ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.371.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 371/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně BD Solutions Corporation , se sídlem 306 Victoria House, Victoria, Mahe, Seychely, zastoupené JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem, se sídlem v Brně, Jeřábkova 5 proti žalované EKOSPAR s. r. o. , se sídlem v Ostrožské Lhotě 99, PSČ 687 23, identifikační číslo osoby 60697750, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, o 357.967,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalované o 244.660,76 Kč a 20.064,- EUR, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 237/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2013, č. j. 7 Cmo 210/2012-260, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2013, č. j. 7 Cmo 210/2012-260, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 1. února 2012, č. j. 25 Cm 237/2005-197, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 357.967,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl vzájemný návrh žalované, kterým žádala, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit částku 244.660,76 Kč a 20.064,- EUR (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a o povinnosti žalované zaplatit státu náklady znalečného (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že se právní předchůdce žalobkyně domáhal na žalované zaplacení částky 357.967,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení faktur č. 05-026 a 05-050. V průběhu roku 2004 a 2005 prováděl předchůdce žalobkyně jako zhotovitel pro žalovanou sušení dubového řeziva – přířezů. Cena sušení byla sjednána dohodou a u jednotlivých dodávek byla průběžně fakturována a žalovanou placena, vyjma shora uvedených faktur. Z důvodu neprovedené platby předchůdce žalobkyně zadržel 46,79 m3 vysušeného dubového dřeva. V průběhu řízení došlo na straně žalobce k opakovanému postoupení pohledávky, která byla předmětem sporu. Žalovaná ve svém stanovisku k věci uvedla, že předmětné faktury odmítla uhradit, neboť 16 m3 vysušeného dřeva bylo napadeno žlutou plísní. V rámci své obrany žalovaná uplatnila vzájemný návrh, kterým se proti žalobkyni domáhala zaplacení částky 244.660,76 Kč a 20.064,- EUR z titulu náhrady škody a ušlého zisku.
Pokud jde o nárok uplatněný žalobou, setrval soud prvního stupně na svých dřívějších závěrech vyslovených v jeho předchozím rozsudku ze dne 10. března 2010, č. j. 25 Cm 237/2005-95. V odůvodnění tohoto rozsudku přitom soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdce žalobkyně svoji povinnost provést dílo řádně splnil, když dle požadavku žalované vysušil jí dodané dubové přířezy. Dále konstatoval, že žalovanou zvolený postup spočívající v nezaplacení celé ceny za vysušení řeziva nemá oporu v platné právní úpravě, když jednak žalovaná přijala částečné plnění, které měla zaplatit ve lhůtě splatnosti dle vystavených faktur a nadto další část bezvadného plnění byla připravena u právního předchůdce žalobkyně také k převzetí a i ohledně této části plnění byla tedy žalovaná povinna bez dalšího cenu uhradit, ačkoliv tak neučinila.
Dále se soud prvního stupně zaměřil na posouzení nároku žalované uplatněného vzájemným návrhem z pohledu zákonných ustanovení o odpovědnosti za škodu. Přitom se nejprve zabýval otázkou, zda vzájemný návrh je uplatněn vůči subjektu věcně legitimovanému. Za zásadní považoval zodpovězení otázky, zda v důsledku postoupení pohledávky žalobou uplatněné svědčí nabyvateli pohledávky i případná odpovědnost za škodu, kterou způsobil či mohl způsobit výlučně faktický zhotovitel díla, tedy původní žalobce. Cituje ustanovení §529 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) zdůraznil, že žalovaná svoji tvrzenou pohledávku sice vůči nabyvateli pohledávky zhotovitele díla použila, nikoli však k započtení, tedy v takovém případě ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. aplikovat nelze. Uzavřel tedy, že pohledávka žalované je uplatněna vůči nikoli pasivně legitimovanému účastníkovi. Tudíž vzájemný návrh žalované zamítl.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud předně konstatoval, že ačkoliv žalovaná existenci pohledávky žalobkyně zpochybňuje, fakticky se jejímu zaplacení brání tvrzením jejího zániku v důsledku pohledávky žalované, převyšující nárok žalobkyně.
Přitakal závěru soudu prvního stupně, že nepoužila-li žalovaná pohledávky ve výši 244.660,76 Kč z titulu náhrady škody a ve výši 2.064,- EUR z titulu ušlého zisku v řízení před soudem prvního stupně k započtení, ale uplatnila je vzájemným návrhem, nebyl v takovém případě možný postup dle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák.
Dále odvolací soud uvedl, že žalovaná až dne 8. února 2013 započetla proti pohledávce žalobkyně ve výši 394.625,21 Kč, která je předmětem daného sporu, svou pohledávku, jež má, dle jejího tvrzení, za ní v celkové výši 764.318,36 Kč. Tedy až v odvolacím řízení učinila žalovaná hmotněprávní úkon ve formě započtení, k němuž však odvolací soud již nemohl přihlédnout. Tento kompenzační projev totiž dle názoru odvolacího soudu představuje naprosto novou skutečnost, která v řízení před soudem prvního stupně tvrzena nebyla, tudíž k ní, s ohledem na neúplnou apelaci, nemohl odvolací soud přihlédnout ani z ní vyvodil žádné právní závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka soudům vytýká, že uzavřely, že dílo bylo provedeno, nicméně se hlouběji nezabývaly otázkou, zda bylo dílo předáno či zda bylo alespoň řádně a včas připraveno k předání žalované dle smlouvy. Dále namítá procesní pochybení soudu prvního stupně. Konečně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tento nemůže v odvolacím řízení přihlédnout k námitce započtení
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že dovolání považuje za nedůvodné a rozhodnutí soudů za správná po skutkové i právní stránce.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. ledna 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanoveních §237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50. 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., a g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném (§238 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §226 o. s. ř., že žalovanou označené listinné důkazy pouze konstatoval bez hlubšího zkoumání a že nepřipustil další dokazování výslechem účastníků a svědků. Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stejně tak dovolání přípustným nečiní námitky žalované, že se soudy nezabývaly otázkou, zda bylo dílo předáno či alespoň řádně připraveno k předání žalované dle smlouvy. Soudy totiž naopak vyšly ze skutkového zjištění, že žalovaná přijala částečné plnění (které tudíž muselo být i předané) a i další část bezvadného plnění byla připravena u právního předchůdce žalobkyně k převzetí.
Napadený rozsudek odvolacího soudu však závisí mimo jiné na vyřešení dovolatelkou namítané procesněprávní otázky, zda může odvolací soud v systému neúplné apelace přihlédnout ke kompenzačnímu úkonu, který učinila žalovaná až v odvolacím řízení. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Ze spisu se podává, že žalovaná učinila až v odvolacím řízení hmotněprávní úkon - jednostranné započtení vzájemné pohledávky proti pohledávce uplatněné žalobou. Námitku započtení přitom uplatnila vůči soudu v doplnění odvolání ze dne 11. února 2013.
Jak vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně, a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť jde o skutečnosti, které v době rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovaly a nemohly být tedy uplatněny. Jsou tudíž způsobilým odvolacím důvodem podle posledně citovaného ustanovení, a byly-li v odvolání uplatněny, měl k nim odvolací soud přihlédnout (srov. §212a odst. 3 o. s. ř.), tj. bylo jeho povinností se těmito skutečnostmi zabývat.
Z uvedeného závěru (od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci) tedy vyplývá, že v dané věci měl odvolací soud, shledal-li v ostatním obranu žalované neopodstatněnou, vyhodnotit též námitku započtení jako obranu žalované proti žalobě a zkoumat, zda žalobou uplatněná pohledávka nezanikla započtením.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu