném místě a ke smluvenému předmětu díla. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom povinnost žalobce jako zhotovitele postupovat podle technické normy ČSN EN 12599 dovodil ze znaleckého posudku Ing. Toufara, dle něhož bylo jednoznačně prokázáno, že povinnost provést zkoušky a výsledky o nich zachytit do příslušných protokolů vycházela z platné ČSN EN 12599 s tím, že pro zhotovitele díla jako odborníka v dané oblasti se jednalo o normu závaznou, a bylo tak povinností žalobce podle této normy postupovat, zkoušky provést a zachytit je do protokolu.
19. Dovodil-li tedy odvolací soud, že bylo povinností žalobce provést zkoušky a výsledky o nich zachytit do příslušných protokolů, neboť pro žalobce jako zhotovitele byla ČSN EN 12599 závazná (aniž by ze skutkových zjištění vyplynulo, že strany takovou závaznost předmětnou technickou normou sjednaly), je jeho právní závěr nesprávný.
20. Nesprávný je proto též závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal, že by dílo pro žalovanou provedl řádně podle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí v daném místě a ke smluvenému předmětu díla, kdy tento závěr dovozuje z porušení povinnosti z ČSN EN 12599, tj. povinnosti provést zkoušky a výsledky o nich zachytit do příslušných protokolů.
21. Podle ustanovení §264 obch. zák. při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem (odstavec 1). Obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními tohoto zákona, jež nemají donucující povahu (odstavec 2).
22. V rozsudku ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, Nejvyšší soud uvedl, že z ustanovení §264 obch. zák. je zřejmé, že právní význam obchodních zvyklostí při jejich vlivu na práva a povinnosti účastníků závazkového vztahu je různý podle toho, zda účastníci ve smlouvě na určité obchodní zvyklosti odkáží (odst. 2 cit. ustanovení), či smlouvu uzavřou bez odkazu na obchodní zvyklosti (odst. 1 cit. ustanovení). Zatímco v prvém případě staví zákon odkazované obchodní zvyklosti na roveň smluvních ujednání, která se použijí před dispozitivními ustanoveními zákona, tak ve druhém případě obchodní zvyklosti nemají přednost ani před smlouvou a ani před dispozitivními ustanoveními zákona a pouze se k nim při určení práv a povinností ze závazkového vztahu přihlíží. To znamená, že v tomto případě (§264 odst. 1 obch. zák.) obchodní zvyklosti nemají kvalitu právní normy (pramene práva) ani kvalitu smluvního ujednání, a proto nemohou být důvodem pro vznik, změnu či zánik práv a povinností vyplývajících pro účastníky závazkového vztahu ze smlouvy a z právního předpisu. Proto je text zákona „Při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem...“ v literatuře interpretován pouze jako výkladové pravidlo při určení práv a povinností ze závazkového vztahu (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, strana 905).
23. Z uvedeného rozhodnutí se podává, že i kdyby bylo v nyní posuzované věci obchodní zvyklostí ke smluvenému předmětu díla provádět zkoušky a výsledky o nich zachytit do příslušných protokolů dle ČSN EN 12599 a žalobce by takto nepostupoval, nemohlo by se jednat o porušení povinností žalobcem ve smyslu porušení smluvního závazku, neboť v tomto případě by daná obchodní zvyklost nezakládala povinnosti vyplývající pro žalobce jako zhotovitele ze smlouvy.
24. Pro odvolací soud bylo rozhodující, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by dílo pro žalovanou provedl řádně podle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí, přičemž otázku řádného provedení díla vázal (jak bylo již výše uvedeno) nesprávně na porušení povinností z technické normy. Za tohoto stavu je pak nesprávný i samotný závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobce jako zhotovitele, že se mu nepodařilo prokázat, že by dílo provedl řádně podle obvyklých standardů a obchodních zvyklostí.
25. Z výše uvedených důvodů proto nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a nemůže obstát. Dovolání žalobce je tudíž i důvodné.
26. Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení otázky povinnosti žalobce jako zhotovitele provést zkoušky a výsledky o nich zachytit do příslušných protokolů se již dovolací soud nezabýval námitkou, že soudy postupovaly v rozporu s §118b odst. 1 o. s. ř. a zatížily řízení zásadní vadou.
V. Závěr
27. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu, včetně opravného usnesení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
28. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu