ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3813.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3813/2020-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Interaccess, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, K Lučinám 2488/8, identifikační číslo osoby 27142353, zastoupené Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Terase 133/3, proti žalované JAF HOLZ spol. s r.o. , se sídlem ve Vyškově, Pustiměřská 717/9, identifikační číslo osoby 46353283, zastoupené Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem se sídlem v Písku, Vladislavova 250, o zaplacení částky 514 656 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 517 486 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 105/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2020, č. j. 7 Cmo 191/2019-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Šolce, advokáta se sídlem v Písku, Vladislavova 250.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 514 656 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla, které pro žalovanou zhotovila a předala dne 26. 11. 2012, a dále částky 517 486 Kč z titulu smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení se zaplacením ceny díla.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 55 Cm 105/2013-278, žalobu na zaplacení částky 514 656 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 517 486 Kč zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 141 620 Kč (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 15. 5. 2012 jako podnikatelé při podnikatelské činnosti smlouvu o dílo. Předmětem díla bylo provedení obkladu fasády, dodávky a montáže podkladového roštu pod deskový materiál v rámci stavby označené ve smlouvě jako „VILA LIPNO FRÝDAVA“. Ve smlouvě byla určena pevná cena díla ve výši 991 800 Kč včetně 14 % daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), přičemž právo na její zaplacení mělo žalobkyni podle smlouvy vzniknout po řádném protokolárním předání a převzetí díla. Strany si zároveň ujednaly, že vícepráce a jakékoliv změny díla musí být reflektovány formou písemného dodatku ke smlouvě. V průběhu zhotovování díla se strany dohodly na omezení rozsahu díla tak, že dveře a dělící stěnu v interiéru provedou truhláři jiného zhotovitele. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by mezi stranami v té souvislosti došlo rovněž k dohodě o změně (snížení) ceny díla. Žalobkyně dílo žalované předala dne 26. 11. 2012. Z protokolu o předání a převzetí díla vyplývalo, že nebyly provedeny části díla označené jako „T07“ a „T08“.
Po právní stránce soud prvního stupně na věc aplikoval ustanovení §549 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přičemž dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že s ohledem na omezení rozsahu díla přiměřeně snížila jeho cenu. Z protokolu o předání a převzetí díla totiž nebylo možné určit, zda části díla označené jako „T07“ a „T08“ představovaly ty části díla, o kterých se žalobkyně s žalovanou dohodly, že nebudou žalobkyní zhotovovány (tj. dveře a dělící stěna v interiéru). Podle soudu prvního stupně přiměřené snížení ceny díla nebylo možné dovodit ani z původní cenové nabídky, neboť v ní byla cena částí „T07“ a „T08“ deklarována pouze materiálem a nereflektovala doplňkové náklady jako montáž, dopravu a ubytování pracovníků.
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že fakturovanou cenu díla v částce 870 000 Kč (tedy původně sjednanou cenu díla poníženou o 14 % DPH) požadovala na žalované důvodně. V návaznosti na to pak soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně žalované účtovala cenu díla v rozporu se smlouvou, a žalovaná se proto ani nedostala do prodlení s jejím zaplacením. Žalobkyni v důsledku toho nevznikl ani nárok na zaplacení smluvní pokuty.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 34 672,8 Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Po právní stránce na věc předně aplikoval §548 odst. 1 obch. zák. a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že dílo ve smluveném rozsahu řádně zhotovila a předala, proto jí nemohl ani vzniknout nárok na požadovaný doplatek ceny díla. V tomto ohledu poukázal odvolací soud taktéž na skutečnost, že nebylo možné určit, zda části díla, které dle následné dohody žalobkyně s žalovanou neměly být zhotoveny, jsou právě části označené v předávacím protokolu jako „T07“ a „T08“. Podle odvolacího soudu však není nárok na doplatek ceny díla důvodný též pro to, že žalobkyně neprokázala, že by cenu díla v rozsahu neprovedených prací přiměřeně snížila (bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k výše uvedenému tak odvolací soud dovodil, že pokud žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, nemohla se žalovaná dostat do prodlení s jejím zaplacením. Žalobkyni tak nemá právo ani na zaplacení smluvní pokuty.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla dílo řádně. V tomto směru odvolací soud podle žalobkyně vycházel z nesprávného závěru, že strany smlouvy v důsledku nedodržení písemné formy platně neuzavřely dodatek o omezení rozsahu díla. Podle žalobkyně však absence písemné formy nezpůsobovala absolutní neplatnost následné dohody účastníků o změně rozsahu díla. Zároveň odvolací soud dle žalobkyně v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu neaplikoval výkladová pravidla právních jednání vyplývající z §266 obch. zák., pokud při výkladu protokolu o předání a převzetí díla pominul, že bylo úmyslem stran předat dílo jako hotové. Konečně žalobkyně namítla, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala, že dílo řádně zhotovila a předala, aniž ji podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), poučil o svých předběžných závěrech a nevyzval ji, aby v tomto ohledu doplnila dokazování, čímž se měl podle názoru žalobkyně rovněž odchýlit od judikatury dovolacího soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v dovolání řádně nevymezuje důvody dovolání, a proto by mělo být odmítnuto jako nepřípustné. K námitce žalobkyně, že v řízení nebyla řádně poučena podle §118a o. s. ř., žalovaná uvedla, že z obsahu spisu jasně vyplývá, že soud prvního stupně žalobkyni o jejich procesních povinnostech v tomto směru poučil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a následně o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobkyně vztahující se k platnosti dohody o omezení rozsahu díla se míjí s právním hodnocením věci odvolacím soudem, který naopak vycházel ze skutečnosti, že dohoda o omezení rozsahu díla byla platná, nicméně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by dílo v takto (následně) sjednaném (užším) rozsahu řádně zhotovila a předala. Uvedená námitka žalobkyně tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Na hodnocení otázky, zda došlo k řádnému předání díla, posouzení věci odvolacím soudem výlučně nestojí, neboť závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla odvolací soud vystavěl (ve shodě se soudem prvního stupně) též na tom, že žalobkyně neprokázala, že by cenu díla v rozsahu neprovedených prací přiměřeně snížila. Jestliže žalobkyně tento další závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, nenapadá, nemůže žádný další dovolací důvod – tj. ani námitka žalobkyně, že nebyla řádně poučena o povinnosti prokázat, zda bylo dílo řádně zhotoveno a předáno, ani otázka výkladu úmyslu stran při předání díla – naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Pro úplnost pak lze uvést, že žalobkyně v dovolání nevymezila rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovodil, že proti nákladovému výroku II napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu