ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3443.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3443/2022-188
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Zapletalem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Milady Horákové 25/11, proti žalované Stag s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Karlíně, Za Karlínským přístavem 683/4, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 04812956, zastoupené Mgr. Monikou Marekovou, MJur, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Lublaňská 346/28, o zaplacení částky 1 097 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 203/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 23 Co 44/2022-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 23 Co 44/2022-122, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2021, č. j. 7 C 203/2021-67, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se ve zde souzené věci po žalované domáhal zaplacení částky 1 097 000 Kč s úrokem z prodlení coby smluvní pokuty pro porušení smluvní povinnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem pro uznání ze dne 2. 11. 2021, č. j. 7 C 203/2021-67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 097 000 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 10. 9. 2021 byla žalované doručena do datové schránky kvalifikovaná výzva k vyjádření k návrhu ve věci samé podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), kterou jí bylo uloženo písemně se vyjádřit k žalobě, připojené k výzvě, a za předpokladu, že neuznává nárok uplatněný žalobou, vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a označit (případně též připojit) důkazy, které její tvrzení prokazují. K doručení došlo uplynutím 10 dnů od dodání datové zprávy do datové schránky žalované, aniž se přihlásila oprávněná osoba. V den doručení kvalifikované výzvy advokát žalované soudu prostřednictvím své datové schránky oznámil převzetí právního zastoupení žalované (aniž předložil plnou moc) a uvedl, že žalovaná zcela neuznává žalovaný nárok a svá tvrzení k věci samé spolu s návrhem důkazů uvede ve vyjádření, které zašle na výzvu soudu, doposud jí však žádná výzva nebyla doručena. Plnou moc na výzvu soudu doložil dodatečně dne 30. 9. 2021. Soud prvního stupně dovodil, že sdělení žalované ze dne 10. 9. 2021 vzhledem k datu doručení kvalifikované výzvy vyjádřením ve věci samé nebylo, a uzavřel, že posledním dnem lhůty k podání vyjádření byl den 11. 10. 2021 a jeho uplynutím nastala fikce uznání.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Na základě obrany žalované, že v době doručení kvalifikované výzvy neměla oprávněná osoba platné údaje k přístupu do datové schránky, odvolací soud doplnil dokazování sdělením odboru eGovernmentu Ministerstva vnitra ze dne 11. 2. 2022, podle něhož datová schránka žalované byla zpřístupněna dne 23. 3. 2016 a od té doby je trvale přístupná. Další důkazy navržené žalovanou k prokázání tvrzení, že měla zneplatněné údaje k přístupu do datové schránky, odvolací soud odmítl provést pro nadbytečnost.
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly s ohledem na procesní pasivitu žalované splněny. Argumentoval, že žalovaná sice v průběhu třicetidenní lhůty k podání stanoviska soudu sdělila, že nárok neuznává a že jí žádná výzva nebyla doručena, takové sdělení však nenahrazuje kvalifikované vyjádření účastníka, ze kterého by bylo možno dovodit, že nepřistupuje ke sporu obstrukčně či se vyhýbá splnění či oddálení splnění povinnosti. Dodal, že „o případné procesní aktivitě žalované či mimosoudním řešení nesvědčí ani nereagování žalované na předžalobní výzvu“. Tvrzení o zneplatnění přístupových údajů ke své datové schránce žalovaná neprokázala, ze stanoviska Ministerstva vnitra se naopak podává funkčnost její datové schránky. Důsledky zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě tíží výlučně žalovanou. Odvolací soud vyslovil názor, že právní úprava fikce doručení dle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, ve znění pozdějších předpisů, nepřipouští jiný výklad, než že v posuzované věci nastala fikce doručení do datové schránky. Jestliže se ve lhůtě 10 dnů od dodání do datové schránky do ní nepřihlásila osoba, která má přístup k dodanému dokumentu, soud prvního stupně po uplynutí třicetidenní lhůty musel dle §153a odst. 1 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé.
8. Dovolatelka shledává přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud řešil nesprávně tyto otázky, které má za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu:
a) „zda ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. má být vykládáno tak, že se má za to, že žalovaná nárok uznala, i když právní zástupce žalované požádal soud o doručování veškerých písemností k jeho rukám a informoval soud, že doposud žádná výzva žalované nebyla doručena; informoval soud, že žalovaná uvede svá tvrzení k věci samé spolu s návrhem důkazů ve vyjádření, které zašle na výzvu soudu; žalovaná zcela neuznala žalovaný nárok a nesouhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání“ (první otázka),
b) případně „zda §114b odst. 5 o. s. ř. má být vykládán tak, že pod vážné důvody pro nevyjádření se ve stanovené lhůtě spadá odstranění přístupového oprávnění jednatele žalované do datové schránky žalované, ke kterému došlo na základě synchronizace údajů datové schránky s údaji v Registru osob ze strany Ministerstva vnitra bez jakéhokoliv zavinění a vědomosti žalované“ (druhá otázka).
9. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu (na nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, uveřejněný pod č. 113/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, uveřejněný pod č. 228/2016 v téže sbírce) a Nejvyššího soudu (na rozsudek ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4641/2008, který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách) dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání též z toho, že odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, odvolací soud se nevypořádal s její argumentací a jeho rozhodnutí je proto zčásti nepřezkoumatelné.
10. Ve vztahu k první otázce dovolatelka s odkazem na komentářovou literaturu a nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, uveřejněný pod č. 134/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, argumentuje, že uznání žalovaného nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. předpokládá, že žalovaný je pasivní (nereaguje na výzvy soudu) nebo činí obstrukce, její právní zástupce ale jednoznačně uvedl, že se vyjádří k výzvě soudu, a na výzvu k předložení plné moci reagoval jejím doložením. Dovolatelka je přesvědčena, že měla být upozorněna před vydáním rozsudku pro uznání, že její vyjádření ze dne 10. 9. 2022 nebylo dostatečné.
11. Dovolatelka též namítá, že nebyly splněny ani další podmínky §153a odst. 3 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný nárok není po právu, a i kdyby nárok vznikl, byl by nepřiměřený, případně by byl zčásti promlčen.
12. Ke druhé otázce dovolatelka uvádí, že odvolací soud nevzal v potaz, že se k žalobě nevyjádřila z vážného důvodu podle §114b odst. 5 o. s. ř. Takový důvod spatřuje v odstranění přístupového oprávnění jejího jednatele do datové schránky, k čemuž došlo synchronizací údajů datové schránky s údaji v registru osob ze strany Ministerstva vnitra bez jakéhokoliv zavinění a vědomosti žalované.
13. Porušení práva na spravedlivý proces shledává dovolatelka v tom, že byl vydán rozsudek pro uznání na základě nesprávné aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud zatížil rozsudek nepřezkoumatelností, neboť se nevypořádal s její argumentací, a v rozporu s provedeným dokazováním a tvrzeními uvedl, že neshody mezi osobami jednajícími za žalovanou ohledně přístupu do datové schránky jsou její interní záležitostí a že žalovaná nereagovala na předžalobní výzvu.
14. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí. Otázky formulované žalovanou má za otázku jedinou, a to zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20 (dostupný na webových stránkách Ústavního soudu), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1082/2022, a ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2149/2021, prosazuje názor, že reakce právního zástupce dovolatelky na kvalifikovanou výzvu byla nedostatečná. Druhá otázka nejenže neodpovídá skutkovým zjištěním, ale pomíjí významné skutečnosti, z nichž lze usoudit na absenci vážného a omluvitelného důvodu. I kdyby zde takový důvod byl, bylo možné účinek doručení fikcí zvrátit jen za podmínek §50d o. s. ř. Žalobce poukazuje na judikaturu, podle níž dovolání není přípustné již pouhým namítnutím porušení ústavně zaručeného základního práva, a je přesvědčen, že vydání rozsudku pro uznání bylo v souladu s judikaturou a netrpělo nepřezkoumatelností.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Pro řešení druhé otázky dovolání přípustné není, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil (neměl důvod řešit) a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018). Dovolatelka založila procesní obranu na tvrzení, že kvalifikovaná výzva jí nebyla doručena; argumentovala, že nezbytným předpokladem pro náhradní (fiktivní) doručení dokumentu je existence platných přístupových údajů do datové schránky a ty byly osobě oprávněné k přístupu do její datové schránky v rozhodné době zneplatněny. Její obrana tedy zjevně nestála na tom, že jí ve včasném, v průběhu stanovené lhůty podaném vyjádření bránil vážný důvod, nýbrž na tom, že jí lhůta nezačala vůbec běžet. Z její argumentace ani z obsahu spisu ostatně nevyplývá, že by soudu ve stanovené lhůtě sdělila, že jí ve včasném vyjádření brání vážný důvod, ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř.
19. K námitce, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobci nárok na smluvní pokutu vůbec nevznikl, popřípadě že smluvní pokuta je nepřiměřená a že část nároku je promlčená, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, jak vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Prostou námitkou porušení základních práv vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nahradit nelze (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., bod 39).
20. Dovolání je však přípustné pro řešení první otázky, která oproti mínění dovolatelky není otázkou, jež by dosud nebyla v obecné rovině judikatorně vyřešena (ostatně sama dovolatelka na rozhodovací praxi přiléhavě odkazuje), a odvolací soud aplikoval ustanovení §114b odst. 5 věty první o. s. ř. způsobem, který se od ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu a dovolacího soudu odklání.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je zároveň důvodné, neboť dovolací soud se od ustálené rozhodovací praxe odchýlit nehodlá (od rozhodovací praxe Ústavního soudu ostatně ani nemůže) a v jejím světle napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Ustanovení §114b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. stanoví, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení.
23. Podle §114b odst. 5 o. s. ř. nevyjádří-li se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
24. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. soud rozhodne rozsudkem pro uznání také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
25. Odvolací soud se mýlí v názoru, že došlo-li k doručení kvalifikované výzvy, nemohl soud prvního stupně postupovat jinak, než rozhodnout rozsudkem pro uznání. Ústavní soud vysvětlil již v nálezu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, uveřejněném pod č. 49/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že dikce ustanovení §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu musí být i v takovém případě aplikována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu.
26. Názor, že právní úprava rozsudku pro fikci uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a že k fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně, Ústavní soud vyslovil a rozvinul v celé řadě svých rozhodnutí (srovnej např. nálezy ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17). Tyto jeho závěry pak byly aprobovány též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).
27. V již citovaném nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, uveřejněném pod č. 139/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud zdůraznil, že fikce uznání dle §114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu.
28. V nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, kterým argumentuje dovolatelka, Ústavní soud vysvětlil s poukazem na okolnosti, za nichž byl přijat nález ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (uveřejněný pod č. 211/2016 Sb. a pod č. 81/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž plénum Ústavního soudu posuzovalo ústavní konformitu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., že jde o institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě. Obecný soud musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu. Soudy jsou povinny v civilním řízení dbát hlavních principů, na jakých je civilní proces vystavěn. Ustanovení §1 o. s. ř. zakotvuje princip spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů a k úctě k právům jiných osob jako cíl, o nějž předpis usiluje. Tomuto cíli však stěží odpovídá postup, kdy soud "potrestá" žalovaného rozsudkem pro uznání v jeho neprospěch jen proto, že se dopustil administrativní chyby při odesílání datové zprávy, pokud zároveň z jeho chování jinak vyplývá zřejmá snaha procesně se proti žalobě bránit, a pokud nic nenaznačuje, že by nedostatečným podáním sledoval procesně nepoctivé úmysly. Uvedené vystupuje do popředí zejména tehdy, když žalovaný reaguje na výzvu k vyjádření podle §114b o. s. ř. způsobem, který soud nepovažuje za dostatečný, nebo je z podaného vyjádření zjevné, že jde o technickou chybu či chybu způsobenou selháním lidského faktoru. V těchto případech je nepřiměřené, aby soud, při vědomí následků spojených s kvalifikovanou výzvou, toliko pasivně vyčkal konce lhůty určené k vyjádření a adekvátně nereagoval. Je-li to s ohledem na běh lhůty a dostupné informace objektivně v možnostech soudu, je nutné, aby aktivně konal a učinil přiměřená opatření k ochraně práv žalovaného, resp. aby dal žalovanému procesně korektním způsobem najevo, že nepovažuje vyjádření za řádné a že žádá jeho doplnění; teprve pokud by žalovaný v této situaci nereagoval, mohl by soud jeho pasivitu vyložit jako nevyhovění výzvě s následkem vydání rozsudku pro uznání.
29. Ve zde souzené věci se z procesního spisu podává, že (podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 54 spisu) byla kvalifikovaná výzva spolu s návrhem na vydání platebního rozkazu dodána do datové schránky žalované dne 31. 8. 2021 a uplynutím 10 dnů od dodání, aniž by se do schránky přihlásila oprávněná osoba, došlo 10. 9. 2021 k doručení fikcí. Téhož dne (10. 9. 2021) bylo do datové schránky soudu prvního stupně doručeno podání advokáta Mgr. Víta Veselého, jenž oznámil převzetí zastoupení žalované a sdělil, že žalovaná nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, žalovaný nárok zcela neuznává a své tvrzení k věci samé uvede spolu s návrhem důkazů ve vyjádření, které zašle na výzvu soudu; doposud jí žádná výzva doručena nebyla. V reakci na to soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 9. 2021, č. j. 7 C 203/2021-58, vyzval žalovanou prostřednictvím uvedeného advokáta, aby ve lhůtě 3 dnů předložila plnou moc. Výzvě bylo vyhověno podáním advokáta doručeným do datové schránky soudu dne 30. 9. 2021. Následně dne 2. 11. 2021 soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání.
30. Popsaná procesní situace se do jisté míry podobá těm, k nimž se Ústavní soud vyjadřoval v nálezech sp. zn. ÚS 1024/15 a sp. zn. IV. ÚS 842/16, a to přesto, že (oproti tomu, na čem staví svou argumentaci žalobce) sdělení advokáta žalované podané dne 10. 9. 2021 nebylo reakcí na kvalifikovanou výzvu a (oproti tomu, co uvádí odvolací soud) nebylo učiněno v průběhu lhůty stanovené k podání vyjádření. Nejen z obsahu tohoto podání, nýbrž i z časových souvislostí je zřejmé, že advokát o kvalifikované výzvě nevěděl, a byla-li výzva řádně doručena (tuto otázku se dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu), začala lhůta k podání vyjádření běžet až následujícího dne poté, co nastala fikce doručení, tedy po uplynutí desetidenní lhůty stanovené dle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. Nejen ze samotné okolnosti, že si žalovaná opatřila advokáta, aby kvalifikovaně hájila svá práva, ale především z obsahu jeho sdělení bylo patrno, že žalovaná nárok žalobce neuznává, přičemž proklamovala vůli poskytnout soudu na jeho výzvu příslušnou součinnost (prostřednictvím svých tvrzení a důkazních návrhů), aby věc mohla být meritorně projednána. Z obsahu spisu přitom nevyplývá nic, z čeho by bylo možno usoudit, že jde o prohlášení jen účelové a že žalovaná hodlá postupovat obstrukčně (že sleduje procesně nepoctivé úmysly). O samotnou skutečnost, že žalovaná (podle závěru odvolacího soudu, jehož správnost žalovaná popírá) nereagovala na předžalobní výzvu, závěr o jejím nezájmu (pasivitě) či obstrukčních úmyslech opřít nelze. Judikatorně vymezené striktní předpoklady, za nichž obstojí fikce uznání dle §114b odst. 5 o. s. ř., proto v tomto případě splněny nejsou. Ačkoliv je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolacímu soudu je příslušná rozhodovací praxe známa, jejími závěry se důsledně neřídil.
31. Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek pro uznání, který soud prvního stupně vydal na základě fikce uznání, ačkoliv k jeho vydání nebyly splněny předpoklady, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu změnil podle §243d písm. b) o. s. ř. tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
32. Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené době rozhodnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
33. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §243b o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu