ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.39.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 39/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce V. D. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Černým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 224/3, PSČ 120 00, proti žalované Českomoravské záruční a rozvojové bance, a.s. , se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, IČO 44848943, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 73/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2012, č. j. 19 Co 78/2012-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. září 2011, č. j. 25 C 73/2010-68, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky vydaného dne 21. listopadu 2009, sp. zn. Rsp 1469/08, (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná podala dne 23. prosince 2008 žalobu Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR proti žalobci, kterou se domáhala, aby rozhodčí soud žalované proti žalobci přiznal částku 12 554,84 Kč se sankčním úrokem ve výši 24 % p. a. z této částky ode dne 1. září 2008 do zaplacení a částku 29 378,13 Kč. Podle žaloby podané žalovanou žalobce porušil smluvně přejaté povinnosti ze Smlouvy o malém úvěru v programu KREDIT č. 2004-1650-UM ze dne 23. července 2004, proto žalovaná dopisem ze dne 10. ledna 2008 vyzvala žalobce v souladu se smluvním ujednáním k jednorázovému splacení poskytnutého úvěru spolu s příslušenstvím ve lhůtě do 1. února 2008. Žalobce na výzvu nereagoval, proto žalovaná požadovala příslušenství v rozhodčím řízení. V žalobě jmenovala svého rozhodce, JUDr. Tomáše Hándla. Soud dále zjistil, že žaloba byla spolu s výzvou ke jmenování rozhodce zaslána žalobci dne 16. ledna 2008. Zásilka se vrátila soudu jako nedoručená s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Předseda Rozhodčího soudu proto podle Řádu rozhodčího soudu ustanovil žalobci usnesením opatrovníka Mgr. Martina Bělinu, který dne 12. února 2009 jmenoval rozhodce za žalobce. V dané věci se konala dvě ústní jednání, jedno bez přítomnosti žalobce (6. května 2009) a jedno v jeho osobní přítomnosti (dne 3. září 2009). Žalobce dne 27. května 2009 předložil Rozhodčímu soudu s krátkým průvodním dopisem listinné důkazy (korespondenci s bankou). Při ústním jednání žalobce nenamítl neplatnost rozhodčí doložky a prohlásil, že žádného z rozhodců neodmítá a že složení rozhodčího senátu bere na vědomí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě na zrušení rozhodčího nálezu není možné vyhovět.
Podle §33 zákona č. 216/1994, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jako „zákon o rozhodčím řízení“) soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději než začala jednat ve věci samé. Jelikož žalobce neuplatnil v průběhu rozhodčího řízení, ani při ústním jednání dne 3. září 2009 námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy pro neurčitost jejího obsahu a nenamítl ani skutečnost, že by se řízení účastnil rozhodce, jenž nebyl povolán věc projednat, odmítl se soud prvního stupně s odkazem na §33 zákona o rozhodčím řízení zabývat důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení.
Námitku žalobce, že žaloba je nevhodná a neprospěšná a že by nikdy nepopíral svůj dluh vůči bance, ztotožnil soud prvního stupně s žalobcovým tvrzením, že rozhodčí smlouva se na projednávanou věc nevztahovala, neboť mezi účastníky rozhodčího řízení nevyvstal žádný spor. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smyslem rozhodčího řízení je účinná ochrana práv vyplývajících ze soukromoprávních vztahů, které nebyly ze strany povinných subjektů dobrovolně respektovány. Žalované není možné upírat možnost obrátit se za účelem ochrany svého práva na rozhodčí soud v situaci, kdy dlužník (žalobce) dobrovolně nesplnil svoji splatnou povinnost vůči ní.
Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2012, č. j. 19 Co 78/2012-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a ten správně hodnotil i po stránce právní. Žalobce byl účastníkem rozhodčího řízení, jednání rozhodčího řízení se účastnil a svá práva tam mohl v průběhu rozhodčího řízení účinně bránit. Neobstojí ani jeho námitka, že se ve věci účastnil rozhodce, který nebyl k rozhodování povolán, případně že neměl možnost rozhodce vybrat, neboť rozhodci byli vybráni v době, kdy byl zastoupen opatrovníkem. Odvolací soud odmítl i námitku neplatnosti rozhodčí doložky, jelikož důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení neuplatnil řádně dle ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení v prvním úkonu ve věci.
Tvrzení žalobce, že mezi účastníky neexistoval spor, odvolací soud rovněž odmítl. Skutečnost, že žalobce nepopíral, že žalované částku dlužil, nemůže vést k závěru, že mezi účastníky neexistoval spor. Žalovaná neměla jinou možnost, jak získat vykonatelný exekuční titul, než se obrátit s žalobou na rozhodčí soud. Podáním rozhodčí žaloby se žalovaná nedopustila žádného jednání, které by bylo možno hodnotit jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a odepřít jí tak právní ochranu (§265 obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“). Žalobce nečinil sporným, že ho žalovaná o existenci dluhu poté, co byla nucena zesplatnit celý úvěr, písemně uvědomila a vyzvala jej k placení. Skutečnost, že ho neinformovala o tom, že v případě nesplnění povinnosti žalobce podá žalovaná rozhodčí žalobu, nemá pro řešení věci žádný význam.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že rozhodčí soud měl odmítnout zabývat se návrhem žalované strany na vydání rozhodčího nálezu, neboť žalovaná rozhodčímu soudu neprokázala, že by mezi účastníky existoval spor o pohledávku tvrzenou v rozhodčí žalobě.
Žalobce nečiní sporným to, že ho žalovaná o existenci dluhu poté, co byl nucen zesplatnit celý úvěr písemně, uvědomila a vyzvala jej k zaplacení. Žalobce od samého počátku řízení jak před rozhodčím soudem, tak před obecnými soudy, tvrdí, že neexistoval důvod pro podání rozhodčího návrhu a vydání rozhodčího nálezu rozhodčím soudem, protože mezi účastníky nebylo sporu o porušení žalobcovy platební povinnosti ke dni 23. prosince 2008 ve smyslu a duchu uzavřené rozhodčí smlouvy.
Dovolatel je toho názoru, že žaloba k rozhodčímu soudu byla žalovanou podána předčasně, neboť mezi účastníky ke dni podání žaloby k rozhodčímu soudu žádný spor, na který by se vztahovala pravomoc a kompetence rozhodčího soudu, neexistoval. Z obsahu sdělení banky ze dne 20. června 2008 nelze podle žalobkyně dovozovat, že by mezi účastníky vznikl spor, který by měl řešit rozhodčí soud. Postup žalované strany žalobce chápe jako výkon práva šikanózním způsobem. Žalobce by raději dluh uhradil, aby nebyl zatížen náklady rozhodčího řízení, pokud by žalovaná strana trvala na jeho úhradě ve stanoveném termínu.
Dále žalobce namítá, že předmětná rozhodčí doložka je absolutně neplatná, neboť žalovaná neprokázala, že by v době podpisu rozhodčí doložky byla žalobci rozhodčí pravidla známa a že by svým podpisem žalobce na smlouvě s textem pravidel souhlasil. V řízení nebylo prokázáno, s jakými pravidly rozhodčího soudu měl žalobce svým podpisem souhlasit. Po provedeném dokazování měl tak soud rozhodčí doložku posoudit jako absolutně neplatnou podle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítá, že dovolání není přípustné. Žalovaná se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku, že nepopření dluhu ze strany dlužníka neznamená neexistenci sporu mezi stranami a nevede k nemožnosti uplatnění nároku v rozhodčím nebo soudním řízení. Žalobce si musel být vědom, že bude-li porušovat své povinnosti a neuhradí-li svůj dluh ani na písemnou výzvu žalované, může žalovaná přistoupit k podání žaloby k rozhodčímu soudu, jak předpokládá smlouva uzavřená mezi účastníky. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. lednem 2013.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle §37 obč. zák. pro neurčitost, jelikož žalobce nebyl seznámen s pravidly rozhodčího řízení. Aby se mohl žalobce při řízení o zrušení rozhodčího nálezu domáhat zrušení rozhodčího nálezu z důvodů podle §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení, je nutné podle §33 zákona o rozhodčím řízení tyto důvody namítnout nejpozději v prvním úkonu ve věci. Ze skutkových řízení provedených v řízení vyplynulo, že žalobce v průběhu rozhodčího řízení neplatnost rozhodčí doložky nenamítl a při ústním jednání ve věci prohlásil, že složení rozhodčího senátu bere na vědomí. Se složením rozhodčího senátu tedy žalobce souhlasil. Námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy se tedy soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemohl zabývat. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že podle §13 zákona o rozhodčím řízení platí, pokud se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily statutu a řádu rozhodčího soudu, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. Námitku dovolatele, že z důvodu neseznámení s pravidly rozhodčího řízení je rozhodčí doložka neplatná pro neurčitost, je proto třeba odmítnout.
Žalobce dále namítá, že rozhodčí řízení nemělo vůbec probíhat, jelikož mezi žalobcem a žalovanou nevznikl spor, na který by rozhodčí doložka dopadala. I tuto námitku žalobce je třeba odmítnout. Rovněž tato námitka nebyla odvolatelem uplatněna ve lhůtě podle §33 zákona o rozhodčím řízení. Navíc žalobce nečiní v dovolání sporným, že ho žalovaná o existenci dluhu poté, co byla nucena zesplatnit celý úvěr písemně, uvědomila a vyzvala jej k zaplacení. V případě, že k této výzvě o zaplacení dluhu nebyl dluh splněn, mohla žalovaná postupovat právně aprobovaným způsobem k získání vykonatelného rozhodnutí, tj. podat rozhodčí žalobu. Žalovaná této možnost využila. Takový postup není možné považovat za postup v rozporu s poctivým obchodním stykem podle §267 obch. zák. ani za jednání v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák.
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech zrušování rozhodčích nálezů. Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 1 500 Kč [§7 bod 4, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 378 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. února 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu