ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4338.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4338/2019-657
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně El NIŇO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 26428504, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované Jihomoravské pivovary, a. s. , se sídlem ve Vyškově, náměstí Čsl. armády 116/4, identifikační číslo osoby 49973720, zastoupené Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.403.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 88/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2018, č. j. 5 Cmo 91/2018-580, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59.048 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 Cm 88/2010-544, zamítl žalobu o úhradu částky 10.403.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (první bod výroku), změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, ve kterém, po označení napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu, uvádí, že dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení souzeného právního vztahu, jímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka dále uvádí, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně brojila proti nesprávnému právnímu posouzení nesoucímu se k oddělitelnosti, resp. neoddělitelnosti jednotlivých ustanovení smlouvy, nicméně odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru o neoddělitelnosti sporných ustanovení smlouvy, od nichž odvíjela žalobkyně svůj nárok. Dále uvádí, že žalobkyně si dovolí podrobněji odůvodnit své podání ve lhůtě 15 dnů.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné, popřípadě nedůvodné, navrhuje odmítnutí dovolání a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Z obsahu spisu se podává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zástupci žalobkyně doručeno ke dni 15. 8. 2018 (č. l. 581) s tím, že žalobkyně byla odvolacím soudem řádně poučena o možnosti podat dovolání do dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Dovolatelka zastoupena advokátem dovolání podala dne 15. 10. 2018 s obsahem shora uvedeným (č. l. 584). Dovolatelka následně podáním ze dne 30. 11. 2018, označeným jako odůvodnění dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2018, č. j. 5 Cmo 91/2018-580 (č. l. 597), dovolání doplnila.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, dále srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.).
Dle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odst. 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (odst. 3).
Výše uvedeným požadavkům na náležité vymezení předpokladů přípustnosti v dovolací lhůtě dovolatelka ve svém podání ze dne 15. 10. 2018 nedostála. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – jak shora uvedeno – není splněno pouhým odkazem či citací §237 o. s. ř. K obecně namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
Tuto vadu podání nemohla dovolatelka dodatečně zhojit ani svým podáním ze dne 30. 11. 2018, označeným jako odůvodnění dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2018, č. j. 5 Cmo 91/2018-580. K doplnění dovolání dovolací soud nemohl dle §241b odst. 3 o. s. ř. přihlížet. Nad rámec uvedeného dovolací soud odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvádí, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Protože tak dovolatelka neučinila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu