ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4297.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4297/2018-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně LEXXUS a. s. , se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 2090/3a, identifikační číslo osoby 26208024, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalované K&Š MAXXUS REALITY, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Rozdělovská 2370/55, identifikační číslo osoby 03666531, o ochranu proti nekalé soutěži, proti porušování práv k obchodní firmě a proti porušování práv z ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 6/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 157/2017-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 Cm 6/2016-51, žalobu o uložení povinnosti žalované změnit svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala slovo „MAXXUS“ ani „MAXUS“, a podat návrh na zápis této změny do obchodního rejstříku zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 157/2017-119, rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil, v bodě II. výroku změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 13.552 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám patentového zástupce Ing. Viléma Daňka, Ph.D., LL.M., do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Tou nemůže být jí předestřená otázka – „zda v oblasti ochrany označení soutěžitelů je firemně, respektive známkově pojímaná zaměnitelnost podmínkou aplikace §2981 odst. 3 a §2982 obč. z., anebo zda tato ustanovení vyžadují širší právní posouzení“ – neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na takové otázce nezávisí. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Pro závěr odvolacího soudu o nevyhovění nároku žalobkyně z titulu nekalé soutěže nebyla rozhodující otázka podmínek aplikace ust. §2981 odst. 3 a §2982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nýbrž otázka, zda jednání žalované naplňuje podmínky generální klauzule nekalé soutěže dle ust. §2976 o. z. Stejně jako soud prvního stupně přitom neshledal vytýkané jednání žalované, spočívající ve volbě a užívání její obchodní firmy, za rozporné s dobrými mravy soutěže. Odvolací soud se v tomto ohledu ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, dle kterého není-li zaměnitelnosti ve způsobu užití obchodní firmy žalované s obchodní firmou žalobkyně, „bez dalšího se závěr o způsobilosti takového užití vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení se soutěžitelem nemůže naplnit“. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nezaměnitelnost a jedinečnost označení (obchodní firmy) žalované z hlediska průměrného spotřebitele vylučuje naplnění podmínky rozporu jednání spočívajícího ve volbě a užívání předmětného znění obchodní firmy žalované s dobrými mravy. Takový závěr přitom není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1724/2011, podotkl, že „nejsou-li označení zaměnitelná, tj. nevzbuzují-li u průměrného spotřebitele pocit provázanosti provozoven žalobkyně a žalované, pak nelze jednání žalované (provozování rychlého občerstvení pod názvem ,Boulevard Bageterie‘) považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák“. Odvolací soud se tak souladně s judikaturou Nejvyššího soudu pro nesplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže, co do podmínky rozporu s dobrými mravy soutěže, dále nezabýval argumentací žalobkyně k naplnění zvláštních skutkových podstat, neboť platí, že již nenaplnění jedné z podmínek tvrzeného nekalosoutěžního jednání dle generální klauzule vede k zamítnutí žaloby z tohoto titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 166/2008).
Namítá-li dále dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2159/2015, že soudy obou stupňů nezkoumaly možné asociace mezi označeními komplexně, nýbrž pouze „mechanicky aplikovaly závěry o firemní, respektive známkové (ne)zaměnitelnosti…přestože právní úprava proti nekalé soutěži vyžaduje širší posouzení…“, přehlíží, že soudy obou stupňů se při posuzování otázky rozporu s dobrými mravy soutěže neomezily pouze na zkoumání zaměnitelnosti obchodních firem žalobkyně a žalované ve smyslu ust. §424 o. z., případně shodnosti nebo podobnosti ochranných známek žalobkyně a žalované ve smyslu §8 odst. 1 a odst. 2 písm. a) až c) zákona č. 441/2003 Sb., zákona o ochranných známkách. V této souvislosti hodnotily i další tvrzení dovolatelky, a to i nad rámec „firemního“ a „známkového“ práva – např. tvrzení, že obchodní firma žalované je zaměnitelná s obchodní firmou společnosti MAXIMA REALITY, s. r. o., a že současný jednatel a společník žalované, který je synem zakladatele žalované, je bývalým zaměstnancem této společnosti, nebo tvrzení o tom, že se žalovaná měla dopouštět „nekalých známkoprávních praktik“. Ani v tomto ohledu tak dovolací soud neshledává argumentaci dovolatelky případnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu