ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4194.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4194/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené Mgr. J. G., advokátkou proti žalovaným 1) P. F., zastoupeného Mgr. P.D., advokátem 2) D. D., zastoupené JUDr. M. Z., advokátem o zaplacení 456 733 Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 4/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2007, č.j. 27 Co 838/2006-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2007, č.j. 27 Co 838/2006-95, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 18. listopadu 2004, č.j. 11 C 4/2004-51, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. srpna 2007, č.j. 27 Co 838/2006-95, potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 18. listopadu 2004, č.j. 11 C 4/2004-51, kterým bylo druhé žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 456 733 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Konstatoval, že druhé žalované byla řádně doručena žaloba nejpozději s platebním rozkazem, ta však na výzvu soudu učiněnou ve smyslu §114b občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.), nereagovala a k žalobě se nevyjádřila. Dospěl proto k závěru, že žalovaná ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. uznává nárok, který je proti ní žalobou uplatňován.
Proti tomuto rozsudku podala druhá žalovaná (dále jen „žalovaná“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního významu považuje, zda předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř. je určitý rozsah tvrzení žalobkyně o rozhodných skutkových okolnostech, na jejichž základě může soud ve věci rozhodnout, tj. podřadit je pod příslušné ustanovení právní normy. Žalovaná má za to, že k tomu, aby byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, je nutno, aby žalobkyně v potřebném rozsahu tvrdila takové skutkové okolnosti umožňující ve věci učinit závěr o důvodnosti jí žalobou uplatňovaného nároku z titulu ručení žalované za závazky společnosti. Domnívá se, že žalobkyně neposkytla soudu potřebná skutková tvrzení ohledně jí uplatňovaného nároku, zejména jakou povinnost žalovaná porušila, jakou škodu svým jednáním společnosti způsobila a v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem škody. Je přesvědčena, že nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro vznik povinnosti žalované poskytnout žalobkyni plnění z titulu jejího ručení za závazky společnosti. Pouze na základě fikce uznání žalovaného nároku není možno podle jejího názoru vydat rozsudek pro uznání. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a požaduje vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci nejedná ani o případ, kdy odvolacím soudem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s právními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit a o věci samé soud nemůže rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí takovými vadami, které brání pokračování v řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003).
K nutným obsahovým náležitostem žaloby patří vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá, nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Nárok uplatněný žalobou je tedy charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a označením důkazů svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že oba soudy dospěly k nesprávnému závěru, že nastaly hmotněprávní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže v žalobě uvedená tvrzení neodpovídají požadovanému nároku.
Ze skutkových tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by žalovaná za společnost m. B. s.r.o. uzavřela s žalobkyní smlouvu o zajištění koncertního vystoupení v rámci akce „M. s. 99 s M. Je třeba konstatovat, že i kdyby smlouvu žalovaná s žalobkyní uzavřela, tak skutečnost, že společnost žalobkyni smluvní cenu neuhradila, nelze považovat bez dalšího za porušení povinnosti statutárního orgánu vůči společnosti.
V žalobě však žádná konkrétní tvrzení o porušení povinnosti žalovanou - jednat s péčí řádného hospodáře - ve smyslu skutkové podstaty ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., podle něhož členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu, uvedena nejsou. Přitom tvrzení a prokázání porušení povinnosti žalované vůči společnosti je předpokladem k tomu, aby mohla být žalovaná odpovědna za škodu.
V dané věci je třeba upozornit na ustanovení §194 odst. 6 obch. zák., které stanoví, že členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaná nemůže ručit za závazky společnosti, jestliže nebyly prokázány předpoklady odpovědnosti žalované za škodu způsobenou společnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy vydáno po právu, byl-li potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pro uznání, jestliže pro jeho vydání podle §153a o. s. ř. nebyly naplněny hmotněprávní předpoklady.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu