ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3987.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3987/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Alia Trade, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Jánský vršek 311/6, IČO 25661191, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Jánský vršek 311/6, proti žalovanému P. P. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, o zaplacení částky 450.790,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 266/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016, č. j. 1 Cmo 191/2015-448, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Spor se vede o zaplacení smluvní pokuty ve výši 245.000,- Kč požadované žalobkyní za prodlení s dodávkou točitého schodiště a o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 205.790,-Kč, které žalobkyně, jak tvrdí, poskytla žalovanému bez právního důvodu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 16 Cm 266/2001-386, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil část požadovaného bezdůvodného obohacení ve výši 63.596,-Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do zbytku bezdůvodného obohacení (II. výrok), zamítl též požadavek na zaplacení smluvní pokuty (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.590,-Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do zaplacení částky 135.200,-Kč s příslušenstvím, tj. co do zbytku požadovaného bezdůvodného obohacení (I. výrok rozsudku odvolacího soudu). Ve III. výroku, který se týkal smluvní pokuty, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (II. výrok rozsudku odvolacího soudu), změnil výroky o náhradě nákladů řízení vzniklých státu a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 21. 2013, a to v souladu s čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka nejprve v té části svého dovolání, které směřuje proti II. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se požadované smluvní pokuty, odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil právním názorem dovolacího soudu, který byl vyjádřen v jeho předchozím rozhodnutí v této věci (v usnesení ze dne 28. 3. 2012, č. j. 23 Cdo 4955/2010-226), ale že je v rozporu též s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu, která dovolatelka specifikuje. Odvolací soud totiž podle ní nedodržel judikaturou prosazovaný postup při výkladu projevu vůle. Obsah smlouvy o dílo účastníky uzavřené (konkrétně obsah pojmu „dodávka“) vyložil totiž jen podle samotného textu smlouvy, nikoli na základě výsledků provedeného dokazování.
Dovolatelka však přehlédla, že toto rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na výkladu projevu vůle obsažené ve smlouvě. Odvolací soud sice (stejně jako soud prvního stupně), akceptuje právní názor dovolacího soudu, se zabýval obsahem smlouvy a výkladem projevu vůle v ní obsaženým. Výslovně však uvedl, že není významné z jeho pohledu (který zjevně vycházel z nového hodnocení provedených důkazů), že se soudu prvního stupně nepodařilo ani výkladem, učiněným dle stanovených interpretačních pravidel, objasnit, jaká část plnění (tj. jaká „dodávka“) měla být zajištěna smluvní pokutou. Za zásadní pro závěr o neexistenci nároku na smluvní pokutu, která byla požadována za období od 1. 5. 1999 do 31. 12. téhož roku, považoval totiž skutečnost, že v době od 1. 5. 1999 žádný věcný dluh zhotovitele převzatý smlouvou z 26. 2. 1998 (a zajištěný smluvní pokutou podle této smlouvy) již neexistoval, v lednu 1999 bylo rozhodnuto o výrobě jiného schodiště - s jinými rozměry a s opačnou točivostí. Přesný obsah dohody, na jejímž základě bylo buď objednatelem rozhodnuto o výrobě jiného schodiště s opačnou točivostí, nebo byla výroba tohoto schodiště účastníky dohodnuta, jasný podle odvolacího soudu není (nebyl prokázán). Nejde však zcela jistě o pokračování dosavadního smluvního vztahu, ale o nový „obchodní případ“. Mělo-li by totiž jít o plnění podle původní smlouvy, musela by tato smlouva být písemně změněna.
Z uvedeného plyne, že právní otázka, kterou podle dovolatelky odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu významná (odvolací soud, jak již uvedeno, na ní své rozhodnutí nezaložil), otázka výkladu projevu vůle tudíž nemůže podle §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání z pohledu §237 o. s. ř. však nemohou založit ani další dovolatelčiny výhrady směřující vůči této části rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud převzal nesprávný názor soudu prvního stupně, že výroba druhého schodiště nemá původ ve smlouvě z 26. 2. 1998, v rozporu s provedeným dokazováním dospěl k závěru o zániku závazku z původní smlouvy a vztah z této smlouvy vypořádal jako bezdůvodné obohacení. Dovolatelka je přesvědčena, že k tomuto závěru by odvolací soud nemohl dospět, kdyby postupoval podle předchozích pokynů dovolacího soudu a v souladu se zákonem a „ustálenou judikaturou“. Závěry, které odvolací soud přijal, podle ní nevyplývaly z provedeného dokazování. Není totiž podle ní pochyb o tom, že ve smlouvě není zadání týkající se točivosti schodiště, a že žalovaný nepostupoval podle projektové dokumentace. Zdůrazňuje, že odvolací soud zcela opominul její tvrzení, že původní schodiště odmítla převzít proto, že bylo vadné a trvala proto na výrobě nového schodiště. Tvrdí, že řádně uplatnila své nároky z titulu vadného plnění, dodávkou druhého schodiště měl žalovaný splnit svůj závazek podle původní smlouvy, totiž závazek dodat dílo řádně a včas.
Závěr odvolacího soudu o právním důvodu, pro který bylo vyrobeno druhé schodiště, nesouvisí s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, nemůže být tudíž s tímto rozhodnutím v rozporu. Další dovolatelčiny námitky jsou pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů prvního i druhého stupně a s právními závěry, které z těchto zjištění vycházejí. Žalobkyně nezformulovala žádnou právní otázku, která by ve smyslu shora citovaného §237 o. s. ř. mohla založit přípustnost dovolání, a ani z obsahu jejího podání nelze přípustnost dovolání dovodit. Vymezit, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil závěr, že tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou, jestliže přípustnost svého dovolání o takovou otázku opírá. Tomuto požadavku dovolatelka, jak uvedeno, nevyhověla. Dovolání tudíž trpí vadou, která brání jeho věcnému projednání (§243c odst. 1 věta první, §241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká požadovaného bezdůvodného obohacení (I. výrok rozsudku odvolacího soudu), není přípustné z týchž důvodů. Ani zde totiž dovolatelka nepředložila žádnou konkrétní právní otázku, která by mohla z pohledu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání podle §243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu