ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3229.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3229/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu Majdalenky, se sídlem v Brně, Majdalenky 855/25, PSČ 638 00, IČO 26281163, zastoupeného Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti žalované OSS Brno, s.r.o., se sídlem v Brně, Myslivečkova 8, IČO 46901850, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 222/5, PSČ 602 00, o zaplacení částky 923 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 198/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2014, č. j. 28 Co 215/2012-41, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 2. března 2012, č. j. 17 C 198/2011-29, zamítl námitku žalované, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci.
Soud prvního stupně zjistil, že spor mezi stranami se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které odpovídá hodnotě neprovedených prací a nespotřebovaného materiálu při provedení díla žalovanou pro žalobce, a to na základě smlouvy o dílo ze dne 15. srpna 2008, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 30. 9. 2008. Z článku X bodu 2 smlouvy o dílo soud zjistil, že se účastníci dohodli na tom, že všechny spory obou smluvních stran vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou rozhodčího soudu. V dodatku č. 1 ke smlouvě bylo toto ustanovení změněno tak, že v rozhodčím řízení budou rozhodovat namísto jednoho tři rozhodci. Soud dále zjistil, že žalobce byl při uzavírání smlouvy i dodatku č. 1 zastoupen JUDr. L. K., který smlouvu i dodatek č. 1 podepsal jako jediný. Z výpisu z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že pokud je pro právní úkon zapotřebí písemná forma, je pro jednání jménem žalobce nezbytný podpis předsedy výboru (JUDr. L. K.) a dalšího členy výboru.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že platnost smlouvy o dílo a rozhodčí doložky je nutné posuzovat samostatně (§267 odst. 3 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že smlouva o dílo je platná, jelikož může být uzavřena i ústně. Rozhodčí smlouva je ovšem neplatná, jelikož podle §3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu mezinárodních rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) je pro uzavření rozhodčí doložky vyžadována písemná forma, která nebyla ze strany žalobce řádně dodržena.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 28 Co 215/2012-41, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 2044/2011, v němž dovolací soud uvedl, že nedodržení zákonem předepsaného způsobu jednání jménem společnosti nevede bez dalšího k neplatnosti právního úkonu pro „nedostatek formy“, nicméně takovéto jednání společnost nezavazuje. Odvolací soud proto dovodil, že předmětná smlouva o dílo včetně dodatku č. 1 žalobce nezavazuje, jelikož právní úkon (rozhodčí doložka) vyžadoval písemnou formu, která nebyla v daném případě dodržena, jestliže žalobce nepodepsal smlouvu o dílo včetně dodatku č. 1 v souladu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku. Uzavřel proto, že v případě sporu mezi účastníky se nebude moci vycházet z toho, že spor bude rozhodovat rozhodčí soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Namítá, že z přiložené písemné smlouvy i z jejího dodatku č. 1 je zřejmé, že mezi účastníky je písemně uzavřená rozhodčí doložka. Absence podpisu jednoho člena výboru na písemném vyhotovení je pouhou formální vadou, která na platnost vzniku závazkového vztahu nemůže mít vliv.
Dovolatelka poukázala na ustanovení §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Neplatnosti se v tomto případě nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, což je v příkrém rozporu s tímto ustanovením i se vzájemnými ujednáními účastníků závazkového vztahu. Podle dovolatelky soudy nesprávně vyložily §40 a 40a obč. zák., když žalobce je tím, kdo způsobil neplatnost právního úkonu. Dovolatelka upozorňuje i na ustanovení §3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož platí, že pro platné ujednání o rozhodčí smlouvě postačí, že písemný návrh smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný souhlas s jejím obsahem. Dále dovolatelka poukazuje na to, že platnost smlouvy hlavní a smlouvy rozhodčí je nezbytné posuzovat vždy samostatně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005). Uvádí, že pokud je součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně vztahuje důvod neplatnosti. Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž je součástí. Podle dovolatelky je zřejmé, že se strany zřekly práva předložit řešení svých sporů soudem a tato otázka procesního správa nebyla v řízení vyřešena správně a soudy se při jejím řešení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované, navrhl odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, protože v dané věci nedošlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe. Má za to, že dovolatelkou poukazovaná judikatura, od níž se měl odvolací soud odchýlit, se vztahuje k odlišným právním otázkám. Rovněž má za to, že v daném případě se nejedná o situaci, kdy by se kdokoli dovolával neplatnosti právního úkonu, kterou sám způsobil. Nesouhlasí též s tvrzením žalované, že zmíněná rozhodčí doložka představuje neodvolatelné zřeknutí se řešení věci u obecných soudů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání, kterou dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2005.
Dovolací soud nemohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné proto, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2005, neboť tato dovolatelkou poukazovaná judikatura, od níž se měl odvolací soud odchýlit, se vztahuje k odlišným právním otázkám, jak správně poznamenal žalobce ve vyjádření k dovolání žalované.
Nicméně je třeba dospět k závěru, že odvolací soud se skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2743/2008. Odvolací soud nesprávně v rozhodnutí poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2044/2011, a nesprávně dovodil, že předmětná smlouva o dílo včetně dodatku č. 1 žalobce nezavazuje, jelikož právní úkon (rozhodčí doložka) vyžadoval písemnou formu, která nebyla v daném případě dodržena.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2743/2008, konstatoval, že podle ustanovení §20 odst. 1 obč. zák. činí právní úkony právnické osoby ve všech věcech ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Statutární orgán, jehož jednání je – je-li zapsán do obchodního rejstříku – jednáním podnikatele, určují ustanovení obchodního zákoníku o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu (§13 odst. 2 obch. zák.). Podle ustanovení §40 odst. 1 obč. zák., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (absolutní neplatnost je pak důsledkem nedodržení písemné formy stanovené zákonem). Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou (§40 odst. 3 část věty první před středníkem obč. zák.). Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán; teprve podpisem jednající osoby je písemný projev platný.
Odvolací soud se tedy odchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v dané věci dospěl k závěru, že nedodržení zákonem předepsaného způsobu jednání jménem společnosti nevede bez dalšího k neplatnosti právního úkonu pro „nedostatek formy“, ale že takovéto jednání společnost nezavazuje.
Uvedené nesprávné řešení otázky platnosti právního úkonu (uzavření rozh. doložky) v nikoli písemné formě však nemá vliv na správnost závěru odvolacího soudu o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí námitky žalované, že věc má být projednána v řízení před rozhodcem. Dovolací soud proto dovolání žalované zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalobce spojených podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu