ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3891.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3891/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobců: a) Plynostav Pardubice holding akciová společnost , se sídlem Pardubice, Svítkov, Motoristů 24, IČ 46550496, b) Lidová obchodní společnost, s. r. o. , se sídlem Sokolov, J. K. Tyla 9/275, IČ 48362077, c) Integra stavby a. s. , se sídlem Liberec, Hrádecká 156, IČ 25014391, všech zastoupených JUDr. Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem Ostopovice, Polní 14, PSČ 664 49, proti žalovanému HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem Praha 5 – Smíchov, Plzeňská 16/3217, IČ 46678468, zastoupenému JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 64, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 76/1997, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2009, č. j. 1 Cmo 230/2009-558, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2009, č. j. 1 Cmo 230/2009-558, ve výrocích I. a V. a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 13 Cm 76/1997-507, ve výrocích I., III., IV., V., VI. a VII., se zrušují a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 13 Cm 76/1997-507, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) částku 2,022.699,60 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně od 13. 12. 1996 do zaplacení (výrok I.), dále že návrh žalobce a), aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 9,383.574,40 Kč, se zamítá (výrok II.), dále že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), dále že žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) částku 972.878,90 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně od 13. 12. 1996 do zaplacení (výrok IV.), dále že žalovaný je povinen zaplatit žalobci c) částku 9,242.233,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně od 13. 12. 1996 do zaplacení (výrok V.), dále že žalovaný je povinen uhradit na nákladech řízení žalobcům b) a c) částku 182.065,- Kč (výrok VI.) a konečně že žalobce a) a žalovaný jsou povinni doplatit soudem zálohované znalečné každý v částce 21.550,- Kč a žalovaný je dále povinen zaplatit soudem zálohované svědečné svědka Ing. P. D. v částce 1.897,- Kč (výrok VII.)
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrhy žalobců jsou zčásti důvodné. V souvislosti s plněním uzavřených smluv o dílo byly provedeny vícepráce, jejichž zaplacení bylo předmětem tohoto řízení. K prokázání jejich rozsahu a vyčíslení zadal soud znalecký posudek, který vypracoval Ústav soudního inženýrství VUT v Brně s datem 5. 6. 2007. Vícepráce, které žalovaný převzal, byly provedeny nad rámec smluv o dílo a projektové dokumentace. Žalovaný se tak na úkor žalobců bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1 občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“) Pokud jde o hodnotu (výši) bezdůvodného obohacení, které získal žalovaný, soud se přiklonil ke druhé variantě, ve které znalecký ústav vycházel z toho, že rozsah požadovaných víceprací se jeví neúměrně vysoký a proto vzhledem k původním v projektové dokumentaci vykázaným a v původních rozpočtech ohodnocený pracemi dovodil, že žalobci mohou po žalovaném požadovat za vícepráce celkem částku 13,429.173,- Kč. Nárok žalobce a) tudíž soud do částky 9,383.574,40 Kč zamítl. Žalobcům b) a c) pak přiznal částky, uvedené ve výrocích IV. a V. Současně soud prvního stupně přiznal žalobcům úroky z prodlení v souladu s ust. §369 a §502 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“).
K odvolání žalobce a) a žalovaného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III., IV., V., VI., a VII. potvrzuje (výrok I.) dále řízení o odvolání žalobce a) se zastavuje (výrok II.), dále ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (výrok III.), dále žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 743.209,- Kč (výrok IV.) a konečně žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 308.388,- (výrok V.).
Řízení o odvolání žalobce a) odvolací soud zastavil pro zpětvzetí odvolání tímto žalobcem.
Odvolání žalovaného odvolací soud po provedeném jednání posoudil jako nedůvodné.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem řízení je zaplacení víceprací, které pro žalovaného provedl právní předchůdce žalobce a) při výstavbě VVTL plynovodu DN 1000 na základě smlouvy o dílo č. 212/3155/94, a to v úseku plynovodu mezi TU 6 Malešovice a TU 13 Březejc a smlouvy o dílo č. 153.060 v úseku plynovodu mezi TU 13 Březejc a TU 14 Černá.
Odvolací soud vyšel především z výše zmíněného znaleckého posudku ÚSI VUT Brno č. C 1154 ze dne 5. 6. 2007, v němž znalecký ústav odpověděl na otázku, zda provedení víceprací vykazovaných ve stavebním deníku bylo možno zhotovitelem předvídat již při podepisování smluv o dílo vzhledem k informacím obsaženým v zadávacích podmínkách poskytnutých žalovaným, uvedl, že zejména za situace, kdy byl poněkud podceněn nebo zanedbán geologický průzkum trasy plynovodu v úseku Malešovice – Březejc bylo možno technicky předvídat nárůst víceprací v důsledku rozdílu mezi údaji v projektové dokumentaci a skutečnosti po provedení výtopů. Na další otázku, zda provedení vykazovaných víceprací je možné a reálné vzhledem k rozsahu otázky a prostředí, ve kterém bylo zhotovováno, znalecký ústav odpověděl, že se rozsah požadovaných víceprací jeví neúměrně vysoký vzhledem k původním, v projektové dokumentaci vykázaným a v původních rozpočtech ohodnoceným stavebním pracím. K úkolu provést ohodnocení těchto víceprací znalecký ústav uvedl, že postupoval ve dvou technicky možných variantách, když v první ohodnotil vícepráce, jejichž výměry byly odsouhlaseny, zatímco ve druhé variantě ohodnotil práce, u kterých znalec předpokládal, že tyto práce byly skutečně provedeny v uvedených rozsazích. Součet obou těchto variant činil částku Kč 13,429.173,-.
Dovoláním ze dne 24. 2. 2010 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., a to výslovně pouze do jeho výroků I. a V.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, řeší právní otázky v rozporu se skutkovými zjištěními, provedenými důkazy, hmotným právem a s ustálenou judikaturou.
Vadou řízení spatřuje rovněž v tom, že napadené rozhodnutí postrádá jakékoli byť sebekratší odůvodnění, a to v rozporu s ust. §157 odst. 1 a 2 o. s. ř. a nevypořádává se s žádnou z námitek uplatněných žalovaným. Napadené rozhodnutí nejen není ve svém odůvodnění přesvědčivé, nýbrž žádné odůvodnění neobsahuje.
Dovolatel je toho názoru, že žalobce a) se domáhá zaplacení víceprací, které jsou ve skutečnosti pracemi v rozsahu obou uzavřených smluv o dílo, a nikoliv nad jejich rámec. Žádná z předmětných smluv nezná a neobsahuje termín (výraz) „vícepráce“. Výsledky geologického průzkumu byly žalobci a) známy už před podpisem smluv. Vícepráce byly běžnými pracemi v rámci plnění smluveného díla a riziko jejich provádění musí jít výlučně k tíži žalobce a), který ani nevyužil zákonného práva na přerušení provádění díla ve smyslu §552 odst. 1 obch. zák. a dokončil a předal jím provedené dílo žalovanému bez požadavku na zaplacení požadovaných víceprací v částce Kč 21,621.585,- v zápisech o odevzdání a převzetí díla. Přitom cena ve smlouvách o dílo byla sjednána jako pevná a konečná. S těmito skutečnostmi se oba soudy nevypořádaly.
Dovolatel dále poukazuje na to, že znalecký posudek pouze připouští možnost a reálnost provedení prací, označovaných v žalobě jako vícepráce, avšak neprokazuje ani nemůže prokázat skutečné provedení těchto víceprací žalobcem a), neboť dílo (plynovod) je zakryto zeminou. V doplňku znaleckého posudku se uvedené dvě varianty rozlišují, a to tak, že první varianta se týká víceprací, u kterých znalecký posudek pouze předpokládá, že byly provedeny a byly písemnou formou schváleny, byť osobami bez příslušných kompetencí a tyto ohodnocuje částkou Kč 12,367.370,-, kdežto druhá varianta se týká víceprací, u kterých znalec na základě údajů ze soudního spisu pouze předpokládá, že byly provedeny, avšak nebyly písemnou formou schváleny a tyto ohodnocuje částkou Kč 1,061.803,-. Ohodnocení celkových víceprací tvrzených žalobcem a) pak znalec stanoví součtem výsledků obou variant v částce Kč 13,429.173,-. Znalecký posudek k tomuto zdůrazňuje, že ohodnocení uváděných víceprací je závislé na uznání jejich rozsahu žalovaným. Podle dovolatele však žalovaný uváděné vícepráce neuznal a ani vyslechnutí svědci je nepotvrdili. V řízení žádný věrohodný důkaz, potvrzující provedení tvrzených víceprací nebyl proveden.
Dovolatel dále namítá, že v rozporu s provedenými důkazy a na základě nesprávného posouzení oba soudy došly k nesprávnému právnímu závěru, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný přijal od žalobce a) vícepráce bez právního důvodu a neposkytl mu žádné protiplnění. To však žalovaný popírá, protože uhradil žalobci a) celou ve smlouvách dohodnutou pevnou cenu díla a od žalobce a) k tomu přijal odpovídající smluvní plnění. Soud prvního stupně v rozsudku potvrzeném odvolacím soudem sice uvádí, že se přiklonil k druhé variantě ohodnocení víceprací podle znaleckého posudku, tj. k částce 1,061.803,- Kč, avšak zároveň nelogicky uzavírá, že hodnota bezdůvodného obohacení se rovná součtu obou variant znaleckého posudku. Přitom znalec ohodnotil pouze vícepráce, jejichž provedení bylo žalobcem a) tvrzeno, znaleckým posudkem předpokládáno, avšak v řízení neprokázáno.
Podle názoru žalovaného a podle ustálené judikatury, pokud mezi smluvními stranami nedojde ke změně smlouvy o dílo o rozšíření díla, nelze požadovat zaplacení ceny za poskytnuté vícepráce (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009.)
Dovolatel zdůrazňuje, že při plnění bez právního důvodu není majetkovým vyjádřením prospěchu objednatele (žalovaného) peněžitá částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele. Touto zásadou ocenění bezdůvodného obohacení se oba soudy neřídily.
Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně posoudil i otázku vzniku bezdůvodného obohacení, aniž respektoval ustanovení §546 odst. 1 a §549 obch. zák. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, podle něhož objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla, nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení §549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle §549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v §451 a 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005.) Z tohoto pohledu však odvolací soud věc neposuzoval a je tak dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel dovozuje, že v důsledku uvedeného byla posléze postoupení pohledávek žalobcem a) na žalobce b) a c) neplatná a neúčinná, poněvadž předmětem tvrzených postoupení byly neexistující pohledávky.
Podle dovolatele rovněž zcela nelogicky a bez právního zdůvodnění soudy přiznaly v plné výši žalované částky žalobcům b) a c), avšak zamítly žalobu žalobce co do částky Kč 9,383.574,40. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že žalobě vyhověl částečně, avšak tomu nedopovídá jeho rozhodnutí o vzájemné úhradě nákladů mezi účastníky. Pokud pak se sečtou částky všem žalobcům přiznané a částka, ve které soud žlaobu zamítl, je dána další vada řízení, když soudy vlastně rozhodovaly o vyšší částce, než bylo žalováno – tj. Kč 13,429.173,- plus Kč 9,383.574,40, což se rovná Kč 22,812.747,-, kdežto žalováno bylo pouze Kč 21,621.585,30. Navíc rozdíl celkové částky na jistině, kterou soudy žalobě vyhověly, je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o Kč 1,191.362,40 nižší oproti částce opakovaně uváděné v odůvodnění tohoto rozsudku, aniž odvolací soud věc napravil.
Dovolatel dále vznáší námitku, že ze skutkových zjištění a právního posouzení soudu prvního stupně, potvrzených odvolacím soudem vyplývá, že k dohodě o rozsahu předmětu díla ve smlouvě o dílo mezi účastníky nedošlo a dohoda o změně smlouvy tak uzavřena nebyla, což je předpokladem aplikace §549 obch. zák. (k tomu dovolatel odkazuje na řadu rozsudků Nejvyššího soudu, kupř. z 24. 7. 2007 sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo z 29. 7. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1146/2007.) Z toho dovolatel dovozuje, že nedošlo-li ke změně smlouvy o dílo resp. k rozšíření díla, nelze po žalovaném požadovat zaplacení ceny za poskytnuté vícepráce. Jestliže odvolací soud uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nereflektoval, měl to řádně zdůvodnit (zde odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2811/2007) a poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu.
Dovolatel shrnuje, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil právní otázku nároku na zaplacení víceprací a právní otázku vzniku a ohodnocení bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem, jakož i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2856/2009.)
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a V. a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV., V., VI. a VII. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení včetně rozhodnutí o nákladech řízení a právního zastoupení žalovaného advokátem.
Žalobci ve vyjádření k dovolání mají podané dovolání za nepřípustné, poněvadž nejsou dány podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu neuvádí. Žádný dovolací důvod není dán a způsob zdůvodnění dovolání ani výrok o nákladech řízení není možno napadat dovoláním. Žalobci navrhují odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se na daný případ vztahují plně ustanovení cit. novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti dnem 1. 7. 2009, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno (vydáno) dne 23. 10. 2009.
Dovolací soud dále konstatoval, že podané odvolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a poté se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V daném případě může být dovolání přípustné toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatel odkazuje, neboť rozsudkem odvolacího soudu v napadeném rozsahu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, když dovolání není přípustné podle písmena b) cit. ustanovení, a to za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí resp. rozhodnutí v napadeném rozsahu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má o právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§243 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění.)
Dovolatel formuluje právní otázku zásadního významu, která byla odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) řešena v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, jako otázku nároku na zaplacení víceprací a otázku vzniku a ohodnocení (výše) bezdůvodného obohacení.
Při řešení právní otázky opodstatněnosti nároku na zaplacení víceprací je v prvé řadě nezbytné vzít v úvahu skutečnost, že v daném případě ke změně smlouvy o dílo rozšířením rozsahu díla nedošlo a proto nelze aplikovat ustanovení §549 odst. 1 obch. zák. o zaplacení přiměřeně zvýšené ceny za rozšíření díla (tj. za tvrzené a prokazované vícepráce oproti smluvenému předmětu díla.
Objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení §549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle §549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v §451 a 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008).
Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je proto nesprávné a naplňuje i (v tomto případě jediný možný) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
Otázka ohodnocení (výše) bezdůvodného obohacení není s ohledem na uvedené rozhodnutí této věci relevantní; vymezení rozsahu a vyčíslení výše bezdůvodného obohacení není dále otázkou právní, jejíž posouzení by bylo možno podřadit dovolacímu důvodu neoprávněného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ostatní dovolací námitky dovolatele, týkající se vad řízení, např. dokazování
o existenci a rozsahu víceprací provedeného zejména znaleckým posudkem, hodnocení provedených důkazů a hodnocení učiněných skutkových zjištění, nelze subsumovat dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení, přičemž k nim nelze přihlížet jako k okolnostem, spadajícím pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř., v rozhodném znění.) Tyto okolnosti nejsou z hlediska shora uvedeného právního názoru dovolacího soudu již rozhodné a je bezpředmětné se jimi zabývat.
Pro výsledek dovolacího řízení jsou též nerozhodné procesní námitky dovolatele, vztahující se k vytýkanému nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 1 a 2 o. s. ř. či vady ve výpočtu žalobcům přiznaných či zamítnutých částek.
Tyto dovolatelem tvrzené procesní vady, náležející dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jsou okolnostmi, k nimž dovolací soud podle §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. nepřihlíží.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), poněvadž otázka nároku na zaplacení víceprací jako bezdůvodného obohacení řešil odvolací soud a rozhodl o ní rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.) od konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 ad.)
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a V. zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo v dotčeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v dotčeném rozsahu, tj. ve výrocích I., III., IV., V., VI. a VII. a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Soud prvního stupně (odvolací soud) je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu