ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3989.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3989/2018-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. Ing. Petry Hýskové , se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, IČO 74360809, insolvenční správkyně dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a.s., se sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, PSČ 378 10, IČO 46711201, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, proti žalované Legios Loco a.s., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Karla Engliše 3201/6, PSČ 150 00, IČO 29153492, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, PSČ 110 00, o zaplacení částky 30 120 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 43/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2018, č. j. 21 Co 246/2018-161, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2018, č. j. 21 Co 246/2018-161, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2018, č. j. 16 C 43/2018-145, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7. 6. 2018, č. j. 16 C 43/2018-145, zamítl námitku žalované vznesenou v rámci jejího podání ze dne 7. 6. 2018, podle které má být věc projednána co do částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím v řízení před rozhodci.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka nedostatku pravomoci soudu byla žalovanou vznesena opožděně. V projednávané věci žalobkyně požaduje od samého počátku řízení úhradu částky v celkové výši 30 120 200 Kč s příslušenstvím, když částku v této výši uvedla v žalobě, ze které vyplývá, že se celková žalovaná částka skládá z uplatněných nároků na úhradu částek 1 125 000 Kč a 28 995 200 Kč. Pokud žalobkyně v dalším textu žaloby a v navrženém žalobním petitu uvedla druhý uplatněný nárok chybně ve výši 22 995 200 Kč (tj. ponížený o částku 6 000 000 Kč), jednalo se očividně o její písařskou chybu. Žalobkyně na tuto písařskou chybu upozornila podáním ze dne 20. 3. 2018, aniž by dále žalobou nějak disponovala. Toto podání žalobkyně proto soud neposoudil jako změnu žaloby, ale jako její opravu. Žalovaná se vyjádřila ve věci podáním ze dne 14. 3. 2018, v němž námitku nedostatku pravomoci soudu nevznesla. Učinila tak až v podání ze dne 7. 6. 2018, v němž uvedla, že podání žalobkyně ze dne 30. 3. 2018 je rozšířením (změnou) žaloby o částku 6 000 000 Kč, ve vztahu k této částce pak namítla, že věc má být projednána v řízení před rozhodci. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla od počátku celá částka 28 995 200 Kč, byla tato námitka vznesena žalovanou opožděně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2018, č. j. 21 Co 246/2018-161, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Podle odvolacího soudu je zřejmé, že se žalobkyně od počátku domáhá zaplacení částky 28 995 200 Kč s příslušenstvím, a nikoli částky 22 995 200 Kč s příslušenstvím. Skutečnost, že v žalobním petitu byla uvedena částka 22 995 200 Kč v důsledku písařské chyby, je zřejmá nejen z návrhu žalobkyně na opravu žalobního návrhu ze dne 20. 3. 2018, ale rovněž z formulace žalobních tvrzení, která jsou pro posouzení, čeho se žalobkyně žalobou domáhá, stěžejní. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že podání žalobkyně ze dne 20. 3. 2018 není podle obsahu změnou žaloby (rozšířením žaloby o částku 6 000 000 Kč s příslušenstvím), stejně jako závěr, že žalobkyně ve vztahu k částce 6 000 000 Kč s příslušenstvím uplatnila námitku, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, později než při prvním úkonu ve věci samé, a tedy opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle žalované usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou právních otázek, které odvolací soud posoudil nesprávně. První otázkou je, zda je pro posouzení toho, co a v jaké výši bylo žalobou žalováno, rozhodující žalobní návrh nebo žalobní tvrzení. Žalované není známo, že by Nejvyšší soud tuto otázku v některém ze svých rozhodnutí výslovně řešil. Podle žalované měla být věc správně posouzena tak, že pro právní posouzení rozsahu žaloby je rozhodující žalobní návrh, nikoli žalobní tvrzení (která byla v daném případě navíc sama rozporná). V návaznosti na to mělo být správně dovozeno, že podání žalobkyně ze dne 20. 3. 2018 bylo změnou žaloby, a proto byla následná námitka žalované ze dne 7. 6. 2018 ve vztahu k částce 6 000 000 Kč vznesena včas. Odvolací soud dále nesprávně posoudil rozpor, k němuž došlo mezi žalobním návrhem a žalobními tvrzeními, jako právně bezvýznamný, s odůvodněním, že k němu došlo v důsledku „písařské chyby“. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž je třeba posuzovat každý procesní úkon z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli byl mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího skutečný souhlas (žalovaná odkázala např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2000). Žalovaná navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky, jak má být posouzen rozpor mezi žalobním návrhem a vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odst. 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odst. 2).
Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení celkové částky 30 120 200 Kč, jež se skládá z uplatněných nároků na zaplacení částky 1 125 000 Kč s příslušenstvím a částky 28 995 200 Kč s příslušenstvím. Tento závěr plyne přímo z žalobních tvrzení uvedených v žalobě, a pokud žalobkyně jinde v rámci žalobních tvrzení a v žalobním návrhu uvedla druhý uplatněný nárok chybně (ponížený o 6 000 000 Kč, tj. ve výši 22 995 200 Kč), jednalo se pouze o písařskou chybu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3302/2008, vyložil, že žalobce „musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.). Žaloba je z pohledu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. vadným podáním mimo jiné tehdy, je-li v ní uveden údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), neurčitě nebo nesrozumitelně. Neurčitý je tzv. žalobní petit nejen tehdy, není-li možné ze žaloby vůbec dovodit, o čem má soud jednat a rozhodnout, ale i v případě, že sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak jsou v logickém rozporu s vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné pod č. 211 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Došlo-li při vyhotovení žaloby k chybám v psaní, v počtech nebo k jiným zřejmým nesprávnostem v tzv. žalobním petitu, má to za následek, že žaloba je vadným podáním pro nedostatek srozumitelnosti. Je-li žaloba (návrh na zahájení řízení) nesprávným podáním (například pro nesprávnost žalobního petitu), je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., aby takové podání bylo opraveno.“
V rozsudku ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2046/2011, Nejvyšší soud dále dovodil, že „žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000). Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003).“
Z výše uvedeného plyne, že pro posouzení toho, čeho se žalobce žalobou domáhá, je podstatná formulace žalobního petitu, který ovšem musí vycházet z rozhodných skutečností vylíčených v žalobě. Pokud existuje logický rozpor mezi žalobním petitem a žalobním tvrzením, jedná se o vadu žaloby, kterou je třeba odstranit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř.. Stejný postup musí soud zvolit i v případě, kdy v žalobním petitu došlo k chybám v psaní, v počtech nebo k jiným zřejmým nesprávnostem. Vadu žaloby může zhojit také samotný žalobce, pokud příslušný nedostatek žaloby následně sám odstraní.
Pokud tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že ze samotné žaloby plyne, že předmětem řízení je zaplacení částky 28 995 200 Kč s příslušenstvím, přestože z jiných žalobních tvrzení i žalobního návrhu vyplýval požadavek žalobkyně na zaplacení částky 22 995 200 Kč, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž plyne, že podaná žaloba byla pro rozpor mezi žalobním návrhem a žalobními tvrzeními vadná. Tuto vadu žaloby, resp. skutečnost, že k její nápravě došlo až podáním žalobkyně ze dne 20. 3. 2018, pak odvolací soud žádným způsobem nezohlednil ani při posouzení otázky, které podání žalované (zda vyjádření k původní žalobě ze dne 14. 3. 2018, či vyjádření ze dne 7. 6. 2018 navazující na podání žalobkyně ze dne 20. 3. 2018) je ve smyslu §106 odst. 1 o. s. ř. prvním úkonem žalované ve věci ve vztahu k částce 6 000 000 Kč s příslušenstvím, ohledně níž žalovaná vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je proto neúplné, a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání, napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvod nesprávnosti se vztahuje i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu