ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3349.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3349/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group (dříve Česká podnikatelská pojišťovna, a.s.), se sídlem v Praze 4, Budějovická 5, IČ 639 98 530, proti žalovanému V. A., zastoupenému JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 25, o 93 173 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 88/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2009, č.j. 44 Co 354/2008-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. března 2009, č.j. 44 Co 354/2008-80, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. července 2008, č.j. 34 C 88/2007-57, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 93 173 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že žalovaný měl uzavřenu s žalobkyní pojistnou smlouvu č. 3056001102, jejímž předmětem bylo pojištění vozidla zn. Ford Sierra, RZ 2 B 75019, na základě níž žalobkyně vyplatila pojistné plnění ve výši 93 173 Kč poškozeným při dopravní nehodě, kterou podle výsledku správního rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 11.3.2006, způsobil dne 7.8.2005 žalovaný.
Oba soudy neuznaly nárok žalobkyně uplatněný z titulu postižního práva vůči žalovanému za důvodný, neboť samotná skutečnost, že žalovaný z nehody ujel a že nesplnil oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní události, ještě a priori nezakládá právo žalobkyně, jako pojistitele, na náhradu toho, co za něj plnila, neboť podle §10 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále jen „z.č. 168/1999 Sb.“, je třeba splnění další podmínky, a to, že v důsledku porušení uvedené povinnosti byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 z.č. 168/1999 Sb. Splnění této další podmínky oba soudy neshledaly, když dospěly k závěru, že žalobkyni nebyla ztížena možnost řádného šetření škodné události ve smyslu §9 odst. 3 z.č. 168/1999 Sb.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel při právním posouzení věci ze zjištění, že žalovaný se již den po nehodě dostavil k výslechu na policii ČR, kde popíral, že by nějakou nehodu dne 7.8.2005 způsobil, což nebylo možno podle soudů hodnotit tak, že by mařil vyšetřování nehody, a pokud žalobkyně musela čekat na výsledek správního řízení (11.3.2006), když se žalovaný s poškozenými nedohodl na zavinění na dopravní nehodě, nepovažovaly tuto skutečnost jako ztížení šetření škodní události. Žalovaného nelze nutit – pod sankcí úhrady pojistného plnění pojišťovně podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., aby doznával svoji vinu na spáchaném přestupku. Odvolací soud se ztotožnil plně s výkladem §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. soudu prvního stupně, podle něhož pro oprávněné uplatnění postižního práva žalobkyně, jako pojistitele, je třeba splnění dvou podmínek, a to jednak nesplnění ohlašovací povinnosti dopravní nehody, která je škodnou událostí, a jednak ztížení možnosti řádného šetření pojistitele. Kdyby se přistoupilo na výklad žalobkyně, že již nesplněním povinnosti oznámit nehodu, jakožto škodní události, je ztížena možnost řádného šetření pojistitele, pak by podle názoru soudu pasáž „v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele...“ v zákoně už vůbec nebyla. Pokud žalobkyně namítala, že měla ztíženy podmínky šetření ohledně způsobilosti vozidla k provozu, zda žalovaný nebyl v době nehody pod vlivem alkoholu a ohledně rozsahu poškození motocyklu, oblečení poškozených a zdraví, soud konstatoval, že způsobilost vozidla k provozu bylo možné zjistit již den po nehodě, a skutečnost, že žalovaný byl pod vlivem alkoholu je toliko hypotetická a sama o sobě neztěžuje provedení šetření škodní události; stanovisko žalovaného, jako viníka nehody, není pro zjištění rozsahu poškození věci a osob účastných na nehodě vůbec rozhodné. Mimoto žalobkyně rozsah poškození účastníků nehody v rámci vlastního šetření a soudního řízení nijak nezpochybnila. Odvolací soud uzavřel, že šetření pojistitele ve smyslu §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. se má týkat podmínek vzniku práva poškozených na odškodnění, tj. plnění pojistitele podle §6 odst. 2 cit. zákona, a nikoliv podmínek vzniku práva pojistitele na postih pojištěného. Navíc ze zákona, upravující postižní právo pojistitele, neplyne pro pojištěného žádná povinnost posloužit pojistiteli důkazy k uplatnění takového práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání proti tomuto rozhodnutí, které je založeno na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda jednání žalovaného, který po způsobené dopravní nehodě, o které věděl, od ní ujel, způsobil škodu, kterou žádným způsobem žalobkyni jako pojistiteli neoznámil a byl ve správním řízení určen jako viník dopravní nehody, vykazuje znaky ztížení možnosti řádného šetření pojistitele. Podle dovolatelky ujetí viníka od dopravní nehody je prakticky vždy ztížením řádného šetření pojistitele. Namítá, že v končeném důsledku jednání viníka nehody vede k překročení zákonné lhůty k vyplacení pojistného plnění podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění ke dni dopravní nehody.
Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že šetření pojistitele ve smyslu §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. se má týkat pouze podmínek vzniku práva poškozených na odškodnění, tj. plnění pojistitele podle §6 odst. 2 cit. zákona, a nikoliv podmínek vzniku práva pojistitele na nějaký postih pojištěného. Podle dovolatelky by se šetření pojistitele nemělo týkat jen rozsahu škody, ale i samotných okolností dopravní nehody s ohledem na jednání viníka nehody, jako pojištěného.
V rámci sjednocení judikatury dovolatelka požaduje objasnění pojmu ztížení možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 cit. zákona.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (16.3.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud v dané věci vyšel mimo jiné ze skutkového zjištění, jenž nelze, jak výše uvedeno, s úspěchem v dovolání zpochybňovat, že žalovaný, jako pojištěný, neztížil možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Námitky dovolatelky do uvedeného skutkového závěru jsou proto nezpůsobilé dovolacího přezkumu.
Pokud dovolatelka předestřela za otázku zásadního právního významu výklad pojmu ztížení možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 cit. zákona, dovolací soud je nucen konstatovat, že otázkou zásadního právního významu nemůže být skutkové zjištění soudu, kterým je v daném případě zjištění, že ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 cit. zákona nedošlo. Nutno dále konstatovat,že na výkladu pojmu „ztížení možnosti řádného šetření pojistitele“ odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Jak výše uvedeno, předpokladem pro řešení otázky zásadního právního významu je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Odvolací soud ale správně vyložil ustanovení o postižním právu upraveném v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. tak, že k jeho uplatnění je třeba splnění dvou podmínek, a to nejen nesplnění povinnosti podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, ale musí být naplněna i druhá podmínka pro uplatnění práva pojistitele proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho plnil, a sice, že v důsledku porušení povinnosti pojištěného ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, byla zároveň ztížena možnost řádného šetření pojistitelem podle §9 odst. 3 cit. zákona.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že samotná skutečnost, že žalovaný z nehody ujel a že nesplnil oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní události, ještě a priori nezakládá právo žalobkyně, jako pojistitele, na náhradu toho, co za něj plnila. Odvolací soud správně dovodil, že podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. je třeba zjišťovat splnění další podmínky, a to existenci ztížení možnosti řádného šetření škodné události pojistitele ve smyslu §9 odst. 3 z.č. 168/1999 Sb.
Tato druhá podmínka pro uplatnění postižního práva ve smyslu §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., tj. ztížení možnosti řádného šetření škodné události pojistitele ve smyslu §9 odst. 3 z.č. 168/1999 Sb. ale nebyla v daném řízení prokázána.
Nelze proto dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a že rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu