ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.36.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 36/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce MVDr. D. V. , zastoupeného JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29 proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Kamilou Beránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Světova 133/19, o 70 675 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 151/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2009, č.j. 11 Co 502/2008 – 270, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2009, č.j. 11 Co 502/2008 – 270, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. června 2008, č.j. 38 C 151/2000-237, ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 70 675 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 70 675 Kč od 22.8.2000 do zaplacení, a v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení, se zrušují , a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2009, č.j. 11 Co 502/2008 – 270, potvrdil ve výroku I. odvoláním napadený výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. června 2008, č.j. 38 C 151/2000-237, kterým bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 70 675 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 70 675 Kč od 22.8.2000 do zaplacení; výrokem II. změnil dovoláním napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 46 561,90 Kč a jinak tento výrok potvrdil; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně žalobcem uplatněného nároku co do částky 70 675 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně. Oba soudy ze skutkových zjištění dovodily, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo č. 1/99 dne 3.5.1999, ve znění jejího dodatku ze dne 31.5.1999, podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byly stavební úpravy domu ve smlouvě blíže specifikované. Soudy při právním posouzení věci vyšly dále ze zjištění, že dílo, které mělo být dokončeno do 20.8.1999, bylo zhotoveno jen do určité fáze a učinily závěr, že dílo bylo v tomto rozsahu předáno a převzato ke dni 8.7.1999 na základě konečného vyúčtování, neboť žádná ze stran neměla zájem na pokračování smluvního vztahu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaným byl žalobci dodán materiál a práce za 448 925 Kč, a protože na zálohách bylo zaplaceno 495 000 Kč, je žalovaný povinen zaplatit žalobci 46 075 Kč. Vzhledem k tomu, že dílo bylo podle odvolacího soudu předáno a provedeno ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák., mohl žalobce uplatnit ve smyslu §560 obch. zák. právo z odpovědnosti za vadu díla, která spočívala v tom, že krov střechy na zhotovované stavbě byl proveden v rozporu s projektem. Odvolací soud se s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce má nárok na slevu z ceny díla ve výši 24 600 Kč.
Z výše uvedených důvodů potvrdil odvolací soud vyhovující výrok soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť je přesvědčen, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), má-li rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčen, že určité právní otázky byly řešeny v rozporu s hmotným právem a napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.]. Důvodnost dovolání spatřuje též v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Dovolatel předestřel následující otázky, které považuje za otázky zásadního právního významu:
1) Zda může objednatel úspěšně uplatňovat vady díla v případě, kdy nedošlo k jeho předání jeho dokončené části v souladu se smlouvou a zda lze faktické předání díla dovozovat z předání konečného vyúčtování zhotovitele.
2) Zda a popřípadě v jakém rozsahu nese žalovaný břemeno tvrzení a důkazní ohledně dodání sporného materiálu a prací.
3) Zda má žalovaný v případě částečného provedení díla nárok na zaplacení odpovídající části dohodnuté ceny díla včetně odpovídající části rezervy pro případ změn cen, byla-li cena stanovena na základě rozpočtu a zahrnovala-li i uvedenou rezervu.
Žalovaný namítá, že žalobci nemohla být přiznána práva z odpovědnosti za vady, přiznání slevy z ceny díla, nedošlo-li k řádnému předání díla podle smlouvy, tj. formou písemného protokolu o předání a převzetí. Poukazuje rovněž na to, že ohledně předání a převzetí díla nebylo provedeno úplné dokazování. V tom spatřuje vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a namítá, že odvolací soud tuto vadu nijak nezhojil.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jakou úvahou se soud řídil při stanovení fikce předání díla předáním tzv. konečného vyúčtování ze dne 8.7.1999. Podle dovolatele je v tomto směru rozsudek nepřezkoumatelný.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem, že dokument s názvem „konečné vyúčtování ze dne 8.7.1999“ může suplovat protokolární předání a převzetí díla podle uzavřené smlouvy o dílo.
Nesouhlasí též s tím, že dnem 8.7.1999 došlo k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky, založeného smlouvou o dílo ze dne 3.5.1999. Má za to, že uvedený závěr nevyplývá z projevů vůle obou účastníků. V tomto směru poukazuje i na výpovědi účastníků u soudních jednání.
Dovolatel vznesl námitku i proti konstatování soudu, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně sporného materiálu, dodaných prací a víceprací. Oběma soudům vytýká, že se vůbec nezabývaly skutečností, zda jednání žalobce mohlo mít vliv na možnost žalovaného tvrdit a prokázat v soudním řízení uvedené skutečnosti, jestliže žalobce nespolupracoval s žalovaným na předání a převzetí díla a žalovaného na stavbu od určitého času ani nevpustil, takže žalovaný ani neměl možnost kontroly nad zhotovovaným dílem, prováděným i jeho subdodavateli.
Žalovaný nesouhlasí rovněž se závěrem obou soudů, že pro posouzení věci nebylo podstatné přihlížet i k plánované rezervě ve výši 60 000 Kč při stanovení ceny díla. Podle dovolatele byla tato rezerva promítnuta do konečné ceny díla bez ohledu na to, dojde-li či nikoliv ke změně cen materiálu a prací. Provedl-li tedy část díla, domnívá se, že nárok na zaplacení ceny odpovídající zhotovené části díla by měl zahrnovat i položku rezervy.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v celém rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť pokládá rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správné. Zdůraznil, že žalovaný mu předal dílo nedokončené a v tomto stavu jej od žalovaného převzal, když ani jedna ze stran neměla vůli po 8.7.1999 v právním vztahu pokračovat. Odkazuje přitom i na stavební deník, kde žalovaný dne 1.7.1999 uvedl, že práce na díle zastavuje a 8.7.1999 mu předal konečné vyúčtování. Považuje tedy závěr obou soudů, že dnem 8.7.1999 došlo shodným projevem účastníků k ukončení jejich smluvního vztahu, za správný. Další otázky uváděné žalovaným jako otázky zásadního právního významu takovými otázkami podle žalobce nejsou, jsou-li prostřednictvím uvedených otázek zpochybňována skutková zjištění soudů. Rovněž námitka ohledně sjednané ceny díla je podle žalobce irelevantní k posuzované věci.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní závěr obou soudů, že došlo k zániku závazku na základě dohody účastníků o zrušení smlouvy o dílo č. 1/99 ze dne 3.5.1999 nevyplývá ze skutkových zjištění soudů, jak správně namítá dovolatel, a proto je takový právní závěr v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud dospěl k závěru, že vůlí obou stran byl smluvní vztah ukončen v červenci 1999, aniž by aplikoval ustanovení §266 obch. zák. a uvedl, které výkladové pravidlo pro takový závěr použil.
Rovněž právní závěr, že došlo ke splnění závazku ohledně již zhotovené části díla je nesprávný, neboť předání části díla, jak důvodně namítá dovolatel, nemůže být dovozováno z konečného vyúčtování ke dni 8.7.1999, bez toho, že by se soudy zabývaly výkladem předmětné smlouvy o dílo a aniž by respektovaly její písemný obsah, jak důvodně namítá dovolatel s odkazem na ve smlouvě sjednaný způsob předání a převzetí díla formou písemného protokolu.
V této souvislosti je namístě odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006 (publikované na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), v němž byl řešen případ způsobu předání díla, a to tak, že pokud je ve smlouvě způsob předání díla specifikován kupř. tak, že se dílo předává protokolárně, není možné chápat oboustranně podepsaný protokol pouze jako jeden z možných důkazů o tom, že dílo bylo předáno, ale existence protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, tudíž pokud předací protokol neexistuje, není možné považovat dílo za předané a převzaté.
Nelze-li dovodit, že část díla byla předána a nedošlo-li k zániku závazku, nemůže žalobce uplatnit vůči žalovanému, jako zhotoviteli, nárok z odpovědnosti za vady a vrácení splátek poskytnutých na cenu díla, nýbrž pouze trvat na splnění závazku ze smlouvy, a to dílo dokončit.
Námitkami dovolatele, které se týkají skutkových zjištění, a jimiž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se dovolací soud s ohledem na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemohl zabývat, neboť podle tohoto ustanovení je možno se těmito námitkami zabývat jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), avšak nikoliv v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako je to v daném případě.
Nutno ještě konstatovat, že podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Poukazuje-li dovolatel na to, že ohledně předání a převzetí díla nebylo provedeno úplné dokazování, a že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jakou úvahou se soud řídil při stanovení fikce předání díla předáním tzv. konečného vyúčtování ze dne 8.7.1999, uplatnil tím dovolatel důvodně dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž namítá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I., jímž bylo rozhodnuto ohledně částky 70 675 Kč s příslušenstvím, a zároveň v napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení, a to bez jednání (243a odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu