ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4059.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4059/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně A. - S., s.r.o., zastoupené JUDr. M. Ch., advokátem proti žalovaným 1) D. K., zastoupené Mgr. T. G., advokátem 2) K. V., zastoupenému Mgr. J.F., advokátem o zaplacení 75 128 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 232/94, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2008, č.j. 7Cmo 533/2007-338, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2008, č.j. 7 Cmo 533/2007-338, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2007, č.j. 12 Cm 232/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2007, č.j. 12 Cm 232/94-323, ohledně uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 1% úrok z prodlení denně od 8.11.1993 do zaplacení z částky 75 128 Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného, a výrok II. o náhradě nákladů řízení, se zrušuje ; ve stejném rozsahu se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2007, č.j. 12 Cm 232/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2007, č.j. 12 Cm 232/94-323, v části výroku I. a závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. října 2008, č.j. 7 Cmo 533/2007-338, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2007, č.j. 12 Cm 232/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2007, č.j. 12 Cm 232/94-323, kterým bylo žalovaným 1) a 2) uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 75 128 Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 8.11.1993 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který dospěl ze závěru, že mezi žalobkyní, jako zhotovitelem a žalovanými, jako objednateli, byla dne 23.8.1993 uzavřena smlouva o dílo podle §536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala dodat žalovaným dílo v podobě stolařských prací. Vyšel ze zjištění, že oba žalovaní v době uzavření smlouvy podnikali společně tak, že žalovaná 1) se zabývala obstaráváním materiálu a administrativními pracemi a žalovaný 2) uzavíral smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně svůj závazek dodat dílo splnila, odvolací soud dovodil, že žalovaným vznikla podle §548 odst. 1 obch. zák. povinnost uhradit dohodnutou cenu díla, jejíž konečná výše byla v souladu s §546 odst. 1 obch. zák. na základě odsouhlasení obou smluvních stran podle vyúčtování ze dne 1.11.1993 stanovena na částku 75 128 Kč, splatnou do sedmi dnů od převzetí faktury č. 22/93, tj. 8.11.1993. S ohledem na skutečnost, že žalovaní svůj závazek v dané lhůtě nesplnili, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který s odkazem na §369 odst. 1 obch. zák. přiznal žalobkyni i úroky z prodlení ve výši 1% denně za každý den prodlení, tak jak si účastníci ve smlouvě o dílo sjednali.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, odmítl námitku nedostatku pasivní legitimace žalované 1), když ze skutkových zjištění dovodil, že způsob jednání a chování žalované 1) a žalovaného 2) vypovídal o jejich vůli sdružit se a společnou podnikatelskou činností dosáhnout sjednaného cíle v rámci sdružení bez právní subjektivity podle §829 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a když z jejich obchodních jmen a způsobu, jakým vyplňovali obchodní listiny, je patrna jejich vůle vystupovat při podnikání pod jednotným označením a rovným dílem se podílet na majetku získaném společnou podnikatelskou činností. Oba žalovaní v době uzavření smlouvy podnikali společně tak, že žalovaná 1) se zabývala obstaráváním materiálu a administrativními pracemi a žalovaný 2) uzavíral smlouvy. Soudy shodně dovodily, že pokud předmětnou smlouvu o dílo s žalobkyní uzavřel žalovaný 2), je touto smlouvou vázána i žalovaná 1), a proto je ve sporu pasivně legitimována, stejně jako žalovaný 2).
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku započtení částky 77 546,50 Kč. Vyšel ze zjištění, že z listiny ze dne 1.11.1993 vyplývá dohoda právního předchůdce žalobkyně a žalovaných o zohlednění této částky, představující náklady za ubytování a občerstvení zaměstnanců žalobkyně, nekvalitní práci a zkrácení prémie v důsledku nesplnění termínu díla, do ceny díla. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z obsahu ujednání v závěru uvedené listiny, z něhož vyplývá dohoda stran o tom, že žalovaní zaplatí žalobkyni částku 75 128 Kč, tj. částku, která je předmětem sporu. Uzavřel, že za tohoto stavu již jakákoli kompenzace nebyla na místě a ve vztahu k žalovaným považoval inkriminovanou listinu za uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák.
Pokud byla v odvolání namítána nepřiměřenost úrokové sazby, odvolací soud neshledal tuto námitku rovněž za důvodnou. Konstatoval, že účastníci si sjednali majetkovou sankci dobrovolně, žalovaní sazbu sankce akceptovali, proto ji nelze později označovat za nemravnou. Bylo v moci žalovaných, aby nebyla sankce realizována, pokud by řádně plnili své závazky vůči žalobkyni a bylo na nich, po jakou dobu bude prodlení trvat. Odvolací soud dodal, že nelze v daném případě na snížení výše úroků z prodlení použít moderační právo, jako je to u smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena její pasivní legitimace v daném sporu, jestliže žádnou smlouvu s žalobkyní neuzavřela. Dále se domnívá, že odvolací soud učinil nesprávný závěr ohledně otázky splnění díla, když podle jejího názoru žalobkyně neprokázala splnění díla. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud nevzal v úvahu započtení pohledávky žalovaných vůči žalobkyni, jestliže všechny platby, které poukázali žalovaní zaměstnancům žalobkyně, platby za jejich ubytování a jim poskytnutý materiál, přímo souvisely s předmětnou smlouvou o dílo. Dovolatelka nesouhlasí ani s výší žalobkyni přiznaného úroků z prodlení. Podle jejího názoru je výše úroku z prodlení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (21.10.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (první žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl v posuzované věci o nároku ve výši 75 128 Kč s 1% úrokem z prodlení denně jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Dovolací soud při přezkoumání napadeného závěru odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaných dospěl k závěru, že právní závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaných je správný. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která nemohou v dovolacím řízení doznat žádné změny, a která navíc dovolatelka ani nezpochybňuje, a to ze zjištění, že žalovaná 1) a žalovaný 2) v rámci sdružení bez právní subjektivity podle §829 a obč. zák. se sdružili ke společné podnikatelské činnosti za účelem dosažení sjednaného cíle, a že z jejich obchodních jmen a způsobu, jakým vyplňovali obchodní listiny, bylo zřejmé, že vystupovali při podnikání pod jednotným označením a rovným dílem se podíleli na majetku získaném společnou podnikatelskou činností. Žalovaná 1) se zabývala obstaráváním materiálu a administrativními pracemi a žalovaný 2) uzavíral smlouvy. Za daného skutkového stavu soudy správně dovodily, že i když předmětnou smlouvu o dílo s žalobkyní uzavřel žalovaný 2), je touto smlouvou vázána i žalovaná 1), a proto je ve sporu pasivně legitimována, stejně jako žalovaný 2).
Namítá-li dovolatelka nesprávný závěr ohledně otázky splnění předmětu, je třeba poukázat na skutkové zjištění soudů, z něhož je zřejmé, že žalobkyně stolařské práce pro žalované provedla. V této souvislosti je nutno opětovně připomenout, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení (viz §241a odst. 4 o. s. ř.).
Namítá-li dále dovolatelka, že měla být vzata v odvolacím řízení námitka započtení vznesená druhým žalovaným, poukazujíc na platby zaměstnancům žalobkyně za jejich ubytování a jim poskytnutý materiál, je třeba opětovně připomenout skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá, že o účtování těchto plateb byla v listině ze dne ze dne 1.11.1993 učiněna dohoda právního předchůdce žalobkyně a žalovaných o zohlednění částek, představujících náklady za ubytování a občerstvení zaměstnanců žalobkyně, nekvalitní práci a zkrácení prémie v důsledku nesplnění termínu díla, do ceny díla. Odvolací soud tedy správně dovodil, že za dané situace je třeba považovat dohodu účastníků v uvedené listině za uznání závazku ve smyslu §323 obch.zák., a že z titulu poukazovaných plateb žalovanými neexistuje pohledávka žalovaných, která by mohla být započítána proti pohledávce žalobkyně. Jestliže tedy pohledávka žalovaných vůči žalobkyni neexistuje, nelze aplikovat §580 obč. zák., který stanoví, že pokud věřitel a dlužník mají vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Odvolací soud tedy správně aplikoval §548 odst. 1 obch. zák., podle něhož je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě, a pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně dílo provedla, jsou žalovaní povinni uhradit žalobkyni dohodnutou cenu díla, jejíž konečná výše byla v souladu s §546 odst. 1 obch. zák. na základě odsouhlasení obou smluvních stran podle vyúčtování ze dne 1.11.1993 stanovena na částku 75 128 Kč.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku ve výši 75 128 Kč ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku zaplacení ceny díla v rozporu s hmotným právem (§548 odst. 1 obch. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolací soud uzavřel, že dovolání žalované 1) není v části týkající se rozhodnutí o částce ve výši 75 128 Kč podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej v této části odmítl.
Napadá-li žalovaná 1) tím, že podala dovolání do rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, i výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalované 1) směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalované 1) bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - viz §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalované 1) týkající se právního posouzení výše sjednaného úroku z prodlení.
Podle §369 odst. 1 obch. zák., je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
V předmětné smlouvě o dílo si účastníci sjednali úrok z prodlení ve výši 1% denně za každý den prodlení se zaplacením vyúčtované částky v souladu se smlouvou.
Odvolací soud po posouzení námitky ohledně výše uvedené majetkové sankce vyšel ze zjištění, že účastníci si sjednali majetkovou sankci dobrovolně, žalovaní sazbu sankce akceptovali, a z uvedeného dovodil, že takovou sankci nelze později označovat za nemravnou. Konstatoval, že bylo v moci žalovaných, aby sankce nebyla realizována, pokud by řádně plnili své závazky vůči žalobkyni a bylo na nich, po jakou dobu bude prodlení trvat. Odvolací soud dodal, že nelze v daném případě na snížení výše úroků z prodlení použít moderační právo, jako je to u smluvní pokuty.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a v rozporu s dosavadní judikaturou, jestliže při posouzení výše úroků z prodlení přihlédl jen k tomu, že účastníci si sjednali majetkovou sankci v podobě úroků z prodlení dobrovolně.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dovolatelka se dovolává nesprávného právního posouzení výše úroků z prodlení ve smyslu §265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Tímto ustanovením, které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, není dotčeno – budou-li pro to splněny podmínky – aplikovat ustanovení §39 obč. zák., které platí obecně, tedy i pro obchodní vztahy.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení v předmětné smlouvě) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, jako v daném případě, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě o úrocích z prodlení, jak bylo výše konstatováno, tedy nemůže odůvodnit ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu soulad výše smluvního úroku z prodlení ve výši 1% za každý den prodlení s dobrými mravy (možno srovnat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2008, sp. zn. 32 Cdo 5492/2007).
Navíc již bylo několikrát judikováno, že smluvní ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1% denně z dlužné částky je nutno považovat za právní úkon, který se příčí dobrým mravům, neboť je v rozporu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 15.11.2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004).
Je nutno však zároveň konstatovat, že soulad výše úroků z prodlení s dobrými mravy není možno posuzovat jen s ohledem na konkrétní výši úroků, ale je třeba přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž došlo ke sjednání konkrétní výše úroků z prodlení.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou publikována na www.nsoud.cz
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., popř. §265 obch. zák., kterého se žalovaná 1) dovolává, se týká výkonu práv a povinností. Je-li výkon práva v rozporu s dobrými mravy, popř. poctivým obchodním stykem, nepožívá takovýto výkon práva právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2007, sp. zn. 32 Odo 525/2006).
Dovolací soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí má v části, týkající se přiznání úroků z prodlení ve výši 1% denně, po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neposoudil věc s přihlédnutí k ustanovení §3 obč. zák. a v souladu s dosavadní judikaturou.
Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se přiznání úroků z prodlení ve výši 1%, vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v této zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V rozhodovací praxi soudů se již dříve ustálil názor, že u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.1.1965, sp. zn. 6 Co 20/65, uveřejněné pod číslem 28/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 1/2000, pod označením 3/2000). Je třeba odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1753/98, publikované v Soudní judikatuře seš. 2/2000, pod označením SJ 17/2000, kde byl přijat právní závěr, že u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu, když bylo o nárocích dalších žalovaných rozhodnuto věcně. Uvedené právní závěry v citovaných judikátech je třeba aplikovat i na daný případ, kdy podala dovolání jen 1. žalovaná, proto dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů v uvedeném rozsahu i ve vztahu k druhému žalovanému.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu