ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3930.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3930/2017-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EUROPAP, spol. s r.o. , se sídlem Plzeň, Nepomucká 96/202, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 45349908, zastoupené JUDr. Václavem Horákem, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 9, proti žalovanému O. D. , zastoupenému JUDr. Vladimírou Knoblochovou, advokátkou se sídlem Praha 4, V Parku 2323/4, o zaplacení 3 047 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 105/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 3 Cmo 335/2015-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 3 Cmo 335/2015-299, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 8. 2015, č. j. 19 Cm 105/2012-270, v napadeném výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 3 047 061 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není oprávněný nárok žalobkyně, jímž se po žalovaném domáhala náhrady škody, která ji měla vzniknout chybným postupem žalovaného, jako jejího právního zástupce, ve sporu žalobkyně proti České republice, který byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 159/2007.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze zjištění, že řízení v uvedené věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 159/2007 bylo zastaveno s odůvodněním, že žalovaný nedoložil, že nárok žalobkyně byl předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen „ČR“), jak měl žalovaný podle názoru rozhodujících soudů v oné věci učinit, a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný svým jednáním porušil povinnost podle zákona o advokacii. Zároveň ale dovodil, že mezi tímto porušením povinnosti a vznikem škody není příčinná souvislost, proto není možno uplatněnému nároku na náhradu škody v posuzované věci vyhovět. K těmto závěrům dospěl odvolací soud na základě následujících zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně původně podala žalobu u Okresního soudu Plzeň-město proti R. K. o zaplacení finanční částky, která měla pocházet z trestné činnosti bývalé pracovnice žalobkyně, jež u žalobkyně zpronevěřila 3 047 061 Kč a uložila ji na účet R. K., vedený u Československé obchodní banky (dále jen „ČSOB“), za což byla odsouzena a byla ji uložena povinnost škodu nahradit. V průběhu tohoto sporu žalovaný převzal zastoupení žalobkyně, a to ještě v době, kdy na účtu R. K. u ČSOB byla částka pocházející z trestné činnosti. Dne 13. 7. 2004 byl vydán rozsudek ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 190/2001, na základě kterého měl R. K. zaplatit žalobkyni 3 047 061, 42 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Plzni, jako odvolacím soudem, a nabyl právní moci dne 20. 5. 2005 a vykonatelnosti 20. 6. 2005. Ještě před tímto řízením Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 28. 5. 2002 zamítl žádost R. K., aby zrušil zajištění peněžních prostředků na jeho účtu v ČSOB a prostředky byly vydány žalobkyni. K odvolání žadatele R. K. odvolací soud zamítavé usnesení Okresního soudu Plzeň-město dne 10. 7. 2002 zrušil a přitom poukázal na to, že zajištění finančních prostředků je ve vztahu k nárokům žalobkyně nedostatečné, neboť prostředky na účtu R. K. lze použít i na úhradu jiných pohledávek, které jsou předmětem výkonu rozhodnutí. Uvedená usnesení byla vydána v době, kdy již probíhalo řízení ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 190/2001 u Okresního soudu Plzeň-město a jejich existence byla žalovanému známa. Posléze ČSOB uvolnila uvedené peněžní prostředky z účtu R. K. ve prospěch třetí osoby, která předložila exekuční titul. V navazujícím exekučním řízení na základě rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 190/2001 u Okresního soudu Plzeň-město, který nabyl právní moci dne 20. 5. 2005 a vykonatelnosti 20. 6. 2005, a na němž žalovaný nechal vyznačit doložku právní moci až v srpnu 2010, žalovaný žalobkyni též zastupoval a zjistil, že peněžní prostředky se na účtu R. K. již nenachází, neboť byly bankou uvolněny již v roce 2003 ve prospěch třetí osoby. Žalobkyně následně na doporučení žalovaného podala žalobu proti státu – Ministerstvu spravedlnosti ČR – o náhradu škody ve výši 3 047 061, 42 Kč u Obvodního soudu pro Prahu 2, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 27 C 159/2007, jímž, jak výše uvedeno, bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že žalovaný nedoložil, že nárok uplatněný vůči státu byl předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti.
Z uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi porušením povinnosti žalovaným a vznikem tvrzené škody není příčinná souvislost, protože i za předpokladu, že by žalovaný v předešlém sporu doložil, že škoda byla předběžně uplatněna u Ministerstva spravedlnosti ČR, nebyla by žalobkyně pravděpodobně ve sporu úspěšná, neboť by žalobkyně stěží prokázala, že buď sama nebo ve spojení s žalovaným učinila veškeré kroky k odvrácení škody, a nebylo ani prokázáno, zda pochybit nemohla např. banka, která v konečné fázi peníze vydala třetí osobě. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně nevyčerpala všechny zákonné prostředky ochránit finanční prostředky na účtu R. K. a přihlédl i k tomu, že peněžní prostředky byly z účtu R. K. uvolněny a vydány třetí osobě již v roce 2003 ještě před skončením řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 190/2001 u Okresního soudu Plzeň-město, které bylo skončeno až v roce 2005, kdy již peněžní prostředky na účtu R. K. vedeného u ČSOB nebyly, neboť ČSOB se dopustila podle zjištění soudu prvního stupně pochybení při zajištění peněžních prostředků na účtu R. K., jestliže prostředky pro exekuci uvolnila, aniž by k tomu měla ve smyslu §79a odst. 1, 2 trestního řádu, v tehdy platném znění, souhlas předsedy senátu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky řešení předběžné otázky úspěšnosti sporu proti státu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, kterou odvolací soud podle dovolatelky vyřešil v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, navíc způsobem nepřesvědčivým, pokud učinil závěr o pravděpodobné neúspěšnosti žaloby proti státu, aniž by uvedl, z jakých důvodů by podle jeho názoru měla být tato žaloba neúspěšná, kromě konstatování, že žalobkyně sama nebo spolu se žalovaným neučinila veškeré kroky k odvrácení škody. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem učiněným odvolacím soudem, že žalobkyně sama mohla učinit nějaký úkon, aby ochránila finanční prostředky na účtu R. K.. Žalobkyně připomíná, že v době, kdy vyšlo najevo, že finanční prostředky na účtu R. K. jsou nedostatečně zajištěny, již žalovaný žalobkyni zastupoval a tato skutečnost mu byla známa, proto podle žalobkyně nelze žalobkyni samotnou nebo společně s žalovaným činit zodpovědnou za to, že měla z důvodu ochrany svých práv sama činit nějaké právní úkony, když právě pro tyto případy byla žalobkyně právně zastoupena žalovaným. V této souvislosti dovolatelka pokládá další otázku, o níž se domnívá, že nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a to, zda v případě, kdy klient je zastoupen advokátem, má sám povinnost, bez dalšího, činit právní úkony, pokud ze zmocnění, daného advokátovi pro právní zastoupení, lze dovodit nebo se dá obecně vzato předpokládat, že takové úkony je povinen činit advokát. Podle názoru dovolatelky není klient za dané situace povinen činit nějaké úkony mimo snad případu, kdyby hrozilo nebezpečí z prodlení a klientovi by bylo známo, že advokát, např. pro nemoc nebo z jiných důvodů nepřítomnosti, nemůže úkon učinit sám.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípusrné, jestliže dovolatelka první předestřenou otázku, tj. otázku řešení předběžné otázky úspěšnosti sporu proti státu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, kterou odvolací soud podle dovolatelky vyřešil v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, navíc způsobem nepřesvědčivým, staví na zpochybnění skutkových zjištění soudu a na kritice hodnocení důkazů provedených soudem, že žalobkyně sama nebo ve spojení s žalovaným neučinila všechny potřebné úkony k zajištění finančních prostředků na účtu R. K., a též na pomíjení skutkového závěru soudu prvního stupně, že prostředky z účtu R. K. byly bankou vydány třetí osobě bez souhlasu předsedy senátu, čímž se banka dopustila pochybení při zajištění finančních prostředků. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Namítá-li dovolatelka nepřesvědčivost rozhodnutí ve vztahu ke zjištění skutkových okolností, čímž ve skutečnosti namítá vady řízení, které měly mít vliv na rozhodnutí ve věci, je třeba konstatovat, že takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na nepřesvědčivosti odůvodnění rozsudku.
K druhé položené otázce, tj. „ zda v případě, kdy klient je zastoupen advokátem, zda má sám povinnost bez dalšího činit právní úkony, pokud ze zmocnění daného advokátovi pro právní zastoupení lze dovodit nebo se dá obecně vzato předpokládat, že takové úkony je povinen činit advokát“, kterou dovolatelka spojuje s námitkou, jaké kroky by měla k zajištění finančních prostředků činit, když byla zastoupena advokátem, je nutno uvést, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pokud bylo třeba nějaké kroky samotné žalobkyně nebo ve spojení s žalovaným činit k zajištění finančních prostředků na účtu R. K., týká se tato skutečnost předešlého řízení. V daném řízení již žalovaný žádné kroky k zajištění finančních prostředků na účtu R. K. činit nemohl, jestliže již byly z tohoto účtu odčerpány, a to, podle zjištění soudu prvního stupně, pochybením banky, která bez souhlasu předsedy senátu zajištěné finanční prostředky vyplatila třetí osobě. I kdyby advokát nějakým způsobem v tehdejším řízení pochybil, nemůže být na takových námitkách, týkajících se již rozhodnutého (skončeného) sporu, založena otázka, kterou dovolatelka považuje v daném řízení za otázku neřešenou. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy Nejvyšší soud judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud jej odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu