ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3707.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3707/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P. Š., zast. JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, proti žalovanému J. M. , o určení vlastnictví a vydání vozidla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 42/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 30 Co 555, 556/2007-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 30 Co 555, 556/2007-102, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen „ soud prvního stupně “) ze dne 11. září 2007, č. j. 8 C 42/2005-69, jímž tento soud rozhodl tak, že se námitka zástupkyně žalobce do protokolace zamítá, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. září 2007, 8 C 42/2005-73, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem válečného vozidla SPZ: ADD 58-77, později SPZ: AKR 14-48, v současné době evidovaného na MÚ Jilemnice pod RZ: 1L2 4684, tovární značky Dodge, typ WC 51 3.9 s otevřenou karosérií, rok výroby 1944, zamítl žalobu o vydání tohoto vozidla a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobce je povinen žalovanému na jejich náhradu zaplatit částku 5.472,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 1.902,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce svým návrhem domáhal určení, že je vlastníkem shora specifikovaného vozidla a požadoval po žalovaném jeho vydání. Toto vozidlo předal do úschovy M. L. před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody za účelem jeho zabezpečení před poškozením a odcizením, jenž vozidlo prodal majiteli autobazaru v Praze – Holešovicích, panu V., který jej následně prodal žalovanému.
Odvolací soud dále uvedl, že po doplnění dokazování bylo v řízení prokázáno, že žalovaný nabyl ve smyslu ust. §446 obchod. zák. vlastnické právo k předmětnému vozidlu na základě kupní smlouvy, v níž se strany (J. V. jako prodávající a žalovaný jako kupující) ve smyslu ust. §262 odst. 1 a 2 obchod. zák. dohodly, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem, přičemž vůle nepodřazovat tento vztah režimu občanského zákoníku ze strany J. V. byla prokázána též výslechem prodávajícího jako svědka. Protože kupující – žalovaný kupoval vozidlo výlučně za účelem podnikání, je odvolací soud přesvědčen, že neměl vůli řídit se při koupi vozidla občanským zákoníkem. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaný věděl nebo vědět měl a mohl, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy není prodávající vlastníkem automobilu a není oprávněn ho zcizit, neboť vycházel z údajů uvedených v tzv. technickém průkazu, který má povahu veřejné listiny a který potvrzuje pravost uvedených údajů, není-li prokázán opak, v němž bylo uvedeno, že J.V. byl držitelem vozidla, které je předmětem sporu. Kupní smlouvu odvolací soud po zjištění, že splňuje veškeré náležitosti, hodnotil jako platnou, a proto uzavřel, že předpoklady uvedené v ust. §446 obchod. zák. pro nabytí vlastnického práva byly splněny a že žalobce vlastnické právo k uvedenému automobilu neprokázal. Držení předmětného vozidla žalovaným shledal odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně oprávněným, přičemž pochybnosti žalobce o dobré víře žalovaného při koupi automobilu nepovažoval soud za důvodné.
Dovoláním ze dne 2. června 2008 napadl žalobce odst. II a III výroku rozsudku odvolacího soudu (jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení) s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázku zásadního významu označil, zda se soud mohou odchýlit od jednotlivých ustanovení o. s. ř. a neprovádět důkazy, které by prokázaly, že účastníci smlouvy si sjednaly režim obchodního zákoníku za účelem zastření získání a následného prodeje věci z trestné činnosti.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že obecné soudy měly zjistit okolnosti uzavření kupních smluv mezi žalovaným a J. V. a mezi panem L. a J. V. a provést výslech těchto osob. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu provádějící výklad ust. §446 obchod. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a v platném znění dovolatel dovozuje, že se soudy měly více zabývat otázkou existence dobré víry a hodnotit kolizi principu ochrany dobré víry a ochrany vlastnického práva.
Z výše uvedených důvodů žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v odstavcích II. a III výroku věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bude s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednáno a rozhodnuto o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též „ o. s. ř. “). Dovolací soud dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel byl zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání výslovně směřuje proti odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žalob na určení a vydání vozidla, jež je předmětem sporu, a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Námitky dovolatele směřující ke skutkovému stavu věci (návrh na výslech žalovaného p. V. a pana L.) nemohou, jak to vyplývá z uvedeného, založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Další námitky dovolatele pak směřují k výkladu ust. §446 obchod. zák.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem předmětného automobilu, neboť především vycházel z údajů uvedených v tzv. velkém technickém průkazu, v němž bylo uvedeno, že pan V. byl držitelem předmětného vozidla, předtím byla v technickém průkaze uvedena nepřetržitá řada předchozích držitelů, a ani z toho nebylo možno dovodit, že vlastnictví k vozidlu bylo převáděno nevlastníkem.
V projednávaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalovaný jako kupující učinil všechna potřebná a při koupi vozidla obvyklá opatření k prověření původu předmětné věci, přičemž odvolací soud vycházel z názoru, že po kupujícím movité věci nelze požadovat, aby před jejím nabytím prověřil každého z předchozích vlastníků a nabývací tituly všech předchozích vlastníků, zvláště v případě, kdy daná movitá věc není předmětem žádné zákonné evidence.
Pokud odvolací soud za zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a předpoklady pro nabytí vlastnického práva dle ust. §446 obchod. zák. byly splněny, je jeho závěr v souladu s hmotným právem a judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV ÚS 112/01, a Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007).
Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí a přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovodit, popř. dovodit, že právní posouzení věci provedené dovolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.
Dovoláním žalobce napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.
V ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že procesně neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu