ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4349.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4349/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně EUROPEAN LANGUAGE INSTITUTE s.r.o., se sídlem v Praze l, Na Poříčí 17, identifikační číslo osoby 256 00 702, zastoupené JUDr. Hanou Plátěnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Borová 1, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 452 72 956, zastoupené JUDr. Janem Pöslem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Tržiště 369/7, o zaplacení 4 634 718 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 1/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2010, č. j. 23 Co 14/2010-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2010, č.j. 23 Co 14/2010-77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. června 2009, č.j. 15 C 1/2008-44, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 4 634 718 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy neshledaly důvodnou žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 4 634 718 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění, resp. bezdůvodného obohacení, resp. náhrady škody, a to s odůvodněním, že se žalovaná na její úkor obohatila, jestliže nesplnila ustanovení pojistné smlouvy a Všeobecných smluvních podmínek a neposkytla pojistné plnění v souladu se smlouvou, čímž se žalobkyni vznikla škoda.
Soudy při právním posouzení vyšly ze zjištění, že účastnice dne 22.5.2002 uzavřely pojistnou smlouvu č. 898223961-11, na jejímž základě byl s účinností od 23.5.2002 pojištěn činžovní dům žalobkyně, k jehož poškození v důsledku povodní došlo 13.8.2002. Žalobkyně nahlásila žalované dne 20.8.2002 pojistnou událost a za opravu domu v období od 8.10.2002 do 22.8.2005 zaplatila 8 134 718 Kč. Žalovaná poskytla žalobkyni pojistné plnění ve výši 3 500 000 Kč, rovnající se časové ceně domu 4 617 955 po odečtení ceny zbytků 1 116 955 a spoluúčasti žalobkyně ve výši 1 000 Kč. Dále soudy vyšly ze zjištění, že podle pojistných podmínek byla žalovaná povinna plnit do výše časové ceny postižené věci snížené o cenu zbytku a spoluúčasti, a navíc zbývající část pojistného plnění se stává splatnou teprve poté, když oprávněná osoba prokáže, že pojištěnou věc opravila. Pokud oprávněná osoba tyto skutečnosti do tří let po vzniku pojistné události neprokáže, pojišťovna zbývající část pojistného plnění neposkytne. V daném případě tříletá lhůta skončila 13.8.2005. Bylo zjištěno, že ke dni 27.6.2005 neprobíhaly na postižené nemovitosti žádné stavební činnosti, omítka fasády byla otlučená a obvodové prvky v 1. nadzemním podlaží byly neopravené. Podle znaleckého posudku Ing. M. byly přiměřené náklady na opravu stanoveny částkou 2 955 900 Kč a časová cena domu k datu pojistné události byla stanovena na 3 600 540 Kč.
Soud prvního stupně s odkazem na §788 odst. 1 až 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2002 (dále jen „obč. zák.“) a dále na §797 odst. 1 až 3 a §806 obč. zák. dovodil, že z titulu majetkového pojištění má pojištěný právo, aby mu bylo poskytnuto plnění ve výši určené podle pojistných podmínek, které bylo žalobkyni vyplaceno, a proto je vyloučena aplikace §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Rovněž neakceptoval námitky žalobkyně ohledně odpovědnosti žalované a porušení právní povinnosti ve vztahu k ustanovení §420, příp. §422a obč. zák. Žalobu proto zamítl.
Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné. Doplnil, že oba obecné soudy se již v řízení pod sp.zn. 22 C 184/2003 zabývaly otázkou plnění z titulu pojistného plnění na základě žaloby podané žalobkyní na zaplacení částky 1 719 469 Kč s příslušenstvím. V tomto řízení se oba soudy zabývaly časovou hodnotou předmětné nemovitosti k datu pojistné události. Jestliže se žalobkyně domáhá plnění z titulu předmětné pojistné smlouvy, ale na podkladě jiných ustanovení občanského zákoníku, a to bezdůvodného obohacení a náhrady škody, pak odvolací soud dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně dalšího plnění je správné, neboť plnění z titulu bezdůvodného obohacení, event. náhrady škody za stavu, kdy existuje smluvní vztah mezi účastníky založený pojistnou smlouvou, a vzhledem k tomu, co vyšlo v řízení najevo ohledně plnění, které žalovaná poskytla žalobkyni z titulu pojistné smlouvy, žaloba zcela postrádá opodstatnění.
Odvolací soud konstatoval, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, která se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu odpovědnost za škodu. Zdůraznil, že v daném případě však mezi účastnicemi existoval právní vztah založený pojistnou smlouvou, z tohoto právního vztahu bylo poskytnuto smluvní plnění, a proto se nemohla žalobkyně domáhat z tohoto titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně ani neprokázala, že by byly naplněny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, neboť neprokázala, že by jí jednáním žalované vznikla škoda. Tím, že žalovaná neposkytla žalobkyni plnění, jaké si představovala a požadovala, není samo o sobě důvodem, aby jí bylo takové požadované plnění přiznáno jako náhrada škody. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaná poskytla žalobkyni z titulu pojistné smlouvy plnění a v řízení bylo doloženo, že toto pojistné plnění se vztahuje ke škodám, které vznikly na majetku žalobkyně v důsledku pojistné události a žalobkyně neprokázala, že by došlo i k jiné další škodě v její majetkové sféře, je závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby správný. Odvolací soud proto nepovažoval za nutné ani potřebné doplňovat dokazování, tak jak navrhovala žalobkyně, a nezabýval se ani vznesenou námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná, jestliže právo žalobkyně na plnění z titulu bezdůvodného obohacení či náhrady škody neexistuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda lze na vztah založený pojistnou smlouvou aplikovat příslušná ustanovení o náhradě škody, popř. o bezdůvodném obohacení podle občanského zákoníku.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud mezi účastnicemi existoval právní vztah založený pojistnou smlouvou, nemůže se žalobkyně domáhat po žalované plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, event. náhrady škody. Má za to, že ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a náhradě škody platí obecně na občanskoprávní vztahy, kterým vztah, jenž je předmětem tohoto sporu, nepochybně je.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že nebylo potřebné doplňovat dokazování podle návrhů žalobkyně. Má za to, že nebyla řádně důkazně doložena hodnota nemovitosti, z níž měla žalovaná vycházet při určení výše pojistného plnění.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně rozhodl v její nepřítomnosti, přičemž patrně vzhledem k této skutečnosti soud neprováděl prakticky žádné žalobkyní navržené důkazy a bylo přihlédnuto jen k tvrzením žalované. Poukazuje na to, že se nedostavila k jednání z důvodu omluvitelného omylu – pochybení.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolává-li se žalobkyně dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Je nutno rovněž připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Veškeré námitky dovolatelky směrem ke skutkovým zjištěním soudu v tomto řízení tedy nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Rovněž přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolatelkou položená otázka, zda lze na vztah založený pojistnou smlouvou aplikovat příslušná ustanovení o náhradě škody, popř. o bezdůvodném obohacení podle občanského zákoníku, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se nejedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.
Odvolací soud v souladu s těmito judikatorními závěry dovodil, že podle skutkových tvrzení v žalobě se žalobkyně domáhala plnění na základě pojistné smlouvy. Odvolací soud proto správně dovodil, že na základě těchto skutkových tvrzení nemůže rozhodnout o vydání bezdůvodného obohacení, event. o náhradě škody, neboť by tak rozhodl o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají totiž svůj vlastní skutkový základ, odlišný od nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění, uplatněný v žalobě; vychází z jiného skutkového děje - tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. V posuzovaném případě tyto rozhodující skutečnosti nebyly v žalobě uvedeny, tvrdila-li žalobkyně, že jí nebylo poskytnuto plnění v souladu s pojistnou smlouvou a Všeobecnými pojistnými podmínkami. Bezdůvodným obohacením ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Skutková tvrzení, že by žalovaná na úkor žalobkyně získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, v žalobě uvedena nebyla, tvrdila-li žalobkyně pouze, že mezi účastnicemi byla uzavřena pojistná smlouva a na základě ní požadovala smluvní plnění ve vyšší částce než jí bylo žalovanou poskytnuto.
Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, posoudil-li nárok žalobkyně podle ustanovení občanského zákoníku o pojistné smlouvě, a potvrdil–li rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není přípustné, a tudíž jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu