ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3199.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3199/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně L. P. C. a. s., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti žalované F. P., spol. s r.o., zastoupené Mgr. L. K., advokátkou, o ochranu proti porušení práv k ochranné známce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 89/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 301/2006-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 034,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. L. K., advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č. j. 32 Cm 89/2005-106, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se vysílání v televizi audiovizuálních záznamů obsahujících slovní spojení B. V. I., Inc. (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků řízení, že žalovaná pravidelně užívala při vysílání audiovizuálních záznamů americké produkce smluvní spojení B. V. a to v širším slovním spojení B. V. I., Inc. Toto slovní spojení bylo obsaženo v samotném závěru audiovizuálních záznamů, v době podání žaloby se jednalo například o seriál K. T. nebo seriál S.: O. Soud prvního stupně při posuzování zaměnitelnosti slovního spojení B. V. I., Inc. a kombinované ochranné známky žalobkyně dospěl k závěru, že se nejedná o zaměnitelná označení (§8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). Rozlišujícím prvkem, který je výrazný a dominantní, je zejména vyobrazení tančících hudebníků na ochranné známce žalobkyně. Mimo to i slovo Club má v tomto konkrétním případě výraznou rozlišovací schopnost. Soud prvního stupně dále konstatoval, že tvrzeným chováním žalované strany nebyla ohrožena práva žalobkyně k ochranné známce. Produkce společnosti D. E., Inc. je známá několika generacím českých diváků a průměrný divák by si jistě označení v závěru amerického filmu či seriálu nespojoval s ochrannou známkou žalobkyně a žádná taková souvislost by ho ani nenapadla. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl i z důvodu obsaženého v §2 písm. d) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, který reguluje ochranu známek, které jsou na území České republiky všeobecně známé.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 301/2006-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně, že k zásahu do práv žalobkyně k ochranné známce jednáním žalované nedošlo. Odvolací soud doplnil k návrhu žalobkyně skutková zjištění o obsah rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. dubna 2006. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud při posuzování kolidujícího označení tvořeného slovy B. V. I., Inc. ve vztahu k označení chráněnému jako kombinovaná ochranná známka žalobkyně k závěru, že nejde o stav kolize podle §8 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Podle odvolacího soudu je z pohledu průměrného televizního diváka vyloučena jakákoli pravděpodobnost záměny označení B. V. I., Inc. a ochranné známky žalobkyně. Tento závěr podporuje i fakt, že chráněná ochranná známka je známkou kombinovanou, která je tvořena obrazovou částí (hudebníci) a částí textovou (B. V. C.), přičemž na první pohled upoutávajícím prvkem je obrázek skupiny tří hudebníků, který ve spojení s textem a zejména slovem Club vyvolává představu místa pro zábavu. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví a jeho předsedy se týká přihlášení slovní ochranné známky ve znění B. V. a zkoumání tohoto znění ve vztahu ke starší kombinované ochranné známce žalobkyně ve znění B. V. C., jde tedy o posuzování jiného výchozího stavu a závěry obou rozhodnutí tak nelze ani zčásti převzít pro hodnocení případné zaměnitelnosti označení B. V. I. a označení chráněného ochrannou známkou. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož má za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka je toho názoru, že její ochranná známka je zaměnitelná s obsahem audiovizuálních záznamů, které vysílá žalovaná. Dovolatelka namítá, že při posuzování podobnosti ochranné známky (označení) může být rozhodující i podobnost pouze v jediném aspektu. Proto je prioritní úvaha, které elementy posuzovaných označení jsou shodné, nikoli úvaha o tom, které jsou odlišné. Vůdčí ideou známkového práva jsou široké možnosti každého přihlašovatele ve volbě známkového motivu a prvků označení, které nemohou ani v nejmenším evokovat příbuznost s označeními již zapsanými. Dovolatelka dále argumentuje závěry, ke kterým dospěl Úřad průmyslového vlastnictví při posuzování přihlášky společnosti D. E., Inc. a D. c. k zápisu ochranné známky B. V. Dovolatelka je toho názoru, že i když je v namítané ochranné známce přítomen další obrazový prvek stylizovaných postav hudebníků, existuje možnost, že by spotřebitel s ohledem na koncentraci pozornosti na slovní prvek mohl vnímat obě porovnávaná označení jako podobná. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, jelikož v posuzované věci nejde o právní otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam a nejde ani o otázku, která by byla soudy rozhodována rozdílně. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, odkázala žalovaná na svou argumentaci obsaženou ve všech předložených vyjádřeních v průběhu řízení a zaznamenanou v protokolech z jednání před soudem prvního a druhého stupně.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka přípustnost svého dovolání odůvodňuje tím, že se v napadeném rozhodnutí jedná o právní otázku, která je soudy posuzována rozdílně, z čehož dovolatelka dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Otázka zaměnitelnosti ochranné známky s určitým jiným označením je skutečně otázkou, která je různými soudy posuzována rozdílně, protože soudy v těchto věcech posuzují individuální znaky ochranných známek v konkrétních případech a jejich nebezpečí záměny s konkrétními jinými označeními. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, pro jejich judikaturu. Otázku výsledku posouzení právního hodnocení zaměnitelnosti namítaného označení s označením chráněným jako ochranná známka nelze považovat za otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. §237 odst. 3 o. s. ř. Řešení této právní otázky postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť je významné právě a jen pro danou konkrétní věc, závisí na zcela konkrétních skutkových okolnostech. Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí tedy může být posuzován pouze z hlediska otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal, že by tomu tak bylo.
Při rozhodování o tom, zda došlo užíváním podobného označení k porušení práv k ochranné známce podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutné vycházet z toho, zda existuje mezi takovým podobným označením a ochrannou známkou nebezpečí záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Na posouzení existence nebezpečí záměny má vliv řada faktorů. Vždy se jedná o posuzování konkrétních projednávaných případů, proto se nelze zpravidla omezovat jen na srovnávání samotných označení, ale je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem, které by mohly mít na vznik nebezpečí záměny podobného označení a ochranné známky vliv. Mezi tyto faktory je tak třeba zařadit především povědomí o ochranné známce na trhu, její celosvětová proslulost, asociace, která může vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, stupeň podobnosti, která může vzniknout mezi ochrannou známkou a podobným označením a mezi označenými výrobky nebo službami. Nebezpečí záměny označení se potom posuzuje především okem tzv. průměrného zákazníka, pro něhož jsou zaměnitelná především taková označení, která se shodují ve výrazném prvku, v dominující části označení. Z tohoto pohledu je důležitý celkový dojem, který porovnávaná označení vyvolávají, nikoli podobnost v nepodstatných jednotlivostech. Posuzování nebezpečí záměny je tak velmi specifickým procesem, který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a nelze pro jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kriteria.
Odvolací soud hodnotil zaměnitelnost ochranné známky a označení uvedeného v závěru televizních seriálů vysílaných žalovanou především z hlediska komplexního pohledu na obě označení. Dospěl přitom k závěru, že není-li namítané označení totožné s označením chráněným jako ochranná známka a naopak je natolik rozdílné, že veřejnost při spatření jednoho či druhého označení není nijak matena, nespojuje si obě označení navzájem k sobě, nemá ani žádné pochybnosti o původu pod označením nabízeného zboží či služeb, pak zde takové nebezpečí záměny včetně asociací není. Odvolací soud pro hodnocení zaměnitelnosti předmětných označení zvolil kritéria, která odpovídají obecně uznávaným kritériím pro posuzování nebezpečí záměny ochranné známky a podobného označení. V posuzovaném případě bylo třeba přihlédnout ke specifickým faktorům, a to situaci, kdy a kde se označení B. V. I., Inc. vyskytovalo (v závěrečných titulcích audiovizuálního záznamu nebo jako součást loga společnosti, která záznam uváděla, přičemž produkce této společnosti je známá generacím i českých diváků). Je třeba souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že průměrný divák by si označení v závěru filmu či seriálu této americké společnosti jistě nespojoval s ochranou známkou žalobkyně. Je třeba přihlédnout i k tomu, že textová část označení se nesestává pouze ze slov „B. V.“, která jsou součástí ochranné známky žalobkyně, ale je doplněna i o další textovou část „I., Inc.“, což vyvolává v průměrném divákovi televize dojem, že se jedná o název „nějaké zahraniční společnosti“, která má na produkci audiovizuálního záznamu podíl. Dále je třeba přihlédnout ke složení ochranné známky žalobkyně a označení užívaného žalovanou. Všechny tyto specifické okolnosti vylučují nebezpečí záměny ochranné známky žalobkyně a označení užívaného žalovanou, jak správně uzavřel odvolací soud.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, jelikož odvolací soud aplikoval na danou situaci správný právní předpis, který správně vyložil a posoudil nebezpeční záměny ochranné známky a označení užívaného žalovanou skrze odpovídající kritéria. Závěry, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, jsou v souladu se smyslem a účelem zákona o ochranných známkách.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 2 250 Kč [§8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením 19% náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 484,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu