ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.333.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 333/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně HTL International spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Třeboni 143, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby: 47239450, zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalované ALPENEST, s.r.o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Areál Pily Horní Skrýchov 18, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby: 26193728, zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem, se sídlem V Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, o zaplacení částky 7,746.665,- Kč s příslušenstvím, po částečném zpětvzetí žaloby o 2,737.505,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1315/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č. j. 11 Cmo 325/2010-339, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 53.088,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. srpna 2010, č. j. 13 Cmo 1315/2005-289, rozhodl o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 2,528.565,48 Kč spolu s 3,5% úrokem z prodlení z této částky, jdoucím od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok I.), pro zbývající částku 208.940,50 Kč spolu s 3,5% úrokem z prodlení, jdoucím ročně z částky 3,873.334,- Kč od 1. 1. 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení 2% ročně z částky 3,873.331,- Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení řízení zastavil (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 11 Cmo 325/2010-339 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I.), a ve výroku o soudním poplatku (výrok IV.) změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 2,528.565,48 Kč s příslušenstvím a rozhodl o tom, že žalované se povinnosti zaplatit soudní poplatek z žaloby neukládá (I. výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s právním posouzením věci. Mezi účastníky byla dne 31. října 2010 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej objektu občanské vybavenosti v katastrálním území Horní Skrýchov za kupní cenu 10 miliónů ATS, splatnou ve čtyřech splátkách. Předmětem sporu mezi účastníky bylo zaplacení třetí splátky kupní ceny v původní výši 1,666.667,- ATS, která v přepočtu činila 85.477,83 EUR. Předchozí dvě splátky činily 5,000.000,- Kč. Splatnost třetí splátky byla smlouvou stanovena do 31. prosince 2002 a byla žalovanou zaplacena dne 31. prosince 2003 prostřednictvím italské banky americké obchodní společnosti ARS CLASSICA Incorporated Ltd., a to na základě písemné notifikace postupitele (žalobkyně) dlužníkovi (žalované), že smlouvou o postoupení pohledávky z nedoplatku kupní ceny ze dne 14. června 2001 byla postoupena pohledávka za žalovanou uvedené americké společnosti. Pokud tedy žalovaná na podkladě písemného oznámení o postoupení pohledávky dluh splnila postupníkovi, nemůže se žalobkyně s úspěchem na žalované domáhat stejného plnění. Odvolací soud, také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že na uvedeném nic nemění ani neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací se tak v právním posouzení věci neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolatelka tak předně namítá, že v řízení nebylo prokázáno, a to ani spisem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 C 930/2002, že došlo skutečně k oznámení postoupení pohledávky. Výpovědi slyšených svědků B. a S. trpí rozpory a jsou rozdílné v určení doby, kdy k oznámení postoupení pohledávky mělo dojít. Případné oznámení bylo učiněno až po šesti měsících po uzavření smlouvy o postoupení.
Dovolatelka dále nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. V řízení podle dovolatelky bylo prokázáno, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Žalovaná přitom o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky věděla, což podle dovolatelky vyplývá ze souboru v dovolání citovaných okolností. Žalovaná tak nemůže být chráněna ustanovením §526 odst. 2 obč. zák. a nedošlo plněním postupníkovi k zániku závazku žalované plnit na kupní cenu žalobkyni.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na doplacení kupní ceny je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a že je bez právního významu, že se protiprávního jednání dopustila fyzická osoba, která za žalobkyni jednala.
Dovolatelka konečně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že se nemůže domáhat plnění z kupní smlouvy po žalované, neboť ta není v posuzovaném případě nositelem věcné pasivní legitimace z neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť jejím nositelem může být jen postupník.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilé dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení §242 o. s. ř.
Dovolatelka předně nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu o oznámení postoupení pohledávky žalované, poukazujíc na rozpory ve výpovědích svědků o tom, kdy mělo dojít k oznámení o postoupení pohledávky.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace dovolatelky, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti.
Dovolatelka dále namítá, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. a žalovaná o této neplatnosti přitom musela vědět. Oznámením o postoupení pohledávky proto nezanikla její povinnost plnit pohledávku žalobkyni, byť již plnila postupníkovi ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k přijetí závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Podle ustanovení §526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněném pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (obdobně v rozsudku ze dne 1. července 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněném pod číslem 78/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), formuloval a odůvodnil právní závěr, že oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky (dále též jen „cessi“) a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když smlouva o postoupení pohledávky je neplatná.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dále dovodil, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
V posléze citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení byla neplatná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení (dále též jen „notifikace“), je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi; jde tedy o právní skutečnost, a protože jde současně o skutečnost volní, je to jednostranný právní úkon (stejně viz Občanský zákoník. Komentář. Panorama Praha 1987, díl I., s. 241). Poté již dlužník musí plnit postupníkovi, nikoliv původnímu věřiteli.
Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaným dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence, například pokud by šlo o nicotný právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.
Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2011, sp. zn. 32 Cdo 4511/2009 a v teorii též Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, díl II., s. 1502).
Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky je pro nárok žalobkyně proti žalované, za situace, kdy žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno a žalovaná plnila postupníkovi, právně bez významu.
Nejvyšší soud k dalším dovolacím námitkám poukazuje na to, že již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Vzhledem k uvedeným závěrům vedoucím k nedůvodnosti žalobního nároku se dovolací soud proto již nezabýval dalšími dovolacími námitkami žalobkyně o zpochybňujícími závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na doplacení kupní ceny je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a že je bez právního významu, že se protiprávního jednání dopustila fyzická osoba, která za žalobkyni jednala a konečně že se nemůže domáhat plnění z kupní smlouvy po žalované, neboť ta není v posuzovaném případě nositelem věcné pasivní legitimace z neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť jejím nositelem může být jen postupník.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je správné, a tudíž že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v projednávané věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 43.940,- Kč [§3 odst. 1 bod 5, §16, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 8.848,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 53.088,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu