ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4191.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4191/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně MEDAXIS spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Poříčí 1041/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26469715, zastoupené Mgr. Vlastimilem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, proti žalované Mercedes-Benz Česká republika s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Chodov, Daimlerova 2296/2, PSČ 149 45, identifikační číslo osoby 48024562, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 6, o zaplacení 2 824 706 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 87/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č.j. 2 Cmo 283/2009-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Moniky Linhartové, advokátky se sídlem v Praze 1, Široká 6.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 20. května 2010, č.j. 2 Cmo 283/2009-269, výrokem I. opravil záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č.j. 76 Cm 87/2008-229, v označení účastníků, výrokem II. potvrdil ve věci samé týž rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 2 824 706 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vrchní soud v Praze se v rozhodnutí řídil právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), vysloveným v rozsudku ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 32 Cdo 4244/2007-193, kterým byl zrušen předešlý rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č.j. 2 Cmo 142/2006-164 a zároveň prvostupňový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 51 Cm 343/98-113. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku nejprve konstatoval skutková zjištění odvolacího soudu, podle nichž žalovaná dne 17.4.1996 vystavila na částku 2 824 706 Kč fakturu č. 720477 znějící na společnost První záchranná stanice, a.s.; mezi touto společností a žalovanou byla uzavřena dne 25.6.1996 dohoda o dodávce výrobků Mercedes-Benz, jejímž předmětem byla dodávka automobilů, v níž, jakožto kupní smlouvě podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) bylo zároveň konstatováno, že zálohová faktura č. 720477 ze dne 17.4.1996 ve výši 2 824 706 Kč byla uhrazena společností Medinvest Int., a.s. (předchůdkyní žalobkyně). Na základě těchto skutkových zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně vědomě žalované zaplatila za kupující společnost První záchrannou stanici, a.s. zálohu ve smyslu §498 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vyfakturovanou částku žalobkyně žalované zaplatila na základě jednání s První záchrannou stanicí, a.s. a na základě smlouvy o budoucí leasingové smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a kupující První záchrannou stanicí, a.s. dne 6.5.1996. Podle právního závěru Nejvyššího soudu žalobkyně neplnila bez právního důvodu, ale za kupující společnost ve smyslu §454 obč. zák. Jelikož plnění za jiného nemusí být pouze na základě smlouvy, ale rovněž na základě sjednané zálohy ve smyslu §498 obč. zák., jako to bylo v daném případě, žalobkyně nemůže z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. požadovat po žalované vrácení poskytnuté zálohy zaplacené za kupující společnost První záchrannou stanici, a.s.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vázán právním názorem Nejvyššího soudu, z výše uvedených skutkových zjištění dovodil, že žalobkyně nemůže požadovat po žalované vrácení poskytnuté zálohy zaplacené za kupující společnost z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., neboť k žádnému bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo. Konstatoval, že nárok na vrácení nemá žalobkyně ani v důsledku odstoupení žalované od kupní smlouvy ze dne 25.6.1996, uzavřené mezi žalovanou a První záchrannou stanicí, a.s., neboť nárok na vrácení zaplacené zálohy vzniká ve smyslu §351 odst. 2 obch. zák. pouze účastníkům smlouvy, od které bylo odstoupeno, avšak žalobkyně stranou kupní smlouvy uzavřené s žalovanou nebyla. Soud uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok jen vůči První záchranné stanici, a.s. a tento nárok mohla uplatnit od okamžiku, kdy nedošlo k uzavření leasingové smlouvy mezi žalobkyní a První záchrannou stanicí, a.s.
Odvolací soud námitky dovolatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně posoudil za nedůvodné a doplnil, že pokud žalovaná hradila částku ve výši 2 824 706 Kč podle zálohové faktury č. 720477 ze dne 17.4.1996 za První záchrannou stanici, a.s., jednalo se ve vztahu k žalované o plnění První záchranné stanice, a.s., byť úhradu provedl subjekt odlišný od První záchranné stanice, a.s. Odvolací soud zdůraznil právní závěr soudu prvního stupně, že při zániku kupní smlouvy (uzavřené mezi žalovanou a První záchrannou stanicí, a.s.) na základě odstoupení od smlouvy ze strany žalované, právo na vypořádání vzniklo podle §351 odst. 2 obch. zák. bývalým stranám zaniklé kupní smlouvy, nikoliv však žalobkyni, a právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši zaplacené zálohové platby by se tak mohla žalobkyně domáhat podle §454 obč. zák. po První záchranné stanici, a.s., za kterou zálohu na kupní cenu vozidel zaplatila. Na základě těchto závěrů odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Výrok o změně označení účastníků v rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud změnou zápisu obchodní firmy obou účastníků v obchodním rejstříku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.). Dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že pokud právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila zálohu na nákup sanitních vozidel, nemělo být toto plnění posouzeno jako plnění za jiného. Podle dovolatelky odvolací soud vyšel z nesprávné úvahy, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila zaplacením předmětné zálohové faktury na kupní smlouvu uzavřenou mezi kupující společností První záchranou stanicí, a.s. a žalovanou. Pravdou však je, že žalovaná jednala o uzavření kupní smlouvy s První záchranou stanicí, a.s., ale s ohledem na nemožnost První záchranné stanice, a.s. nákup sanitních vozidel financovat, probíhalo jednání s právní předchůdkyní žalobkyně, která měla uvedené společnosti poskytnout finanční prostředky na základě budoucí leasingové smlouvy. Před zaplacením zálohové faktury probíhala tedy obchodní jednání všech tří stran, jejichž výsledkem bylo, že sanitní vozy bude na základě budoucí leasingové smlouvy financovat právní předchůdkyně žalobkyně. Za této situace je podle žalobkyně nesprávné posouzení uvedeného jednání jako plnění za jiného, tak i závěr odvolacího soudu o nemožnosti vzniku bezdůvodného obohacení žalované. Vzhledem k tomu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nedošlo v konečném důsledku k uzavření kupní ani jiné smlouvy o dodávce sanitních vozidel, měla být poskytnutá záloha posouzena jako plnění bez právního důvodu, který odpadl a tedy jako bezdůvodné obohacení žalované. Dovolatelka je přesvědčena, že za situace, kdy kupní ani leasingová smlouva nebyly realizovány, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, proto dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Poukazuje na to, že oba soudy se v souladu se zákonem řídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu, skutkový stav v novém řízení nedoznal žádných změn, a nebylo proto možno se od tohoto závazného právního názoru odchýlit. Pokud žalobkyně v dovolání uvádí, že její právní předchůdkyně proplacením předmětné faktury jednala svým jménem a na svůj účet, jedná se o námitku, která nemá oporu v provedeném dokazování, a jedná se o námitku skutkovou, nikoliv právní, mířící na pochybení ve zjišťování skutkového stavu věci, kterou lze uplatnit jen při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Poté zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání v posuzované části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť neexistují v dané věci předpoklady pro jeho aplikaci.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka však staví svůj právní názor ohledně nároku na zaplacení žalované částky na vlastních skutkových zjištěních, které ale ze skutkových závěrů soudů nevyplývají, když tvrdí, že její právní předchůdkyně proplacením předmětné faktury jednala svým jménem. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu ale vyplývá, že žalovaná dne 17.4.1996 na částku 2 824 706 Kč vystavila fakturu č. 720477 znějící na První záchrannou stanici, a.s., jako příjemce. Fakturovaná částka je označena jako „záloha na nová nákladní vozidla Mercedes-Benz.“ Mezi První záchrannou stanicí, a.s. a žalovanou byla uzavřena dne 25.6.1996 dohoda o dodávce č. LKW177/96 na dodávku výrobků Mercedes-Benz, svým obsahem kupní smlouvou podle §409 obch. zák. Smlouva na dodávku 19 ks sanitních vozidel, 1 ks osobního automobilu a 1 ks vozidla pro rychlou přepravu odborníků, krve a jiného materiálu v bodě IV. „Platební podmínky“ stanovila, že faktura „M-B č. 720477 v celkové částce 2 824 706 Kč byla uhrazena společností Medinvest Int. a.s. (předchůdkyní žalobkyně) na základě smlouvy o budoucí leasingové smlouvě s firmou První záchranná stanice, a.s.“ Smlouvu o budoucí leasingové smlouvě uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s První záchrannou stanicí, a.s.“ dne 6.5.1996 s tím, že 1.8.1996 bude podepsána leasingová smlouva na vybavení provozu První záchranné stanice, a.s. Smlouva o budoucí leasingové smlouvě byla uzavřena až po vystavení zálohové faktury č. 720477 dne 17.4.1996. Faktura č. 720477 byla uhrazena dne 6.5.1996. K uzavření leasingové smlouvy nedošlo a 20.9.1996 požádala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou o vrácení platby 2 824 706 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že v době vystavení faktury č. 720477 dne 17.4.1996 nebyla právní předchůdkyně žalobkyně (dále jen „žalobkyně“) s žalovanou a ani s První záchrannou stanicí, a.s. v žádném právním vztahu. Zaplatila-li žalobkyně dne 6.5.1996 zálohu za příjemce První záchrannou stanici, a.s. a týž den uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí na uzavření leasingové smlouvy s První záchrannou stanicí, a.s., platila zálohu vědomě za První záchrannou stanici, a.s., jako kupující, ve smyslu §454 obč. zák., a nikoliv svým jménem. Na tuto skutečnost nemá vliv, že v den zaplacení zálohové faktury byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a První záchrannou stanicí, a.s. smlouva o smlouvě budoucí, a ani skutečnost, že žalované bylo známo, že právní předchůdkyně žalobkyně měla poskytnout První záchranné stanici, a.s. finanční prostředky na nákup vozidel.
Vyplývá-li tedy ze skutkových zjištění, že záloha byla placena žalobkyní za První záchrannou stanicí, a.s. nikoliv vlastním jménem žalobkyně, žalobkyni tak nemohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, jak odvolací soud správně dovodil.
Z výše uvedeného nelze proto dovodit, že by odvolací soud posoudil uplatněný nárok v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tak ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 19. března 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu