ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3464.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3464/2021-514
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ISSO – Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o., se sídlem ve Svatavě, Pohraniční stráže 255, PSČ 357 03, IČO 18248675, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, PSČ 360 06, proti žalované Prosecké skály s. r. o. se sídlem v Praze – Praha 9, Freyova 1/12, PSČ 190 00, IČO 24243108, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, o zaplacení 14 681 408 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 444/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 19 Co 170/2021-487, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 61 081 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 3. 2021, č. j. 15 C 444/2015-463, zamítl žalobu, kterou žalovaná navrhovala obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 444/2015, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Předmětné řízení, jehož obnovy se žalovaná nyní domáhala, skončilo meritorně rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2018, č. j. 15 C 444/2015-235, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 19 Co 49/2019-366. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 671 408 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. V dané věci se jednalo o nedoplatek ceny díla novostavby bytového domu Nad Kundratkou, Praha 9; proti této v zásadě nesporné pohledávce žalobkyně uplatňovala žalovaná k započtení své nároky z titulu smluvních pokut a náhrady škody v souvislosti s opožděným dokončením díla. V citovaných rozsudcích soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k opožděnému předání díla – oproti termínu dohodnutému ve smlouvě o dílo – skutečně došlo, příčinou toho však nebylo porušení povinností žalobkyně coby zhotovitele, nýbrž prodlení žalované v souvislosti s odsouhlasením použitých výplní a jejich dodavatele v délce 200 dnů, jakož i prodlení žalované s předáním spárořezů v délce 20 dnů. Z tohoto důvodu nebyly pohledávky uplatněné žalovanou k započtení shledány důvodnými a žalobě bylo v uvedeném rozsahu vyhověno.
Následně dne 17. 6. 2020 podala žalovaná žalobu na obnovu řízení s odůvodněním, že žalobkyně vedla u Okresního soudu v Sokolově spor se svým subdodavatelem Atelier – S, a. s., který se vůči žalobkyní (v onom řízení v postavení žalované) domáhal zaplacení částky 998 794 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se bránila tím, že subdodavatel svou část díla nezhotovil a nepředal včas, uplatnila proti němu proto k započtení pohledávku na zaplacení smluvní pokuty. Žaloba proto byla rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 10. 2019, č. j. 20 C 81/2016-29, zamítnuta. Žalovaná proto v žalobě na obnovu řízení tvrdila, že bylo vydáno rozhodnutí, které nemohla dříve uplatnit a ze kterého je zřejmé, že žalobkyně v obou řízení uvádí odlišná tvrzení ohledně prodlení s prováděním díla, přičemž je z rozhodnutí také zřejmé, že byl-li v prodlení subdodavatel žalobkyně, je to současně též příčinou prodlení žalobkyně při předání díla žalované.
Soud prvního stupně vycházel z §228 odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že ve výše popsaných okolnostech nelze shledávat důvody pro obnovu řízení. Soud neshledal rozpor v tvrzeních žalobkyně v obou řízeních; v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově bylo významné, že za příčinu prodlení subdodavatele nebylo možno označit prodlení žalobkyně (coby hlavního dodavatele). Soud prvního stupně rovněž konstatoval odlišnosti obou smluvních vztahů s tím, že na nyní řešené věci nemohou závěry Okresního soudu v Sokolově ničeho změnit. Soud prvního stupně proto posoudil žalobu na obnovu řízení jako nedůvodnou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 7. 2021, č. j. 19 Co 170/2021-487, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně aplikoval §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dospěl ke správnému závěru, že předpoklady pro obnovu řízení nejsou naplněny. Odvolací soud uvedl, že žalovaná se domáhá obnovy řízení s odkazem na výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Sokolově, z něhož ovšem nelze podle odvolacího soudu ničeho podstatného dovozovat, neboť závaznost rozhodnutí ve smyslu §159a o. s. ř. se týká toliko výroku rozhodnutí. Ve výroku předmětného rozhodnutí je řečeno, že žalobkyně není povinna zaplatit svému subdodavateli určitou částku, což se do vztahu mezi účastníky zdejšího řízení nijak nepromítá. Co se týče řešení předběžné otázky v rámci daného rozhodnutí, nelze na ně účinky plynoucí z §159a o. s. ř. podle odvolacího soudu vztahovat; řešeném jakékoliv předběžné otázky není zásadně jiný soud vázán. Nadto podotkl, že ani skutečnost, kterou žalovaná z předmětného rozhodnutí dovozuje, by se na výsledku zdejšího řízení nemohla žádným podstatným způsobem projevit. Odvolací soud proto uzavřel, že předmětný rozsudek Okresního soudu v Sokolově nemůže představovat takové rozhodnutí, které by ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. bylo důvodem pro obnovu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jednalo o otázku posuzování naplnění předpokladů obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, podle něhož pro rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení stačí, že se jeví pravděpodobným, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí; není třeba, aby v tomto směru soud dospěl k celkem bezpečnému závěru. Dovolatelka rovněž poukázala na Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, podle něhož může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně. Podle názoru dovolatelky lze uvedený závěr aplikovat i na nyní projednávanou věc, neboť v řízení u Okresního soudu v Sokolově vyřešil soud předběžnou otázku (existenci prodlení žalobkyně s dokončením díla z důvodu prodlení jejího subdodavatele) jinak, než ji v projednávaném případě posoudil soud prvního stupně i soud odvolací. Podle dovolatelky tak v řešené věci byly naplněny podmínky obnovy řízení a závěr odvolacího soudu je tak v rozporu s výše citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by hrozila žalované závažná újma, a zároveň odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nemůže způsobit žádnou újmu žalobkyni.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je nedůvodné, neboť odvolací soud při svém rozhodování respektoval ustálenou relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalobkyně souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově, kvůli němuž žalovaná navrhuje obnovu řízení, je pro řešenou věc irelevantní, protože je podle §159a o. s. ř. závazné toliko ve svém výroku. Stejně tak podle žalobkyně nejsou naplněny zákonné důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi zabýval v řadě svých rozhodnutích otázkou naplnění podmínek obnovy řízení, a to i konkrétně otázkou, za jakých podmínek může být důvodem pro obnovu řízení rozhodnutí soudu či jiného orgánu [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. září 1982, sp. zn. Cpj 67/82 (uveřejněného pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na které dovolatelka rovněž odkazovala, vyplývá, že důvodem pro povolení obnovy ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§135 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně.
Z citovaného stanoviska pak Nejvyšší soud vycházel ve své další rozhodovací praxi, například usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2215/2019, v němž přímo řešil otázku pozdějšího rozhodnutí jako důvodu obnovy řízení a uzavřel, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být i pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li toto rozhodnutí o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení. Tato úprava přípustnosti obnovy řízení je odůvodněna potřebou vyjádřit ty případy, kdy důvodem obnovy je vydání rozhodnutí jiného orgánu, a nikoliv skutečnosti z něho vyplývající (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1983; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010). Takovým rozhodnutím přitom zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., to jest případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2) a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak (srov. nad rámec výše uvedeného např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/1998, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009).
S ohledem na výše shrnuté závěry judikatury Nejvyššího soudu k otázce pozdějšího rozhodnutí jako důvodu obnovy řízení je třeba uzavřít, že rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 10. 2019, č. j. 20 C 81/2016-29, kvůli kterému žalovaná navrhovala obnovu řízení, nemůže být rozhodnutím zakládajícím důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z toho důvodu, že se nejednalo o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., tedy nešlo o případ, kdy by bylo rozhodnuto odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán (tj. v případech podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutími o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, ani o rozhodnutí o osobním stavu). V řešeném případě se nemohlo jednat ani o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., neboť řešení předběžné otázky v určitém rozhodnutí je závazné pouze pro účastníky řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016). Účastnicí řízení u Okresního soudu v Sokolově sice byla žalobkyně (tam v postavení žalované), ovšem žalovaná účastnicí onoho řízení nebyla. Závěry předmětného rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově, které mělo být podle dovolatelky důvodem obnovy řízení, proto nemohou být rozhodující pro výsledek původního řízení vedeného mezi žalobkyní a žalovanou, když žalovaná účastnicí řízení u Okresního soudu v Sokolově nebyla. Předmětné rozhodnutí je tak závazné podle §159a odst. 1 o. s. ř. pouze pro účastníky řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázky splnění podmínek pro obnovu řízení neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu