ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.4285.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4285/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyň a) PHARMA NORD PRAHA s.r.o. , se sídlem v Odolené Vodě, Dolínek, Pražská 387, PSČ 250 70, identifikační číslo osoby 63073943, a b) PHARMA NORD Aps , se sídlem Tinglykke 4-6, 6500 Vojens, Dánské království, zastoupených Mgr. Karin Pomaizlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám 977/2, proti žalované BIO COMMERCE, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9 - Újezd nad Lesy, Hulická 1158, identifikační číslo osoby 48040282, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Belgická 38, o ochranu proti nekalé soutěži a porušování práv k ochranné známce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 151/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 333/2009-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 41 Cm 151/2006-301, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se výroby, distribuce, nabízení k prodeji a prodeje, propagace a reklamy doplňků stravy pod označením BIO KOENZYM Q 10 (bod I. výroku), zdržet se výroby, distribuce, nabízení k prodeji a prodeje, propagace a reklamy doplňků stravy v balení s etiketou dle vyobrazení, které je součástí výroku II. (bod II. výroku), stáhnout z trhu doplňky stravy pod označením BIO KOENZYM Q 10 (bod III. výroku), stáhnout z trhu doplňky stravy v balení s etiketou dle vyobrazení, které je součástí výroku IV. (bod IV. výroku), zničit již vyrobené doplňky stravy pod označením BIO KOENZYM Q 10 (bod V. výroku), zničit již vyrobené doplňky stravy v balení s etiketou dle vyobrazení, které je součástí výroku VI. (bod VI. výroku), a o přiznání oprávnění žalobkyním uveřejnit rozsudek na náklady žalované (bod VII. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod VIII. výroku).
Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalobou z titulu ochrany proti porušování práv k ochranné známce BIO – QUINON žalobkyně b). Ztotožnil se se závěry Úřadu průmyslového vlastnictví, že mezi slovní ochrannou známkou č. 198625 „BIO – QUINON“ žalobkyně b) a barevným kombinovaným označením žalované „BIO KOENZYM Q 10“ není podobnost vizuální, fonetická ani sémantická (kombinovaná ochranná známka žalované BIO KOENZYM Q 10 byla v rozsahu výrobků třídy 5 zapsána do rejstříku národních ochranných známek). S odkazem na ustanovení §154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že žaloba z titulu ochrany práv vlastníka ochranné známky není důvodná.
Dále se soud prvního stupně zabýval žalobou z titulu tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalované. Vzal za nesporné, že žalobkyně b) distribuuje prostřednictvím žalobkyně a) na český trh doplněk stravy původně označený „Bio – Quinon Q 10“, od roku 2002 pak pod označením „Bioaktivní Q10“, který je konkurenčním výrobkem výrobku žalované označeného „BIO KOENZYM Q 10“. Měl tedy za to, že účastníci jsou ve vzájemném soutěžním vztahu. Dále zkoumal další dvě podmínky generální klauzule nekalé soutěže dle ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). V řízení nebylo sporným, že žalovaná označení BIO KOENZYM Q 10 v kombinovaném barevném provedení začala užívat v době, kdy žalobkyně již od roku 2002 distribuovaly na český trh konkurenční výrobek pod označením „Bioaktivní Q 10“. Uvedl, že tato označení nemohou u průměrného spotřebitele asociovat záměnu. Žalobu neshledal důvodnou ani v naplnění skutkové podstaty ustanovení §46 obch. zák. Pokud žalobkyně tvrdí, že označení slovního prvku „BIO“ ve spojení s výrobkem žalované je porušením zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ekologickém zemědělství), pak dle názoru soudu prvního stupně pouze toto tvrzení bez dalšího nemůže znamenat, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy soutěže. K tvrzení žalované, že předmětné výrobky spadají do působnosti Ministerstva zdravotnictví jako léčiva a úprava zákona o ekologickém zemědělství na ně nedopadá, uvedl, že se jedná o odbornou otázkou jdoucí na rámec tohoto řízení, neboť její posouzení z hlediska vnímání předmětného označení průměrným spotřebitelem nemá za rozhodné. Soud prvního stupně tedy neshledal etiketu výrobku žalované jako klamavou a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Dodal, že nebyla naplněna ani další podmínka generální klauzule, a to způsobilost přivodit žalobkyním jako soutěžitelům újmu, neboť žalované užitím slovního prvku „BIO“ nevznikla na úkor žalobkyň soutěžní výhoda. V této souvislosti upozornil, že žalobkyně rovněž užívají u konkurenčního výrobku slovní prvek „BIO“ a je nerozhodné, zda tento slovní prvek je na začátku slova či je užit samostatně ve spojení s dalším slovním prvkem.
Vzhledem k shora uvedenému soud prvního stupně žalobu z obou titulů v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výrocích I. až VII. potvrdil, ve výroku VIII. jej změnil tak, že žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 24.480,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a souhlasil i s jeho závěry právními. Správnost napadeného rozsudku přezkoumával pouze z důvodů uvedených v odvolání, které se týkaly jen tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalované. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že účastníci jsou v soutěžním vztahu, že jednání žalované bylo jednáním v hospodářské soutěži. Uvedl, že sice nelze vyloučit, že porušení veřejnoprávního předpisu za splnění dalších zákonných předpokladů nekalou soutěží být může, v daném případě tak tomu však nebylo. Neměl ani za prokázané, že by žalovaná skutečně tento veřejnoprávní předpis porušovala. Odvolací soud dospěl k závěru, že chybí splnění dalších dvou předpokladů nekalosoutěžního jednání, a to rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli. Žalovaná užitím slovního prvku BIO nezískala na úkor žalobkyň žádnou soutěžní výhodu, a tento prvek nebyl ani způsobilý vyvolat ve spotřebitelské veřejnosti dojem, že by se mělo jednat o produkt ekologického zemědělství.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně obsáhlé dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíce nesprávné právní posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v otázce výkladu naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže podle generální klauzule §44 obch. zák. porušením zákona o ekologickém zemědělství žalovanou. Za prvé vymezují otázku, zda užití označení BIO pro doplňky stravy, které nepocházejí z ekologického zemědělství, je porušením zákona o ekologickém zemědělství či nikoliv, resp. zda lze výjimku uvedenou v nařízení Rady č. 834/2007 ze dne 28. června 2007 aplikovat přímo v České republice a zda se tato výjimka uplatní ve vztahu k doplňkům stravy. Jako druhou otázku předkládají, zda jednání spočívající v užití označení BIO pro doplňky stravy, ačkoli tyto nepochází z ekologického zemědělství, je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům (zde žalobkyním), a tedy se jedná o nekalosoutěžní jednání.
Dovolatelky nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nedošlo ze strany žalované k porušení veřejnoprávního předpisu. Předkládají přitom argumenty svědčící podle jejich názoru o tom, že zákon o ekologickém zemědělství žalovanou porušen byl. Jsou přesvědčeny, že tento právní názor soudů měl pro posouzení žalobních nároků žalobkyň zásadní význam. K názoru žalované, že na daný případ je nutno aplikovat výjimku ze zákazu užívání označení BIO obsaženou v čl. 23 nařízení Rady č. 834/2007 uvádějí, že se tato výjimka v českém právním řádu neuplatní, neboť zákon o ekologickém zemědělství (jako předpis ve vztahu k uvedenému nařízení Rady speciální) tuto výjimku nestanoví a je tedy přísnější úpravou než uvedené nařízení Rady. I v případě, že by se uvedená výjimka v České republice uplatnila, pak se soudy nevypořádaly s tím, zda se výjimka na daný případ vztahuje či nikoliv. Nesouhlasí s argumentací soudů hlediskem průměrného spotřebitele, které nelze v daném případě uplatnit. Pro posouzení toho, zda došlo k porušení zákona o ekologickém zemědělství, není rozhodující, jak budou dotčené výrobky vnímat průměrní spotřebitelé.
K druhé vymezené otázce zásadního právního významu dovolatelky uvádějí, že porušením veřejnoprávního předpisu byly porušeny také dobré mravy soutěže, jelikož nezákonné jednání nelze z podstaty věci považovat za mravné. Apelují na to, že označení BIO je jednoznačným identifikátorem zboží informujícím spotřebitele, že takto označené zboží má předem zákonem vymíněné vlastnosti a tyto jsou pod kontrolou ministerstva. Označení BIO vyvolává u spotřebitelů jejich zájem a důvěru. Tím žalovaná porušující veřejnoprávní předpis získává proti žalobkyním nekalou soutěžní výhodu, neboť může dojít k odlivu zákazníků od žalobkyň k žalované. Odkazujíce na nález Ústavního soudu ze dne 11. září 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09, a rozsudek Vrchního soudu ze dne 29. ledna 1999, sp. zn. 3 Cmo 253/97, upozorňují, že porušení veřejnoprávního předpisu je vnímáno jako jednání nekalosoutěžní. Jsou tedy přesvědčeny, že by tak mělo být posouzeno i porušení zákona o ekologickém zemědělství žalovanou.
Dále dovolatelky vytkly soudům obou stupňů, že si nesprávně vyložily povahu užívání označení „BIOAKTIVNÍ“ žalobkyněmi. Odmítají argument, že žalobkyně taktéž porušují zákon o ekologickém zemědělství. Uvádějí, že označení BIOAKTIVNÍ je označením schváleným příslušným správním orgánem, že zákon o ekologickém zemědělství reguluje užívání výhradně slov BIO, EKO, BIOLOGICKÝ a EKOLOGICKÝ.
V závěru žalobkyně navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyň dle předkládací zprávy a obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (oprávněnými osobami), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Přípustnost dovolání je tak třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelky v dovolání označily, případně jejichž řešení zpochybnily. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelky nevymezily žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelky dovolacímu soudu nepředkládají žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Dovolatelky namítají, že žalovaná svým jednáním porušila pravidla pro užívání slovního prvku „BIO“ ve spojení s výrobkem, která upravuje zákon o ekologickém zemědělství a nařízení Rady (ES) č. 834/2007, ze dne 28. června 2007, o ekologické produkci a označování ekologických produktů. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť případné porušení těchto právních předpisů nebylo pro závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žalobního nároku určující. Případné porušení zákona o ekologickém zemědělství nebo nařízení o ekologické produkci a označování ekologických produktů žalovanou samo o sobě neznamená, že jednání žalované je nekalosoutěžní. Rozhodné je, zda jednání žalované užívající pro svůj produkt označení BIO, jehož užitím mohlo dojít k porušení těchto právních předpisů, je jednáním v hospodářské soutěži, představuje porušení dobrých mravů soutěže a je způsobilé vyvolat újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (§44 odst. 1 obch. zák.).
Odvolací soud pro posouzení této otázky vyšel ze skutkových zjištění soudů prvního stupně, podle nichž označení výrobků obou účastníků nemohou u průměrného spotřebitele asociovat záměnu. Jednáním žalované užitím slovního prvku „BIO“ na svém produktu jí ani nevznikla na úkor žalobkyň soutěžní výhoda za situace, kdy dovolatelky rovněž užívají u konkurenčního výrobku slovní prvek „BIO“. Zpochybňují-li dovolatelky tato zjištění, směřují své námitky především proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů a jejich námitky vyplývají z jejich odlišného hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatelek proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Svou obecnou povahou je základní ustanovení §44 obch. zák. o nekalé soutěži generální klauzulí, jejímž úkolem je stanovit základní kritéria pro posuzování určitého jednání jako nekalé soutěže. Specifické skutkové podstaty, sloužící jako příklad nekalosoutěžních jednání, musí vždy vykazovat všechny základní znaky, které stanoví generální klauzule pro posouzení určitého jednání jako nekalosoutěžního. Podmínkou nekalosoutěžního jednání je kumulativní splnění všech podmínek. Musí tedy jít o jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, jednání musí být v rozporu s dobrými mravy soutěže a jednání musí být objektivně s to přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Za situace, kdy není splněna podmínka objektivní způsobilosti újmy jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům, se dovolací soud nezabýval další dovolací námitkou směřující k tomu, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy soutěže. Již samotné nenaplnění jedné z podmínek tvrzeného nekalosoutěžního jednání vede k zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu