ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4060.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4060/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČO 62967541, proti žalované Globus ČR, k.s., se sídlem v Praze 9, Čakovicích, Kostelecká 822/75, PSČ 196 00, IČO 63473291, zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o zaplacení částky 718 610,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 458/2008-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Vysoudila, advokáta, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku z nerealizovaných dodávek zboží do prodejen žalované za období od 9. 3. 2005 do 31. 5. 2005.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 458/2008-188, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2008, č. j. 32 Cm 24/2007-117, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 718 610,76 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou probíhala v období od 24. 8. 2000 do 8. 3. 2005 obchodní spolupráce na základě rámcových smluv označených jako „Dohoda o nákupních podmínkách“ ze dne 22. 8. 2000, 9. 1. 2002, 8. 10. 2002, 22. 9. 2003 a 4. 11. 2004. Z poslední smlouvy ze dne 4. 11. 2004 soudy zjistily, že zde byly rámcově dohodnuty podmínky dodávek zboží (vlasových ozdob a drogistické galanterie) mezi žalobkyní a žalovanou. V preambuli této smlouvy označené jako §1 pak bylo obecně vymezeno, že objednatel bude nakupovat u dodavatele zboží pro dodávky do svých jednotlivých obchodních jednotek a že tato dohoda upravuje uzavírání a způsob plnění budoucích kupních smluv. Smlouva přitom neobsahovala žádné ustanovení o povinnosti žalované odebrat konkrétní množství či druh zboží v konkrétním čase. Takovou povinnost žalované nebylo možno dovodit ani z jiných listinných důkazů.
Oba soudy shodně uzavřely, že dohody neobsahují náležitosti kupní smlouvy podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a že neobsahují žádný konkrétní závazek odebrat zboží, který by byl žalovanou porušen a v důsledku toho by žalobkyni ušel zisk. Pokud žalovaná jednostranně ukončila jejich spolupráci, pak tato skutečnost nezakládá nárok žalobkyně na náhradu škody, neboť ke vzniku škody v důsledku jednání žalované nedošlo. Za této situace není podle shodného závěru soudů obou stupňů možné aplikovat na daný případ ustanovení §451 obch. zák. ukládající kupujícímu povinnost součinnosti. To, že se žalovaná nechovala tak, jak žalobkyně předpokládala, popřípadě podle praxe, kterou mezi sebou po určitou dobu zachovávaly, nelze hodnotit jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.) nebo jako jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle závěru soudů obou stupňů bylo na každém z účastníků, zda a do jakého smluvního vztahu vstoupí a na každém samostatně, kdy svou obchodní spolupráci ukončí. Povinnost žalované odebírat od žalobkyně zboží po časově neomezenou dobu nelze podle závěru soudů dovodit ani z úhrady poplatků za prezentaci zboží žalobkyně v konkrétních prodejních místech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že jej považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nastolila otázku právního posouzení chování obchodních řetězců a právní otázku odpovědnosti za škodu, která měla být podle dovolatelky řešena v rozporu hmotným právem. Pochybení soudů spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že svým procesním postupem znemožnily žalobkyni uvést pravý skutkový stav věci, a rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že v podobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se ocitají všichni dodavatelé prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců, které v současné době pokryly 85 % veškerého maloobchodního obratu zboží. Smlouvy s dodavateli vypracovávají výlučně řetězce, v nichž se projevuje výrazná ekonomická nerovnost smluvních stran, včetně žalované a je v nich narušena zásada smluvní volnosti (adhezní smlouvy). Dodavatel je proto v důsledku nastavení situace obchodními řetězci zavázán platit jim různé příspěvky a poplatky (bonusy, rabaty, slevy, příspěvky na reklamu, platby za prezentaci zboží apod.) bez existence smluvně zajištěného protiplnění. Podle dovolatelky tato situace hrubě deformuje tržní prostředí, neboť obchodní partneři obchodních řetězců mohou buď přijmout konkrétní podmínky řetězců nebo skončit s podnikáním. Žalovaná zaplacením těchto poplatků výslovně podmiňovala nakupování zboží od žalobkyně. To, že je takové jednání v rozporu s dobrými mravy, shledal Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) již ve svém rozhodnutí posuzujícím obdobnou situaci ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, stejně jako Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 5. prosince 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-227. Současně se vstupem obchodních řetězců na náš trh došlo zároveň i k novým obchodním a právním vztahům dodavatel- odběratel, které s sebou řetězce přinesly a které dosud nebyly promítnuty do žádné z právních norem. Česká republika tak nesplnila svou povinnost uvést při svém vstupu do EU svou legislativu do souladu s legislativou EU. Situaci, která se právě v důsledku nesplnění této povinnosti postupně vyvinula, nelze, ani v režimu stávajícího obchodního zákoníku, označit za obvyklé podnikatelské riziko, ale za situaci, která hrubě deformuje tržní prostředí, omezuje některým subjektům svobodný přístup k trhu a odporuje dobrým mravům. Soudy při svém rozhodování nezohlednily normy EU.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v chybném výkladu obsahu dohody o nákupních podmínkách, z jejíž preambule formulované tak, že „objednatel bude nakupovat u dodavatele zboží pro dodávky do svých jednotlivých obchodních jednotek …“ podle dovolatelky vyplývá jednoznačný závazek žalované nakupovat zboží u dovolatelky po celou dobu platnosti této dohody a také poskytovat přiměřenou součinnost při vzniku a plnění budoucích kupních smluv. Neplnění těchto povinností žalovanou, která od 8. 3. 2005 nenakoupila u žalobkyně žádné zboží, má podle názoru dovolatelky odpovědnostní důsledky.
V dovolání dále namítla, že soud prvního stupně učinil zásadně nesprávná a neúplná skutková zjištění, která jsou v zásadním rozporu se zněním důkazů založených ve spise, a odvolací soud neprovedl žádnou korekci. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky vydaný pod sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, v němž dospěl k závěru, že pokud skutková tvrzení účastníka řízení a skutková zjištění umožňují podřadit uplatněný nárok pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí účastník sporu, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod uvádí účastník sporu. Takto však nepostupoval ani soud prvního stupně, ani soud odvolací.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího poté, co podala podle §165 o. s. ř. návrh na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně o tomto návrhu nerozhodl, ačkoliv to bylo jeho povinností, a spis postoupil odvolacímu soudu. S návrhem se nesprávně vypořádal i odvolací soud tak, že jej rovnou zamítl bez jakéhokoliv prvotního kroku soudu prvního stupně, aniž toto své rozhodnutí odůvodnil. Až z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že návrh posoudil jako doplnění odvolání. Tento postup svědčí podle názoru dovolatelky o podjatosti senátu odvolacího soudu. Dalších procesních pochybení se dopustil odvolací soud, když nevyhověl žádosti dovolatelky o odročení jednání z důvodu podání uvedeného návrhu na opravu rozsudku, a při jednání dne 24. 4. 2009, kterého se zúčastnil pouze jednatel žalobkyně bez právního zástupce, neumožnil žalobkyni vznést námitku podjatosti člena senátu. Jednatel žalobkyně proto vznesl na jednání dne 24. 4. 2009 námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. W. a trvá na projednání této námitky dovolacím soudem a následném zrušení rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu, což žalobkyně zopakovala ve svém podání ze dne 4. 8. 2009. Dovolatelka dále namítla, že nebyla poučena o svých procesních právech, jak vyplývá z protokolu o jednání dne 24. 4. 2009. Dovolatelka napadla i protokolaci z tohoto jednání, když odvolací soud odmítl veškeré návrhy jednatele žalobkyně na doplnění zápisu z tohoto jednání a do zápisu uvedl skutečnosti, které na jednání nezazněly.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z předmětné dohody účastníků ze dne 4. 11. 2004 nevyplývá žádné právo žalobkyně na „pokračování“ jejích dodávek ve stejném rozsahu jako v minulosti. Tato dohoda nestanovila žalované povinnost objednávat u dovolatelky zboží. Rozsudky, na které dovolatelka odkazuje, posuzovaly zcela odlišnou věc. Řízení netrpí vadami, jak namítá dovolatelka, neboť její právní zástupce byl k jednání u odvolacího soudu řádně předvolán a na jednání se bez omluvy nedostavil. Při jednání byla dovolatelka řádně poučena o svých procesních právech, zejména o možnosti vznést námitku podjatosti. Zda žalobkyně podala návrh na opravu rozsudku podle §165 o. s. ř., je zcela nerozhodné, neboť i kdyby soud o takovém návrhu nerozhodl, nejednalo by se o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Svoje dovolání žalobkyně několikrát doplnila. V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 11. 2009 dovolatelka stejně jako v prvním dovolání upozornila na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-277, kterými bylo rozhodováno podle jejího názoru v obdobné věci, tj. vrácení poplatků uhrazených žalobkyní na otevření nových prodejen jejímu obchodnímu partneru, a Nejvyšší soud shledal smluvní povinnost žalobkyně hradit investiční náklady jiného podnikatele v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka navrhla, aby v nyní posuzované věci bylo rozhodováno v souladu s tímto rozsudkem.
V podání nazvaném „Druhé doplnění dovolání“ ze dne 15. 2. 2010 dovolatelka poukázala na článek 82 písm. c) smlouvy o založení Evropských společenství, který Česká republika porušovala až do vydání zákona č. 395/2009 Sb., tzv. zákona o významné tržní síle, který reguluje vztah mezi řetězci a jejich dodavateli. Ten zneužití významné tržní síly vůči dodavatelům zakazuje. Chování obchodních řetězců vůči jejich dodavatelům bylo do této doby právně nekonformní.
Dne 23. 6. 2010 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání dovolatelky označené jako „Doplnění dovolání žalobce č. 4“, v němž opětovně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, a namítla, že soudy obou stupňů měly uplatněný nárok, přestože dovolatelka jej uplatňovala s odkazem na §373 obch. zák., posuzovat nejen jako nárok na náhradu škody podle §424 obč. zák., ale i jako bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. obč. zák.
V dalším podání dovolatelky označeném jako „Doplnění dovolání žalobce č. 5“, které datovala dnem 13. 7. 2010, obsahově zopakovala námitky, které již vznesla v předchozích podáních.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že podle ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud proto při posuzování přípustnosti dovolání mohl vycházet pouze z dovolacích důvodů uplatněných v této lhůtě, tj. z dovolacích důvodů uplatněných v dovolání ze dne 3. 8. 2009.
Po tomto posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci nebylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou, nebyl-li v posuzovaném případě splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody, a to porušení povinnosti, které na straně žalované nebylo v řízení prokázáno. Současně není dán žádný jiný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel ze zjištění, ze kterého vyšel i soud prvního stupně, že v posuzované věci neexistovala mezi účastníky právní povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila, když v řízení nebyla prokázána existence platné kupní smlouvy, ze které by vyplývala povinnost žalované odebírat od žalobkyně zboží v předmětném období od 9. 3. 2005 do 31. 5. 2005.
Je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že v rozhodném období, v němž měla žalobkyni vzniknout škoda způsobená ji žalovanou porušením smluvní povinnosti ze smlouvy ze dne 4. 11. 2004, dospěl k závěru, že tato smlouva neobsahovala náležitosti kupní smlouvy podle §409 obch. zák., pak neexistovala ani žalobkyní tvrzená smluvní povinnost žalované, podle níž by byla povinna od žalobkyně odebírat zboží. Za této situace odvolací soud správně dovodil, že pro neexistenci kupní smlouvy neshledal možnost aplikace §451 obch. zák., podle něhož je kupující povinen učinit úkony, kterých je třeba podle smlouvy a tohoto zákona k tomu, aby prodávající mohl dodat zboží. Jestliže tedy žalovaná žádnou povinnost ze závazkového vztahu s žalobkyní a ani žádnou zákonnou povinnost neporušila, když ani žádná taková porušená povinnost mezi účastníky neexistovala, není možno dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže ve smyslu §373 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni v daném řízení nevznikl nárok na náhradu škody uplatněné vůči žalované.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že ve smlouvách uzavíraných mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, vypracovávaných výlučně řetězci, se projevuje výrazná ekonomická nerovnost smluvních stran a je v nich narušena zásada smluvní volnosti, když dodavatel je v důsledku nastavení situace řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé příspěvky a poplatky (např. na prezentaci, na podporu prodeje spojené s otevřením nové prodejny, bonusy, rabaty či slevy, úhradu provozních a investičních nákladů řetězce), a to vždy bez jakéhokoli smluvně zajištěného a řetězcem garantovaného protiplnění, je třeba konstatovat, že položená otázka přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou. Nastolená otázka nesouvisí s tím, zda v daném případě žalovaná svým jednáním porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost a tím žalobkyni způsobila škodu, jíž se žalobou domáhá, jak správně uvádí žalovaná ve svém vyjádření k dovolání.
Z hlediska posouzení dané žaloby je nepřípadné i tvrzení žalobkyně, že Česká republika nesplnila svou povinnost uvést při vstupu do Evropské unie svou legislativu s legislativou Evropské unie.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatelky, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v důsledku skutečnosti, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně JUDr. V. W. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Tento závěr se týká i požadavku žalobkyně, aby Nejvyšší soud projednal vznesenou námitku podjatosti předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. V. W. Nejvyšší soud by se touto námitkou mohl zabývat pouze v rámci projednávání přípustného dovolání.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně Nejvyšší soud dospěl již v usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 4658/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 5167/2008, a konečně i v usnesení ze dne 28. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 885/2010 (uvedená rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), v nichž posuzoval dovolání žalobkyně v obdobné věci, v níž uplatňovala shodný nárok, pouze za jiná období. Nejvyšší soud současně podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž dovolatelka vícekrát odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci (vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě částečně neplatné smlouvy), stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu vydaný pod sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 (jednalo se o nárok na bezdůvodné obohacení v případě, že je v řízení zjištěna neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu