ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.431.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 431/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce L. K. , zast. JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované Správě vojenského bytového fondu, p. o. , se sídlem v Praze 6, U Prioru 8, IČ 60460580, o zaplacení 1,000.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 84/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 62 Co 180/2009-170, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 62 Co 180/2009-170 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26.10. 2006, č. j. 4 C 84/2001-138, se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 4 C 84/2001-138, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 1,000.000,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, č. j. 62 Co 180/2009-170 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil výrok soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení tak, že rozhodl, že tyto náklady činí částku 42.512,- Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud popsal dosavadní průběh řízení a dále konstatoval, že dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno v potřebném rozsahu, a to zejména smlouvou o dílo z 27. 6. 1997. Provedení dalších důkazů, zejména odborným stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 7. 3. 2000, č. j. Rsp 151/02 nepovažoval za důkazy, jimiž by bylo možno prokázat skutkový stav věc a taktéž nepokládal za pochybení soudu prvního stupně, že dokazování nedoplnil znaleckým posudkem k prokázání výše škody.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 27. 6. 1997, a to podle §70 zák. č. 199/1994 Sb. pro rozpor se zákonem. Předmětem smlouvy o dílo bylo plnění přesahující částku 100.000,- Kč a podle §3 zák. č. 199/1994 Sb. bylo povinností žalobce vyhlásit na tuto zakázku veřejnou soutěž, což žalobce neučinil, popř. nepostupoval ani podle ust. §49a zák. č. 199/1994 Sb. a nevyžádal si nabídku dvou dalších zájemců. Pokud byly v průběhu řízení předloženy dvě odlišné verze smlouvy o dílo ze dne 27. 6. 1997 bylo mezi účastníky nesporné, že jimi byly řádně podepsány a uzavřeny.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že neplatnost smlouvy o dílo způsobil žalovaný, neboť měl vědět, jak v případě předmětné smlouvy o dílo s ohledem na zák. č. 199/1994 Sb. postupovat. Pro odpovědnost za škodu dle ust. §268 není podle odvolacího soudu splněna druhá podmínka, tedy to, že žalobce o neplatnosti právního úkonu nevěděl. Za situace, kdy se jedná o neplatnost dvoustranného právního úkonu pro rozpor s obecně závazným právním předpisem by podle odvolacího soud bylo stěží možno dovodit nevědomost žalobce v tomto směru. V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že žalobce o důvodu neplatnosti nevěděl. Při své podnikatelské činnosti musel mít jako podnikatel povědomost o zák. č. 199/1994 Sb. a že zadavatelem veřejné zakázky je subjekt, který hospodaří s prostředky státního rozpočtu (§2 písm. b) bod 1 zák. č. 199/1994 Sb.)
Odvolací soud proto konstatoval, že právní posouzení věci provedené soudem prvního stupně je správné a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 5. 11. 2009 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatněnými dovolacími důvody jsou vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.)
V obsáhlém odůvodnění dovolání nejprve žalobce odůvodnil, proč pokládá dovolání za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále dovolatel popsal skutkový stav věci a uvedl, že žalobou ze dne 22. 12. 2000 se domáhal zaplacení částky ve výši 1,000.000,- Kč „představující úhradu plnění dle smlouvy a náhradu škody za neplnění smlouvy“, přičemž celková výše nároku byla 1,851.000,- Kč, kterou omezil „na částku žalovanou“. Předmětem sporu pak podle dovolatele zůstal nárok na náhradu škody z titulu neplatnosti právního úkonu způsobené žalovaným.
K jednotlivým dovolacím důvodům žalobce mj. uvedl, že řízení je postiženo vadou řízení proto, že soudy nepřihlížely k jim navrženému důkazu odborným stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a taktéž nesprávně posoudily existenci vědomosti dovolatele o neplatnosti smlouvy, neboť ani žalovaný nevěděl o nutnosti vyhlásit výběrové řízení na požadované plnění.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou stupňů dovodily vědomost žalobce o neplatnosti smlouvy pouze z obecné zásady práva „neznalost zákona neomlouvá“. V řízení nebylo prokázáno, že by dovolatel (instalatér) věděl o skutečnosti, že žalovaný byl veřejným zadavatelem, ale naopak bylo prokázáno, že o existenci této skutečnosti nevěděl. V ust. §268 obch. zák. není stanovena presumpce této vědomosti, a proto nelze toto ustanovení vykládat tak, že vědomost o existenci neplatnosti právního úkonu vyplývá z obecné zásady „neznalost zákona neomlouvá“. Důkazní břemeno ohledně prokázání vědomosti dovolatele o neplatnosti smlouvy leží na straně žalovaného, který tuto skutečnost neprokázal. Proto napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel s ohledem na poučení soudu podal dovolání též na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to především řešení otázky, zda
- může „jedna smluvní strana nést odpovědnost a následky za protiprávní jednání druhé smluvní strany“,
- při jednání jedné smluvní strany v dobré víře lze dovodit odpovědnost této smluvní strany za protiprávní jednání druhé smluvní strany,
- při nevyhlášení výběrového řízení přesto, že výběrové řízení vyhlášeno být mělo a osoba, již vznikla škoda, jednala v dobré víře při uzavření smlouvy a nemohla vyhlášení výběrového řízení ovlivnit, může nést následky, resp. náklady za přičiněná jednáním té smluvní strany, která měla povinnost výběrové řízení vyhlásit.
Dovolatel pak za otázku zásadního právního významu pokládá otázku, zda při aplikaci zásady „neznalost zákona neomlouvá“ je možné dovodit existenci vědomosti osoby o tom, že smlouvy uzavřená v dobré víře je neplatná, přičemž důkazní břemeno, že dovolatel věděl o neplatnosti předmětné smlouvy má nést žalovaný.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil „usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, č. j. 62 Co 42/2004-92“ a dále, aby zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně, které jsou uvedeny shora a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se podle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání podala oprávněná osoba včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1, 2 o. s. ř.) a dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno. (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal.
V daném případě odvolací soud usnesením ze dne 7. 4. 2004, č. j. 62 Co 42/2004-92 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 6. 2003, č. j. 4 C 84/2001-66, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit 1,000.000,- Kč s přísl. V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nesprávně hodnotil provedené důkazy a posléze dospěl k nesprávným, resp. předčasným právním závěrům, zejména týkajícím se neplatnosti smlouvy o dílo z 27. 6. 1997, toho, zda byl dodržen postup při zadávání veřejné zakázky stanovený zák. č. 199/1994 Sb., a dále nebylo vyřešeno, která z předložených dvou smluv téhož data, které se vzájemně liší, je projevem vůle účastníků.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku dovozoval svoje právní názory pro případ, že soud dospěje k závěru, že smlouva o dílo je neplatná ve vztahu k aplikaci ust. §268 obch. zák., zejména, že žalovaný neplatnost tohoto právního úkonu způsobil, neboť nedodržel postup při zadávání veřejné zakázky a že nevědomost žalobce o neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu lze „jen stěží dovodit“.
Pro případ, že po provedeném dokazování dospěje soud prvního stupně k závěru, že smlouva o dílo je platná, odvolací soud uvedl, co bude třeba zkoumat z hlediska žalobcem uplatněné škody (porušení povinnosti, vznik a rozsah škody, příčinnou souvislost).
Obvodní sod pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 4 C 84/2001-138 zamítl žalobu, již se žalobce domáhal zaplacení 1,000.000,- Kč s přísl., neboť dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo je neplatná, protože nebyl dodržen postup při zadávání této veřejné zakázky. Soud prvního stupně po tomto zjištění poté vycházel ze závěrů odvolacího soudu ohledně aplikace §268 obch. zák. (neplatnost smlouvy byla způsobena žalovaným, vědomost žalobce o neplatnosti smlouvy).
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně v dalším svém rozhodnutí rozhodl jinak proto, že se cítil být vázán závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ust. §268 obch. zák., jímž tento soud jeho předchozí rozhodnutí zrušil, a proto se přiklonil k závěru, že je dána přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolatel zejména napadl nesprávnou aplikaci ust. §268 obch. zák., neboť jeho vědomost o neplatnosti smlouvy soud dovodil z obecné zásady, že neznalost práva neomlouvá a dále poukázal na nedostatky skutkového zjištění, neboť vědomost dovolatele o neplatnosti smlouvy nebyla v řízení prokázána a břemeno tvrzení a důkazní leží na straně žalovaného.
Podle §268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti ( 373 a násl. obch. zák.).
Liberační důvod pro zproštění odpovědnosti škůdce (osoby, která neplatnost právního úkonu způsobila) je tedy založena na tom, že poškozený (osoba, jíž byl právní úkon určen) o neplatnosti právního úkonu věděl, tj. rozhodující je skutečná (faktická) vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu (nikoliv měl, mohl či musel vědět). Vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu nelze proto dovozovat z toho co by „průměrný“ podnikatel za daných okolností vědět mohl, měl či musel, popř. vykládat jako pouhé podezření či předpoklad, že důvod neplatnosti nastal, ale ani jako utvoření právního závěru poškozeného o tom, že právní úkon, který mu byl určen, je neplatný. Pokud však skutkové okolnosti, o nichž poškozený ví jako o možném důvodu neplatnosti právního úkonu, jsou způsobilé učinit závěr o neplatnosti právního úkonu, je vědomost poškozeného o neplatnosti úkonu dána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006).
Odvolací soud založil své rozhodnutí při aplikaci ust. §268 obch. zák. na závěru, že jde-li o „neplatnost dvoustranného právního úkonu pro rozpor s obecně závazným právním předpisem, který je povinen znát a dodržovat každý občan státu, by bylo možno nevědomost žalobce v tomto směru jen stěží dovodit“, popř. že jako podnikatel musel mít povědomost o existenci zák. č. 199/1994 Sb. a že zadavatelem předmětné veřejné zakázky byl subjekt, který hospodaří s prostředky státního rozpočtu.
Dovolací soud s ohledem uvedené byl nucen konstatovat, že odvolací soud při posuzování otázky vědomosti žalobce o neplatnosti předmětné smlouvy nepostupoval v souladu s ust. §268 obch. zák., popř. v intencích shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, od něhož se dovolací soud nemá důvod odchýlit ani v posuzovaném případě.
Odvolací soud, pokud založil svůj závěr o existenci liberačního důvodu (vědomosti poškozeného o neplatnosti smlouvy), pouze na závěru, že v případě dvoustranného právního úkonu, který byl učiněn v rozporu se zák. č. 199/1994 Sb., lze jen stěží dovodit nevědomost žalobce o její neplatnosti, je zřejmé, že nezkoumal, zda žalobci byly známy takové skutkové okolnosti, které by byly důvodem pro neplatnost smlouvy vyplývající zejména z předmětné smlouvy, popř. z okolností vyplývajících při jejím uzavírání, tedy jeho vědomosti o její neplatnosti.
Dovolací soud se vzhledem k uvedenému závěru již pro nadbytečnost nezabýval dalšími v dovolání uplatněnými námitkami, pouze pokládá za vhodné uvést, že povinnost tvrdit a prokázat, že dovolatel věděl o neplatnosti předmětné smlouvy spočívá na žalovaném.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto rozhodl podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno toto rozhodnutí, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. března 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu