ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.435.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 435/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně DHL Express (Czech Republic) s.r.o. , se sídlem v Ostravě - Přívozu, nám. Sv. Čecha 3, čp. 516, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25683446, zastoupené JUDr. Taťánou Kopkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Moskevská 60, proti žalované Autodoprava Hanzalík s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25170961, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení částky 246.428,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 ECm 141/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 181/2011-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 181/2011-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 30 ECm 141/2010-57, zamítl v plném rozsahu žalobní návrh žalobkyně, jímž se proti žalované domáhala zaplacení částky 246.428,64 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Požadovaná částka představuje smluvní pokutu, která byla mezi účastníky dohodnuta v čl. VI. bodu 2 Smlouvy o spolupráci při přepravě věci po silnici ze dne 17. srpna 2009 (dále jen „Smlouva“) pro případ vzniku škody porušením či nedodržením podmínek pro přepravu, spočívající v rozdílu mezi výší náhrady škody dle limitů stanovených Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikovanou ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), a výší plné hodnoty poškozené či ztracené zásilky. Žalovaná prováděla dle přepravního příkazu žalobkyně přepravu elektroniky pro odesílatele (společnost Panasonic) a dne 3. prosince 2009 došlo na území SRN při přepravě k vykradení zásilky a způsobení škody v celkové výši v přepočtu 520.693,64 Kč. Žalovaná uplatnila pojistnou událost u České pojišťovny, a.s., která ve prospěch žalobkyně plnila částku 243.838,- Kč. Rozdíl mezi skutečnou škodou (tj. částkou 520.693,64 Kč) a vyplaceným pojistným spolu se zaplacenou spoluúčastí žalované ve výši 27.426,- Kč pak žalobkyně požaduje na žalované.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci v čl. VI. odst. 2 Smlouvy ujednali smluvní pokutu rovnající se rozdílu mezi výší náhrady škody dle limitů náhrady škody stanovených Úmluvou CMR a výší plné hodnoty poškozené či ztracené zásilky, přičemž dopravce odpovídá za všechny škody, které vzniknou nedodržením nebo porušením povinností z této Smlouvy. Součástí této Smlouvy je pak Příloha č. 2 - Instrukce pro přepravu, která v bodě 2. stanoví, že pro parkování přes noc nebo při odstavení delším jak 5 minut bez osobního dohledu řidiče, bude dopravce využívat zabezpečená parkoviště (která jsou dále definována), jejichž seznam (seznam doporučených parkovišť) je pak obsahem Přílohy 3 Smlouvy. Na základě této Smlouvy prováděla žalovaná mezinárodní přepravu zboží (doložena listem CMR), v jejímž průběhu došlo k částečné ztrátě zásilky v důsledku vykradení vozidla žalované. Dle zprávy o škodě ze dne 3. prosince 2009 žalovaná žalobkyni oznámila vznik škody (vykradení nákladu televizorů Panasonic) s tím, že řidič v době krádeže nestál s vozidlem na hlídaném parkovišti. Žalobkyně poté uplatnila vůči žalované reklamaci dne 21. ledna 2010 s vyčíslením škody 17.201,64 GBP (v přepočtu 520.693,64 Kč); limit odpovědnosti dle Úmluvy CMR činí 274.265,- Kč, žalovaná spolu s její pojišťovnou žalobkyni uhradila částku 274.625,- Kč. Škodní fakturou č. 5154000001 ze dne 4. února 2010 uplatnila žalobkyně vůči žalované nárok ve v plné výši 17.201,64 GBP a následně fakturou č. 5154000073 ze dne 13. srpna 2010 již uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 246.428,64 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy (což je doloženo nákladním listem CMR), že se jednalo o přepravu věcí na území dvou různých států. Vztah se tedy řídí Úmluvou CMR. Vyslovil názor, že stanoví-li Úmluva CMR limit pro výši náhrady škody v čl. 23, a podmínky stanovené v čl. 24 – 26 v dané věci splněny nebyly, nelze požadovat vyšší náhradu škody. Pak tedy ujednání ve Smlouvě v čl. VI.2, týkající se smluvní pokuty vyjádřené jako rozdíl mezi výší náhrady škody dle limitů náhrady škody stanovených Úmluvou CMR a výší plné hodnoty poškozené či ztracené zásilky, je ujednáním v rozporu s uvedeným čl. 23 Úmluvy CMR. Takové ujednání považoval za neplatné ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť smluvní pokuta, tak jak je ve Smlouvě vyjádřena, obchází čl. 23 Úmluvy CMR, když zajišťuje náhradu škody nad limit stanovený Úmluvou CMR. Proto soud prvního stupně žalobní návrh v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit částku 246.428,64 Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že ujednání o smluvní pokutě v čl. VI. bodu 2. Smlouvy nelze považovat za platné podle čl. 41 Úmluvy CMR. Jedná se o obcházení ustanovení čl. 29 Úmluvy CMR, neboť smluvní pokuta formulovaná v čl. VI. bodu 2 Smlouvy považuje každé jednání dopravce, při kterém vznikne škoda na zásilce porušením jeho smluvních povinností, za hrubou nedbalost, resp. za jednání rovnocenné úmyslu ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR. Skutková zjištění o tom, že k částečné ztrátě zásilky došlo jejím odcizením z odstaveného vozidla, kdy žalovaná, resp. její řidič ponechal v noci dne 3. prosince 2009 řádně nezabezpečené vozidlo na nehlídaném parkovišti, umožňují závěr, že žalovaná jako dopravce porušila závažným způsobem čl. 2 Přílohy č. 2 Smlouvy – odstavit vozidlo na některém ze zabezpečených parkovišť, jejichž doporučený seznam je uveden v Příloze č. 3 Smlouvy. Upozornil, že žalovaná jako dopravce porušila i obecnou povinnost, vyplývající z přepravní smlouvy, počínat si při přepravě zásilky jako pečlivý dopravce tak, aby jí svěřenou zásilku k přepravě doručila určenému příjemci v řádném a úplném stavu. Mezi povinnosti dopravce tudíž patří i povinnost zabezpečit zásilku proti ztrátě, odcizení či poškození v době, kdy je třeba vozidlo v průběhu přepravy z nějakého důvodu odstavit. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že je třeba jednání žalované (tj. odstavení vozidla na nehlídaném parkovišti a nezajištění zásilky proti ztrátě, odcizení či poškození) považovat za hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu. Dopravce se v případě hrubé nedbalosti nemůže dovolávat limitů odpovědnosti za škodu ani limitů náhrady škody stanovených čl. 23, popřípadě čl. 25 odst. 2 Úmluvy CMR, proto žalobkyni náleží právo na náhradu škody v plné výši, která představuje hodnotu ztraceného zboží 520.693,64 Kč (jež nebyla mezi účastníky spornou). Vzhledem k tomu, že žalobkyně z uvedené částky již celkem 273.265,- Kč obdržela, má právo na náhradu škody ve zbývajícím žalovaném rozsahu 246.428,64 Kč.
Žalovaná podala proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že napadený rozsudek je tzv. překvapivým rozhodnutím ve smyslu ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu ČR. Argumentuje, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se spor mezi stranami redukoval toliko na otázku, zda je ujednání o smluvní pokutě platné či neplatné pro rozpor s Úmluvou CMR. Odvolací soud pak v celém průběhu odvolacího řízení neavizoval, že považuje za možné jiné právní posouzení nároku a přiznání požadovaného plnění jako náhrady škody. Žalovaná se tudíž neměla možnost k argumentaci odvolacího soudu vyjádřit. Upozorňuje, že vydání překvapivého rozhodnutí představuje také porušení práva stran na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil, když na základě v žalobě vylíčeného skutkového stavu přiznal žalobkyni právo na zaplacení údajné škody. Smluvní pokutu a náhradu škody považuje dovolatelka za dva odlišné nároky, u nichž se nejedná pouze o různé právní posouzení téhož skutkového děje. Oba tyto nároky mohly teoreticky obstát vedle sebe. Zaplacením smluvní pokuty není podle článku 6.2. Smlouvy dotčen nárok na náhradu škody. Důvodem vzniku škodového nároku je fakt, že žalovaná nenakládala se zásilkou s náležitou péčí. Škodový nárok (byť s jinou právní kvalifikací a možná s jinou výší) by měla žalobkyně i v případě, kdyby žalovaná nenakládala se zásilkou z jiného právního důvodu nebo bez právního důvodu. Existence škodového nároku tedy není vázána na Smlouvu. Nárok na smluvní pokutu oproti tomu (jako smluvní zajišťovací institut vyplývá z uzavřené Smlouvy a je vázán na existenci platného smluvního vztahu). Pokud není platná smlouva, není dáno právo na smluvní pokutu. Škodový nárok ale být dán může.
Nesprávné právní posouzení vytýká dovolatelka odvolacímu soudu v tom, že dospěl k závěru, že na základě skutkového děje vylíčeného žalobkyní a jejích tvrzeních lze přiznat žalobkyni právo na náhradu škody. Má za to, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala všechny skutečnosti rozhodné pro projednání věci – výši škody, nedbalost žalované v intenzitě rovnocenné úmyslu, že škoda vznikla právě žalobkyni. Za nesprávný tak považuje i závěr odvolacího soudu, že zaparkování uzamčeného nákladního vozidla na parkovišti je samo o sobě nedbalostí rovnocennou úmyslu ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR. Domnívá se, že takové jednání může být za určitých okolností považováno za nedbalost, avšak pouze nedbalost prostou. Čl. 29 Úmluvy CMR a spojení „nedbalost rovnocenná úmyslu“ by měly být vykládány tím způsobem, že se jedná skutečně o kvalifikovanou nedbalost, tj. o jednání jasně neobezřetné.
Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v projednávané věci je přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a je i důvodné.
Dovolatelka předně namítá vadu řízení, kterou měl odvolací soud řízení zatížit, spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl o nároku na náhradu škody, ač tento nebyl předmětem řízení. Předmětem řízení byl podle vylíčeného skutkového stavu nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Jinou vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je i skutečnost, vyloží-li si soud skutkový základ sporu (skutek ze kterého se odvíjí uplatněný nárok) natolik vadně, že ve skutečnosti rozhodne o skutku jiném a překročí-li soud meze určené ustanovením §153 o. s. ř. bez zákonného zmocnění. Uvedenou jinou vadu řízení posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a právě touto vadou je řízení poznamenáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006).
Občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. “z kupní smlouvy”, “ze smlouvy o dílo”, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
V projednávané věci ale totožnost skutku, s ohledem na výše uvedené, zachována nebyla. Odvolací soud (bez změny žaloby) rozhodl o jiném skutku, než který byl předmětem řízení. Žalobou byl uplatněn jiný skutek, o kterém soud prvního stupně správně rozhodoval, tj. o nároku, vyplývajícím ze smluvních ujednání o smluvní pokutě. Oproti tomu odvolací soud rozhodoval o náhradě škody z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením Úmluvy CMR.
Nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají ale svůj vlastní skutkový základ, zpravidla odlišný od nároků na náhradu škody. Nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění, uplatněný v žalobě; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v žalobě uplatňovala nárok na zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy ze dne 17. srpna 2009. Žalovaná částka představující smluvní pokutu má přitom podle žalobkyně představovat rozdíl mezi skutečnou škodou a poskytnutou náhradou podle pojistné smlouvy. Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť ujednání o smluvní pokutě shledal neplatné. Změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a přiznal-li žalobkyni nárok na náhradu škody, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti je třeba zdůraznit, jak vyplývá z obsahu spisu, že žalobkyně ve svém odvolání (na č.l. 63 spisu) výslovně uvedla, že „uplatněná smluvní pokuta nesměřuje k dosažení vyšší náhrady škody, ale k zajištění řádného splnění smluvních povinností…nárok na náhradu škody vyplývá nezávisle na sjednané smluvní pokutě přímo z Úmluvy (a ve stejném duchu z uzavřené smlouvy), takže se žalobkyně může v daném přepravním případě paralelně domáhat náhrady celé škody, neboť pro to jsou splněny zákonné podmínky. Že tak zatím neučinila, jí nemůže jít k tíži“. Skutkové vylíčení tak jednoznačně směřovalo k uplatněnému nároku na zaplacení smluvní pokuty, nikoli náhrady škody, jejíž výše, jak opět v odvolání výslovně uvedla žalobkyně, „je důležitá pouze z hlediska mechanismu výpočtu smluvní pokuty“.
Vyložil-li si tedy v dané věci odvolací soud skutkový základ sporu (skutek, ze kterého se odvíjí uplatněný nárok) natolik vadně, že ve skutečnosti rozhodl o jiném skutku, dovolací soud je nucen uzavřít, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení, je překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení.
Z uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody a podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu